Američanka Marissa Meyer (nar. 1984) má ve zvyku pracovat s existujícími příběhy, zejména pohádkami, a dokáže je svébytně aktualizovat. V Měsíčních kronikách (The Lunar Chronicles, 2012–2015; česky 2012–2016) propojuje Popelku, Karkulku, Lociku a Sněhurku do jednoho sci-fi vesmíru, standalone Bez srdce (Heartless, 2016; česky 2017) věnovala mládí Srdcové královny a v dilogii Zlatá (Gilded, 2021–2022; česky 2023) do jednoho fantasy světa zakomponovala Krále duchů i Rampelníka. A zatímco v dystopické trilogii Renegáti (Renegades, 2017–2019; česky 2018–2020) a romantických příbězích Instant Karma (2020; česky 2021) a S trochou štěstí (With a Little Luck, 2024; česky 2024) přichází s originálními náměty, v aktuálním Domu rodu Safírů (The House Saphir, 2025) se znovu vrací k pohádkovému retellingu, tentokrát inspirovanému Modrovousem, šlechticem, který podle legendy vraždil své manželky.

Hlavní hrdinka Mallory sice pochází z rodu čarodějek, ale místo kouzlení dokáže jen vidět duchy. Tuto schopnost promění v živnost, a tak provází zvědavce opuštěným městským sídlem dávno mrtvého hraběte Le Bleua z rodu Safírů. Čarodějnickou magií nevládne ani její sestra Anaïs, jež prodává falešné lektvary a jiné padělané kouzelné předměty. Na jedné z prohlídek se objeví Armand, poslední žijící potomek rodu Safírů, a požádá sestry o pomoc s vyhnáním ducha Modrovouse, jenž se před nějakou dobou usadil v rodinném venkovském sídle. Sestry nabídku přijmou, protože nutně potřebují peníze, ale ve skutečnosti nemají potuchy, jak se ducha zbavit. Po příjezdu na panství musejí čelit vlastní minulosti i roli, kterou sehrály ve znovuobjevení ducha Modrovouse a jeho plánech.

Oproti Měsíčním kronikám nebo příběhu o Srdcové královně, kde Meyer s pohádkovou látkou aktivně pracuje – využívá například dočasné oslepnutí prince z Lociky k tomu, aby se následně Locika setkala s proslulým lékařem, který sehraje důležitou roli –, slouží původní příběh o Modrovousovi spíš jako atmosférické pozadí. Hrabě Le Bleu je mrtvý už desítky let a jeho přítomnost v knize se omezuje na ducha, který v nehmotné podobě nedokáže téměř nic. Příběh o Modrovousovi se zakládá na hrůze z muže, který systematicky vraždí své ženy, ale Meyer s touto hrozbou prakticky nepracuje. Duch sice nachází způsob, jak znovu ubližovat živým, ale jeho dosah je značně omezený. Jakkoliv povedeně autorka odhaluje překvapivý způsob, jak se dostává k novým obětem, jeho motivace zůstávají prvoplánové.

Solidní složkou knihy je vyšetřování, které nese zápletku. Klasické pátrání po pachateli má paranormální rozměr díky tomu, že Mallory k odhalení pravdy nevyužívá jen schopnost vidět duchy, ale také nekromantický rituál. Vrah navíc kopíruje vzorec Modrovousových zločinů a podezření padá na všechny kolem. Zároveň se odkrývá i minulost poslední Modrovousovy manželky, které se podle legendy povedlo utéct.

Šabloně naopak nejvíc podléhá vztah mezi Mallory a Armandem. Přitažlivost mezi postavami se spíše předpokládá na základě žánrových konvencí, než že by byla budována textem. Hlavní hrdinku osloví pohledný a trochu tajemný mladý hrabě a přirozeně mezi nimi vykvetou city. Chybí zde ale scény, v nichž by se postavy opravdu poznávaly, a náklonnost tak působí spíš jako povinná položka než jako výsledek vývoje vztahu.

Mallory představuje typickou hrdinku žánru – je odvážná, trochu impulzivní, navenek nepřístupná, ale ve skutečnosti má dobré srdce. Zaměřuje se na vlastní zisk víc, než by se dalo očekávat, a ne vždy dělá něco jen proto, že je to správné. Zajímavější je z tohoto pohledu Armand, jenž se neomezuje na roli tajemného a pohledného cizince, ale řeší vnitřní konflikt týkající se vlastního původu. Jeho obavy o Malloryino bezpečí dávají postavě aspoň částečnou psychologickou hloubku – byť jde o rys společný nespočtu mužských hrdinů. Armand ale zároveň spoléhá na její úsudek a podporuje její místy rizikové konání, díky čemuž nepůsobí čistě jako prvek milostné linky. O to víc vynikne kontrast s Anaïs, která zůstává po celou dobu jen stínem své sestry. V ději nefiguruje jako plnohodnotná spoluhráčka, spíš jako pomocná ruka, a příběhu by vlastně zásadně nescházela. Nijak se totiž nerozvíjí ani vztah mezi sestrami: Anaïs pouze následuje rozhodnutí Mallory, aniž by dostala prostor se prosadit.

Dům rodu Safírů sdílí svět s dřívější dilogií Zlatá. Celkově lze říct, že se zde opakují stejné prvky a postupy při stavbě zápletky. Protagonistky obou děl se ocitají v sídle mocného zla, které se vrátilo do světa živých, a s pomocí blízkých osob se ho snaží zastavit. V příběhu vystupují stejná božstva jako ve zmiňované dilogii, ale jejich role ani rozsah moci nejsou nijak vysvětleny. Autorka zřejmě automaticky počítá se čtenářovou znalostí Zlaté. Přestože lze příběh pochopit i bez ní, noví čtenáři jsou tak o část fikčního světa a jeho fungování ochuzeni.

V Měsíčních kronikách i knize Bez srdce autorka prokázala vynalézavost. Dům rodu Safírů ale za těmito díly citelně zaostává. Detektivní linka je vystavěná poctivě a udržuje čtenářskou pozornost. Mallory je nebojácná, vtipná a odhodlaná bojovat za své místo ve světě, který ženám nepřeje, a Armand je sympatický díky své laskavosti. Zbytek (slabá práce s původní pohádkou, šablonovitá romance, nevyužitá Anaïs i nedostatečně vysvětlený mytologický aparát převzatý z předchozího díla) ale celkový dojem z příběhu oslabuje. Začínající čtenáři fantasy a romantasy či věrní fanoušci autorky titul nejspíš ocení, zkušenější čtenáře žánru kniha ale pravděpodobně neuspokojí.