Současná ukrajinská poezie bývá po roce 2022 často čtena především jako bezprostřední reakce na ruskou invazi. Sbírka Rádio Válka Daryny Hladun však ukazuje, že válka není jen historickou událostí, ale také dlouhodobým procesem, který proměňuje veřejný prostor, jazyk i samotnou intimitu lidského života. Básnířka přitom nezachycuje pouze rozpad měst a politických systémů. Rozpad se odehrává přímo v jejím jazyce: věty se přerušují, slova se tříští do fragmentů a mezi verši vznikají prázdná místa připomínající výpadky signálu.

Hladun nepíše o roztříštěném světě – sama jej vytváří v textu. Když se v jejích básních rozpadá kolektivní paměť, rozpadá se i syntax; když veřejný prostor zaplavují sirény a nouzová hlášení, mění se rytmus veršů; když postavy ztrácejí domov, ztrácí pevnou půdu pod nohama i čtenář.

Co zpívali ptáci v rádiu

Ústředním motivem sbírky je rádio, médium, které po desetiletí utvářelo zkušenost sovětského a postsovětského prostoru. Není náhodou, že jednou z prvních postav knihy je ptáček sedící na parapetu, který opakuje páté přes deváté, co zaslechl v rádiu. Zpočátku působí téměř hravě, postupně se však mění v symbol společnosti, která opakuje cizí hlasy, aniž by si byla jistá jejich významem.

Ptáček je zároveň ozvěnou minulého režimu, živým archivem rozhlasových zpráv, sloganů a kolektivních vzpomínek. Hladun se opakovaně vrací k rozpadu Sovětského svazu, referendu o ukrajinské nezávislosti, přejmenovávání ulic („žena, která ze zvyku prosí, aby jí zastavili na Leninově“) i proměnám průmyslových měst Donbasu. Současná válka zde nevystupuje jako náhlý zlom, ale jako vyústění dlouhého postkomunistického procesu, během něhož se proměňují instituce, jazyk i způsob, jakým společnost sama sebe chápe. Historie v jejích básních není uzavřenou kapitolou, ale textem, který se neustále přepisuje. Paměť zůstává uložená ve jménech ulic, ve schodištích panelových domů, v opuštěných továrnách i v hlasech, které k lidem kdysi přicházely z rádia.

Šum dějin – výpadek signálu

Rozpad komunikace se v Rádiu Válka neodehrává jen na tematické úrovni. Hladun jej zapisuje přímo do struktury básní. Slova se rozpadají do izolovaných fragmentů, mezi verši vznikají mezery připomínající výpadky signálu a stránka se místy mění v prostor zaplněný útržky hlasů, rozkazů a nouzových hlášení. Typografie zde nepůsobí jako samoúčelný experiment, ale jako svébytný významotvorný prostředek: jazyk už nedokáže unést zkušenost války, a proto se tříští před očima čtenáře. Čtenář si tak může dosadit do hranatých závorek libovolná slova, libovolné věty, libovolné ženy i muže libovolného věku, vyluštit znaky nebo si zazpívat podle přiložených not.

Například v básni Středa se každodenní komunikace redukuje na mechanické formule: „zdravím ––– zdravím ––– ráda vás vidím ––– dobře a vy“. S každým dalším veršem dialog chudne, až zůstane jen „na shledanou ––– na shledanou“ a nakonec mlčení. Rozpad řeči zde není formálním experimentem, ale důsledkem historické zkušenosti, kterou už nelze jednoduše sdílet. Když v básni Sobota „nese šest mužů po úzkém nedávno vydlážděném chodníku malou rakev“, slyšíme, jak kovové hrábě drásají dlažbu – zvuk předjímající pohromu. „Telegraf už nepřenáší žádné zvuky,“ konstatuje básnířka. Moderní komunikační prostředky selhávají a jejich místo přebírá šum, siréna a ticho.

Infrastruktura války

Přesto by bylo chybou číst Rádio Válka pouze jako básnickou kroniku postsovětského prostoru nebo jako experiment s jazykem. Hladun totiž nepíše poezii fronty. Hrdiny jejích básní nejsou generálové ani vojáci, ale rozhlas, muzeum, panelový dům, schodiště, továrna, dětský pokoj nebo kuchyňský stůl. Válka v jejím podání nevstupuje do světa prostřednictvím heroických činů, ale skrze infrastrukturu každodennosti.

