Odette je přes dvacet, žije v Montrealu sama s králíkem, má kamaráda Léona a pracuje v knihkupectví. Poklidný život jí ovšem naruší černá medúza, která se zničehonic objeví v jejím oku. V jemně humorném prologu jí podezření na medúzu v oku po složitém vyšetření potvrdí i oftalmolog. Ale humoru začne v Odettině příběhu brzy ubývat, zato medúzy se množí.

Pod pseudonymem Boum se skrývá kanadská animátorka a kreslířka Samantha Leriche-Gionet (nar. 1985). Vystudovala filmovou animaci a vytvořila několik krátkých animovaných snímků, nicméně v roce 2011 začala kreslit webové stripy v seriálu Boumeries a od té doby se už věnuje právě hlavně komiksu. Medúzu publikovala francouzsky v roce 2022 a její americké vydání z roku 2024 získalo o rok později Cenu Willa Eisnera za nejlepší překladový komiks. Není divu, protože tak emotivně silný a přitom vlastně docela tichý komiks se jen tak nevidí.

Dvě medúzy

Odette zprvu prožívá drobné každodenní trable: s králíkem, s Léonem a se zákazníky knihkupectví, kteří nevědí, co chtějí, anebo naopak s takovými, co se chovají příliš namistrovaně. Jednou ze zákaznic je také Naira, dívka zřejmě indických přistěhovalců, která stejně jako Odette miluje japonské komiksy. Opatrně se sbližují, ale pak mezi nimi vzplane silný lesbický vztah a Naira se k Odette nastěhuje. Sama přitom trochu trpí autoritativními nároky a snahami svého otce udržet ji co nejblíže u sebe; snaha přetrhnout to pouto radikální akcí patří k nejsilnějším momentům první části knihy. Obě ženy přitom působí dosti nesourodě: zatímco Odette je spíše uzavřená, hubená a s klučičím účesem vypadá vyloženě androgynně, Naira je kyprá a temperamentní. Ale docela jim to klape, než se Odettiny problémy s medúzami začnou zhoršovat.

Boum přitom pracuje s nadsázkou trochu jako z dětské knížky – ostatně i její kresba inspirovaná mangou by dobře zapadla do dětských časopisů. Černá medúza zpočátku působí jako zvláštnost, ne úplně příjemná, ale nanejvýš trochu podivná. Odette cítí jistý diskomfort, ale jinak se její život ubírá docela šťastným směrem. Než se na konci druhé kapitoly objeví vedle té původní ještě další černá medúza.

Roztomilé i hrozivé kaňky

Pak už začne medúz přibývat rychleji a je jasné, že Odette má vážný problém. Boum nespecifikuje, jakou chorobou Odette trpí, na jedné scéně z čekárny u očního lékaře je nicméně uvedena makulární degenerace. V komiksu jsou vidět jen medúzy, které jsou na rozdíl od ostře konturovaných postav i pozadí rozpité, jako kaňky přes obrázky. Boum s nimi sice pracuje zprvu jako s otravnými a vlastně trochu roztomilými tvorečky, ale jak dobře víme, když jich je příliš, i roztomilí tvorové začnou vzbuzovat neklid či přímo hrůzu. Ve finále se medúzy množí opravdu hrozivým způsobem, přes dvoustránkové výjevy.

Autorka nechává Odette docela dlouho v klidu, ale pak přece jen přijde hysterický výstup, v dané situaci pochopitelný. Nakonec ale při vší fatalitě příběh uzavírá smířlivě až útěšně, život přece nekončí a jsou i jiné smysly, jimiž lze vnímat svět a jeho krásy. Už tak dost šokující postupná tragédie přitom nabývá na síle, když se ze záložky dozvíme, že vleklou oční chorobou trpěla i sama autorka a na jedno oko oslepla.

Medúzu asi nelze označit za komiksový román, navzdory více než dvěma stům stránek má spíše formát delší povídky. Přečtena je velmi rychle, přičemž vlastně nemá žádnou zápletku, žádný románový oblouk – Odettina choroba prostě zvolna a pak naopak velmi rychle postupuje a žádné zázračné vyléčení hrdinku nečeká. Peripetie vztahů jsou spíše banální, a ačkoli ve vztahu s Nairou dojde ke krizi, je celkem hladce překonána. Ale naléhavost, s jakou Boum vše vykresluje, je odzbrojující a snadno jí tak narativní přímočarost a jednoduchost odpustíme. S úlevou, že nám oči slouží natolik dobře, abychom si Medúzu mohli opakovaně číst a prohlížet.