Šedesátá léta dvacátého století se nesla ve znamení zásadních změn paradigmatu na úrovni společenské, kulturní i estetické. A právě v této době vstupuje do světa anglofonní literatury „hlas jako žádný jiný“ – jak v předmluvě k debutovému románu Ann Quin Berg (1964) píše Giles Gordon. Kniha zachycuje groteskní příběh otcovraždy a autorka se v ní pouští do hry právě s hlasem, skutečností a blouzněním. Za výjimečný přístup k jazyku a specifickou poetiku získala jisté uznání již za svého krátkého života, nicméně zejména v našich končinách stále platí, že kromě studentů anglistiky objevil její tvorbu málokdo; žádný z jejích románů nebyl dosud přeložený do češtiny.

Přes den sekretářka, v noci „experimentátorka“

Fascinace Ann Quin jako osobností často pramení ze skutečnosti, že spojuje několik „přitažlivých“ identitárních kategorií: žena, původem z tzv. pracující třídy, autorka syrové avantgardní prózy potýkající se s psychickými problémy, která zemřela předčasně a tragicky – utonula v moři ve věku 37 let. Jakkoli by mohlo být lákavé snažit se definovat Quin skrze jednotlivé aspekty její identity, nelze ji na ně redukovat. Mají však nepopiratelný vliv na její dílo, a to například ve vztahu k vyobrazení detailů, kterých si ve fikčním světě všímá, či přítomnosti autobiografických prvků v jejích textech.

Ann Quin se narodila v roce 1936 v Brightonu, kde vyrůstala pouze s matkou. Vzdělání se jí částečně dostalo v katolickém klášteře, ačkoliv její rodina byla bez vyznání. Tuto instituci pro ni matka vybrala, aby se Quin „stala dámou“, jak autorka píše ve své autobiografické eseji Leaving School IX. Psaní ji doprovázelo od dětství, od malička skládala básně a milovala divadlo. Dokonce zvažovala hereckou dráhu, ale od té ji odrazovala skutečnost, že trpěla trémou, a tak zůstala u psaní. Aby se ve svých literárních začátcích uživila, pracovala mimo jiné jako sekretářka nebo korektorka rukopisů, a tvorbě se věnovala až po práci.

Její první dva romány napsané v tomto období se publikace nedočkaly. Následně se poprvé nervově zhroutila a s podobnými stavy se potýkala po zbytek života. Změna přišla s románem Berg, za nějž sklidila úspěch v podobě dvou stipendií, díky kterým se mohla naplno věnovat psaní a cestování. Knihu se rozhodl vydat John Calder, známý nepřítel cenzury, jenž se specializoval právě na inovativní literaturu z Británie, kontinentální Evropy i Spojených států (vydával mj. též Samuela Becketta, W. S. Burroughse nebo Marguerite Duras). Quin se tak zařadila k volnému uskupení britských avantgardních autorů 60. let, jako byli B. S. Johnson, Alan Burns, Christine Brooke Rose nebo Eva Figes. Tito spisovatelé stáli v opozici k mainstreamové literatuře orientované na realismus, zejména Rozhněvaným mladým mužům, kteří podle Quin byli nudní, prvoplánoví a jejich způsob vyobrazování třídní společnosti v Británii dávno překonaný.

V autorském stylu Quin lze najít ozvěny modernismu, návaznost na dílo Virginie Woolf nebo Anny Kavan, i postmoderní postupy, které jako by předznamenávaly nástup spisovatelek typu Kathy Acker. Styl Quin bývá připodobňován k metodám francouzského nového románu, protože stejně jako jeho představitelé upustila od tradičního pojetí děje a psychologie postav a popisuje prostředí „okem kamery“. Do jaké míry byla tímto směrem ovlivněna, je diskutabilní; faktem je, že četla romány Nathalie Sarraute (prý jí trochu připomínaly její vlastní tvorbu, jak uvádí ve své korespondenci).

