Druhý do češtiny přeložený román norské spisovatelky Marie Aubert To přece nejsem já (Jeg er egentlig ikke sånn, norsky 2022, česky 2026) předkládá osvědčené a dalo by se říci až ohrané drama, v němž v omezeném prostoru i čase vyplouvají na povrch napjaté vztahy a zasutá traumata jedné rodiny. Seveřané si motiv setkání působícího jako katalyzátor potlačovaných pocitů oblíbili jak v literatuře, tak ve filmu, a přijít na tomto poli s něčím nečekaným je složitá disciplína. Při čtení záleží i na tom, zda otevíráte již několikátý román stejného ražení, nebo tento fenomén teprve objevujete. V prvním případě knihu zařadíte spíše mezi ty méně výrazné tituly, v případě druhém se o sobě můžete leccos dozvědět.

Marie Aubert (nar. 1979) absolvovala akademii tvůrčího psaní v Bergenu, když jí bylo něco málo přes dvacet. Po jejím skončení však cítila podle vlastních slov potřebu tuto činnost na čas odložit a osobnostně dozrát. Vystudovala literární vědu a žurnalistiku, psala recenze do celostátního deníku Aftenposten a k vlastní tvorbě se vrátila až v sedmatřiceti letech. V debutové sbírce povídek Må jeg komme med deg hjem (Mohu jít k tobě domů, norsky 2016) zkoumá prostřednictvím partnerských, rodinných a přátelských vztahů pocity jako stud, touhu, žárlivost, osamělost, lítost i strach ze ztráty. Její knihy nejsou autobiografické a v rozhovorech odmítá například přímou souvislost mezi sebou a hlavní hrdinkou románu Dospělí lidé (Voksne mennesker, norsky 2019, česky 2024), jenž vypráví o single čtyřicátnici, která si nechá zamrazit vajíčka, což svým blízkým oznámí na nepříliš vydařené dovolené na chatě. Knihy Marie Aubert se v Norsku těší vysoké čtenosti, dostaly řadu cen a byly přeloženy do více než sedmnácti jazyků.

Román To přece nejsem já se odehrává během jediného víkendu. V malém norském městě se schází na první pohled zcela běžná rodina na oslavě konfirmace šestnáctileté Linney, která je středobodem slavnosti i vyprávění. Linnea má však v hlavě úplně jiné věci: její nejlepší kamarádka jí přestala odpovídat na zprávy, dívka je zoufalá a zmatená, nechápe, že dívčí přátelství mívají jepičí život. Její otec Bård se snaží být dokonalým rodičem a připravit dceři bezchybnou oslavu, přitom ale tají, že se jeho manželství chýlí ke konci. Teta Hanne výrazně zhubla, místní lidé, kteří ji dříve kvůli váze přehlíželi a ponižovali, se k ní chovají najednou úplně jinak, což v ní ovšem vyvolává spíše hořkost, již přenáší na svou partnerku.

Během dvou dnů se postupně rozpadají představy, které si postavy vytvořily o sobě i o ostatních. Bård zjišťuje, že navzdory snaze neopakovat chyby svého otce kráčí v jeho stopách. Hanne si uvědomuje, že přijetí okolí získala teprve poté, co začala odpovídat jeho stereotypním představám. Linnea pochopí, že blízkost a přátelství, které považovala za samozřejmé, nemusí být vzájemné. Autorka přitom střídá perspektivy, postupně nahlížíme do hlavy všem zúčastněným, události sledujeme z různých úhlů a vidíme, jak rozdílně vnímají jednotliví členové rodiny společnou minulost a jak velký je rozdíl mezi tím, kým si myslíme, že jsme, a tím, jak nás vidí druzí.

Marie Aubert nepřichází s ničím, o čem bychom už mnohokrát nečetli, neexperimentuje s formou ani nejde do vážnějšího rozmotávání bolestivých vláken. Přesto dokáže jednoduchým každodenním jazykem a uvěřitelnými dialogy zachytit moderní vztahy i různé fáze života, v nichž se vyrovnáváme s tím, kým jsme i kým jsme byli. Sebepřijetí, láska i její odcházení, odpuštění či pocit zavržení mohou působit jako klišé, ale buďme upřímní: velmi podobnými příběhy si plníme vlastní životy. Román je v tomto ohledu vypovídajícím zrcadlem našich obyčejných dní i slavnostních rodinných dýchánků, během nichž krájíme dort a usmíváme se do fotoaparátu, ale přitom v téže chvíli potlačujeme své pravé pocity a mnohdy i své pravé já.