Básnířka se vrací k průmyslové krajině Donbasu, k opuštěným továrnám a chátrajícím sídlištím, jejichž rytmus kdysi určovala práce – tedy lidský faktor, zatímco dnes jej určují sirény a zprávy z fronty. Opakovaně vyjevující se schodiště, chodby, nádraží nebo panelákové byty – místa, která byla po desetiletí natolik samozřejmá, že se stávala téměř neviditelnými – kdysi patřila lidem. Teprve válka odhaluje jejich křehkost. Právě tato všednost činí Hladuninu poezii tak přesvědčivou. Válka zde není výjimečným stavem odděleným od běžného života, ale silou, která proniká do jeho nejbanálnějších struktur. Rozhlasové vysílání, cesta do práce nebo ranní rozhovor se sousedem se mohou během okamžiku proměnit v připomínku historické katastrofy.

Cizí ruce v cizím domě

Nejsilnější básně sbírky však vznikají tam, kde velké dějiny proniknou do soukromého prostoru jednotlivce. Hladun opakovaně ukazuje, že válka nevstupuje do lidského života pouze prostřednictvím tanků a explozí, ale skrze předměty každodennosti, jako jsou dětské bačkůrky, prázdné rámečky na fotografie nebo lahvička šamponu stojící v koupelně.

Mimořádně působivá je báseň Dětská postýlka. Název slibuje přítomnost dítěte, text však opakovaně zdůrazňuje jeho nepřítomnost: „v bílém pokoji není dětská postýlka“, „nejsou tam dětské hračky“, „na stěnách místo fotografií visí prázdné rámečky“. Jednotlivé negace se vrství jedna na druhou, až se pokoj promění v prostor ztráty. O to silněji pak působí závěrečný detail: „v krabici je druhý polštář / a malé dětské bačkůrky“. Básnířka nevysvětluje, co se stalo. Nechává čtenáře stát před prázdným místem, které už nelze zaplnit. Vrchol sbírky však představuje báseň Bez [domu]. Hladun zde okupaci nezobrazuje jako střet armád, ale jako vpád do intimity. Když bere ruský voják do rukou předměty, které mu nepatří, používá její šampon, spí v její posteli a dívá se do zrcadla, v němž se ještě před několika týdny odrážel život někoho jiného. Ruský voják se stává ženou, když „si obléká moje spodní prádlo (…) / vloží si do pochvy můj menstruační kalíšek“. Okupace zde neznamená jen ztrátu území, ale především násilné narušení vlastní identity.

Právě všednost těchto obrazů je děsivá. Nejsilnější pocit hrůzy nevychází z vojenského násilí, ale z vědomí, že někdo cizí vstoupil do prostoru, který jsme dosud považovali za nejbezpečnější. Válka v podání Daryny Hladun nezačíná na bojišti, ale v koupelně, v ložnici a u kuchyňského stolu. Zároveň však nejde pouze o ztrátu domova v materiálním smyslu. Domov už není místem bezpečí, ale prostorem, v němž se člověk setkává s vlastní nepřítomností.

Po sirénách zůstává ticho

Právě ve schopnosti propojit velké dějiny s intimitou spočívá největší síla Hladuniny poezie. Vedle rozpadu států a ideologií sleduje rozpad vztahů, paměti a řeči. Neptá se, jak válka ničí města, ale co se stane s člověkem, když v zrcadle svého domova spatří cizí tvář. A ptáček, který na začátku knihy opakoval hlášky z rádia, se začátkem války nakonec umlkne – „vylétne z něj zvuk vybuchujícího granátu“. Po sirénách, rozkazech a nouzových hlášeních zůstane jen ticho – ticho světa, který už nedokáže vyprávět sám sebe.

Rádio Válka není pouze sbírkou o současné Ukrajině. Je především básnickou výpovědí o tom, jak snadno se mohou rozpadnout struktury, které považujeme za samozřejmé: jazyk, paměť, domov i pocit bezpečí. Daryna Hladun ukazuje, že válka nezačíná prvním výstřelem a nekončí poslední explozí. Pokračuje ještě dlouho poté – v prázdných pokojích, v přerušených rozhovorech a v tichu, které zůstane, když ptáci přestanou opakovat.