Kde nejlépe pilovat smysl pro ironii a absurdnost, kde získat trvalou podezíravost ke smyslu velkých teorií a vůči totalitním ideologiím a zároveň rabelaisovský požitek z toho, jak všechny společenské a intelektuální nároky na racionalitu nevybíravě podvrací erotika? Kanadsko-britský bohemista Derek Sayer odpovídá jednoznačně: kde jinde než v Praze. Po knize Praha, hlavní město 20. století. Surrealistická historie se ve své nově přeloženém díle Pohlednice z Absurdistánu: Praha na konci dějin tentokrát více zaměřil na období 1938 až 1989.   

Milostné zádrhele a Spravedlivá mezi národy

V obsáhlé knize autor vypráví české kulturní dějiny dané periody, jejichž neoddělitelnou součástí jsou přitom soukromé a zvláště intimní životy různých aktérů, například Mileny Jesenské nebo Adolfa Hoffmeistera. Jako by je pomyslně sledoval klíčovou dírkou a z této perspektivy pak interpretuje i tzv. velké dějiny. Ostatně právě takovou scénu v knize najdeme i doslovně: autor rekapituluje neověřenou historku novináře a spisovatele Michala Mareše o tom, jak se během protektorátu přihlásil k otcovství Evy Ebertové, aby ji uchránil od transportu. Na příslušný úřad protektorátního ministerstva vnitra, který rozhodoval o tom, kdo je Žid, míšenec nebo árijec, prý tehdy přivedl svého přítele Karla Teigeho. Na úřadě se pak údajně odehrála scéna, která by podle autora svou surreálností mohla soutěžit s obrazem Maxe Ernsta, na kterém básníci Eluard a Breton jakousi špehýrkou sledují, jak Marie vyplácí na nahý zadek malého Ježíška: „Teige, teoretik takzvaného – podle nacistických kritérií – zvrhlého umění, vypráví úředníkům hlídajícím čistotu árijské rasy, že jako chlapec v bytě svých rodičů (!) klíčovou dírkou sledoval, jak árijec Mareš svedl krásnou Židovku Janowitzovou,“ matku své budoucí spolupracovnice a milenky.

Sayer třeba dále naznačuje, že nacistická horlivost a radikalizace Reinharda Heydricha byly i nepřímým důsledkem jeho sukničkářství – kvůli milostné aféře byl vyloučen z armády, a uprostřed hospodářské krize se tak nečekaně ocitl bez práce. O to nadšeněji pak nastartoval a rozvíjel kariéru v Hitlerově straně. U Mileny Jesenské autor líčí nejen její bohatý milostný život, ale i zoufalství, které její židovští partneři vyvolávali u jejího otce, českého nacionalisty Jana Jesenského. „Co by si asi Jesenský pomyslel, když jeho svéhlavou dceru v roce 1995 uznalo Světové centrum na památku holocaustu Jad Jad vašem jako Spravedlivou mezi národy“ – tedy osobu nežidovského původu, která riskovala život při záchraně Židů před holokaustem –, vyzdvihuje autor další z mnoha paradoxů své knihy.

Zrádní „přátelé“ a vražedná krása

Oblíbeným a opakovaně se vracejícím autorovým tématem je obecně zrádnost krásy a to, jak snadno a falešně může být zaměňována za pravdu. Leckterým se to stalo (téměř) osudným. Max Brod například na poslední chvíli utíkal z obsazovaného Česka a v Ostravě na nádraží ho doslova okouzlil „hakenkrajclerský voják“. Brod ho fascinovaně sledoval, aniž si byl vědom nebezpečí, které mu od něj bezprostředně hrozilo: „Voják stál a nehýbal se. Jako socha, v podstatě velmi hezká… V nádražní hale, podél kolejí – všude skupiny podobných ozbrojenců. Ani v té chvíli jsem si ještě neuvědomoval vážnost situace. Je těžko vysvětlit, proč ten pohled nevzbudil ve mně hrůzu… Je to má stará chyba: krása v každé podobě mě vždycky okouzlovala a nejednou v životě mě přivedla na pokraj záhuby.“ Sayer sarkasticky dodává, že měl být Brod jako znalec pražských nevěstinců moudřejší. Nicméně útěk a cesta do Palestiny se mu přesto zdařily.