Rozmělňování hranic

V díle Ann Quin je všudypřítomná fragmentace – ať už jako technika vyprávění, nebo při popisu prostředí či postav, v čemž si autorka počíná takřka voyeursky. Postavy jsou šmírovány klíčovou dírkou, odposlouchávány přes zdi, vypravěčský hlas se „přehrabuje“ v jejich věcech. Rozmělňují se veškeré hranice: mezi reálným a sněným, přítomností a minulostí, nebo tím, komu vůbec patří hlas, jenž právě promlouvá.  Interpunkce zpravidla chybí, odstavce přetékají nahuštěnými větami, jindy jsou naopak rozsekány do řádků po jednotlivých slovech.

Texty Ann Quin se hemží obrazy vody: slyšíme šumění moře pod šedým anglickým nebem, nahlížíme do sprchových koutů laciných hotelů, noříme se do bazénu nebo do vany napuštěné po okraj horkou vodou. Voda má v tvorbě Quin zpravidla erotický náboj. Dotýká se těl, zrcadlí jejich tekutost, odhaluje jejich části – někdy za pomoci metafor a náznaků, jindy autorka explicitně popisuje sexuální praktiky. Sexualita se v jejím díle vyznačuje jistou narušeností a zároveň poodkrývá tabuizované aspekty ženského sexuálního života. Quin vykresluje incestní fantazie, fetišismus, sadomasochistické hrátky a „ménage à trois“. Trojúhelníky v jejím díle ovšem nejsou jen milostné, i když právě ty převažují. Číslo tři figuruje u Quin také v rámci rodinných konstelací, symbolů nebo třeba motivu tří bývalých žen.

Dalším stěžejním tématem v díle Quin je násilí, které je přítomné v různých podobách: jako vzpomínka na výprask od matky, znásilnění, vojenský teror i pouliční rvačka pod oknem. Někdy toto násilí vyústí ve smrt, která je u Quin rovněž všudypřítomná. V každém textu někdo zemře, myslí na smrt, chce zabíjet, nebo mu jde o život.

Síla nevyřčeného

Společným jmenovatelem spisovatelčiných próz je také jistý druh paralýzy v kontrastu s neustálým pohybem – postavy nedosahují svých cílů, vždy je něco rozptyluje, jejich pozornost i přítomnost jsou roztříštěné. Protagonisté jsou často na cestách, metaforicky nebo doslova, ale zároveň se nedokáží fakticky „pohnout“. Stejně jako řeč jsou i postavy fragmentární, často až depersonalizované. Jejich neurčitost pak koresponduje s eliptickým jazykem, jenž zdůrazňuje skutečnost, že nevyřčené a nejasné má stejnou váhu jako to, co se zdá být jednoznačné.

Díky svému specifickému přístupu k řeči a psaní si autorka vysloužila nálepku „experimentální“, nicméně právě toto označení může být zavádějící. B. S. Johnson jej dokonce radikálně odmítal s tím, že „experimentální“ se v řeči literární kritiky stává synonymem pro cosi nepovedeného. Jiní poukazují na skutečnost, že tímto zaškatulkáním lze odsunout obsahově či stylisticky nekonformní literaturu na okraj diskurzu jako obskurní záležitost. Jakkoli jsou konotace experimentální literatury diskutabilní, faktem zůstává, že nejpřiléhavěji evokuje literaturu inovativní po stránce formální a/nebo obsahové, která se vymyká konvenčním postupům. V souvislosti s tvorbou Ann Quin je tedy toto označení nepochybně na místě.