Z „perspektivy postele“ pak Sayer líčí i komunistické čistky v padesátých letech. Podotýká, že po popravě obžalovaných v procesu se Slánským se jejich majetek levně rozprodal mezi přeživší vysoké funkcionáře. Při této příležitosti si manželka pozdějšího prezidenta Božena Novotná osobně „zakoupila také ložní prádlo a čínský porcelánový servis po Vlado Clementisovi“. V daném případě navíc nešlo o nedorozumění, že by rodina Novotných snad nevěděla, co si pořizuje. Zmíněný čínský porcelán se Boženě Novotné velmi líbil, když byla spolu se svým mužem u Clementisů na návštěvě ještě v době, kdy byl Clementis ministrem zahraničí a kdy se tvářili jako blízcí soudruzi a přátelé.

Loreta, Lidice a smrt

Představa, že první tajemník vládnoucí strany a pozdější hlava státu spí na prostěradlech patřících člověku, kterého sám pomáhal přivést na popraviště, se může zdát neuvěřitelná, ale pro Prahu 20. století je podle autora nepřekvapivá. Minimálně v období, které kniha pokrývá, totiž stačilo zahnout za roh, abychom „mezi dvěma kostely zahlédli ruskou step jako z předsíně Gulagu příhodně umístěné jen kus od Vídně i od Paříže…“. Mohli jste poodejít za „rozkošnou“ hradčanskou Loretu, kde se objevil „domeček“ – jak lidé říkali mučírně komunistické tajné policie v Kapucínské 214.

Kniha tedy není jen snůškou bizarních milostných historek, autorův záměr je vážnější. Jeho cílem je připomenout, že autentickým vyjádřením moderního ducha je stejně tak abstraktní umění jako plynová komora nebo atomová bomba. Zločiny či hromadné zabíjení ve jménu moderní civilizace, ať už je spáchal kdokoli, Sayer považuje z morálního hlediska za srovnatelné. Jelikož sleduje i osudy českých migrantů, ve svém textu propojuje i události geograficky velmi vzdálené. Mimo jiné připomíná, že roku 1943 prováděla americká armáda zkoušky bombardování v Dugway Proving Ground ve státě Utah na replice japonské vesnice i podle návrhu původem českého architekta Antonína Raymonda, „který se neskonale děsivou shodou okolností narodil a vyrostl v Kladně, jen kousek od Lidic“. Americké testy pak vedly ke smrti statisíců japonských civilistů. „Vím, že mezi českou vesnicí a japonským městem je rozdíl, avšak je tu také mnoho podobného,“ komentuje to Sayer.

Jeho kniha je spíše esejistická, takže se autor nijak neostýchá historické události přímočaře aktualizovat: například téma uprchlíků (a nedávné protiimigrantské hysterie), kdy se kupříkladu podivuje nad tím, že 17. listopadu 2015, „s absurditou, která je pro Prahu naprosto typická, uchvátili památku Jana Opletala, zabitého při protestu proti fašistické okupaci, neofašisté protestující proti neexistující ‚invazi‘ muslimských uprchlíků“.

Neserou, nešoustají… a nemodlí se

Jde o Sayerúv osobitý pohled – některým tématům se věnuje velmi pečlivě a podrobně, jiná opomíjí. Zvláště náboženský rozměr našich kulturních dějin je mu zcela cizí a zmiňuje jej skoro jen tehdy, když na tradiční církve může zaútočit. V souvislosti s undergroundem zdůrazňuje, že Ivan Martin Jirous viděl v Bondyho totálním realismu ztělesnění kategorického imperativu stanoveného v klíčové knize britské kontrakultury Bomb Culture: „Vykořenit naprosto a navždy svatopavelskou lež, mlčky předpokládající v křesťanské konvenci, že lidé neserou, nechčijí a nešoustají.“ Sayer už ale nedodává, že i když Magor Jirous vedl velmi nespoutaný a nekonvenční život, identifikoval se jako katolík a po smrti měl liturgicky „řádný“ katolický pohřeb.

V textu je nespočet provokativních míst, s nimiž by se dalo polemizovat nebo která by bylo možno upřesnit. Podobné absurdity bychom ovšem našli i leckde jinde, ba skoro všude. Někdy autor nedostatečně rozlišuje, například když kritizuje Milenu Jesenskou, že ve svých článcích z roku 1939 o „češství v domovině“ dosáhla „vrcholu sentimentality“ a vršila přitom „jedno klišé vedle druhého“. Dovolujeme si namítnout, že existují dějinné a životní situace, kdy jsou vypjaté emoce zcela namístě, a ve kterých se to, co je za normálních okolností vyprázdněné klišé, může náhle naplnit autentickým obsahem. I když ale český čtenář nemusí sdílet autorův ironický odstup od vlasteneckých slov Jesenské, celkově kniha poskytuje plasticky podaný přehled o naší nedávné historii, který v takové komplexnosti a šťavnatosti jinde nenajdeme.