Přílivy a odlivy: dílo Ann Quin

Bezesporu nejúspěšnějším románem Ann Quin je výše zmiňovaný debut Berg, příběh mladého muže, jenž se chce svému otci pomstít za to, že ho opustil. Kniha je plná černého humoru, zmatku, absurdního násilí a perverzních scén. Na začátku stojí ikonická věta shrnující premisu celého románu: „Muž jménem Berg, jenž si změnil jméno na Greb, zavítal do přímořského městečka s úmyslem zabít svého otce…“ Alistair „Aly“ Berg, specialista na obnovu vlasů, vybavený parukami a zázračnými séry, přichází do města, které svou mlhavou atmosférou nápadně připomíná Brighton. Nastěhuje se do pokoje sousedícího s příbytkem, v němž žije jeho otec Nathaniel se svou milenkou Judith. Ve snaze realizovat svůj vražedný plán se Berg zaplétá s Judith, „vraždí“ břichomluveckou loutku v domnění, že jde o jeho otce, a terorizuje zvířata, přičemž často není zřejmé, co se doopravdy děje a co je produktem Bergova horečnatého snění a vzpomínek. Kromě stěžejního oidipovského motivu pracuje Quin s psychoanalytickým rámcem také v použité symbolice a Bergově proudu vědomí. Hlavním tématem knihy, které se prolíná napříč celým autorčiným dílem, je snaha o vymezení sebe sama, často ve vztahu k rodičům, k milenkám či milencům, ke společnosti. Tato snaha typicky nevede k uspokojivému výsledku – postavy, včetně Alyho Berga, tak zůstávají uvězněny v podivných vzorcích, z nichž se snaží vymanit.

Druhý román Three (1966) sleduje bizarní milostný trojúhelník tvořený manželským párem, Ruth a Leonardem, a mladou ženou označovanou pouze písmenem S. Ta v celé knize figuruje čistě v rozhovorech manželů, ve svých denících a v magnetofonových či filmových nahrávkách. Hned na začátku se dozvídáme, že za neznámých okolností zmizela v moři – možná šlo o nehodu, možná sebevraždu, ale není vyloučeno ani cizí zavinění. Záhadná S představuje zásah do monotónní rutiny manželského páru, ve své nepřítomnosti snad ještě víc než během svého života. Ruth a Leonard jsou ženou, s níž strávili několik měsíců na letním bytě, úplně posedlí a pídí se po tom, kým vlastně byla. Porovnávají vlastní deníky s jejími, částečně odhalují, co jim tajila, převážně jsou ale rozčarováni a nechápou. Zjišťují také, jak důkladně je jejich podnájemnice pozorovala. Díky S se mohli, a prostřednictvím toho, co po ní zbylo, nadále mohou dočasně odpoutat od svých frustrací a vyžívat se v hrách plných erotického pnutí. Ve výsledku jsou ovšem ponecháni nepříjemné realitě svého soužití. Podobně jako v Bergovi, i zde hrají zásadní roli vzpomínky, moře a rodinná dynamika. Zatímco v prvním románu je násilí spíše komické, ve Three se projevuje znepokojivá brutalita, s níž muži přistupují k ženám.

S deníkovou formou pracuje Quin i v románu Passages (1969). Vypravěči, žena a muž, milenecký pár, hledají zmizelého, patrně mrtvého či uvězněného, bratra ženy. Vydávají se po něm pátrat do nejmenované země ve Středomoří (z kontextu vyplývá, že jde o Řecko), kde vládne totalitní režim. Zatímco ženin deník se skládá z hutných nedatovaných odstavců, záznamy muže působí schematičtěji. Jeho zápisy doplňují postranní poznámky, často z řecké mytologie – jejich význam ve vztahu k hlavnímu textu je někdy přímočarý, jindy působí spíše nahodile. Často oba popisují stejné události, doplňují je pak svými vlastní postřehy, asociacemi, úvahami, sny. Ve svých zápisech pozorují jeden druhého a okolní svět s touhou i znechucením zároveň. Zatímco dvojice pojídá hrozny a kouří hašiš u moře, ulicemi pochodují vojáci a po zemi se válí ranění civilisté. Jejich cestu na jedné straně provází erotická dobrodružství, na druhé straně na ně doléhá brutální realita země rozvrácené nepokoji.

Tripticks (1972) byl původně název povídky, se kterou Quin vyhrála soutěž časopisu Ambit na téma psaní pod vlivem drog – jako svou „drogu“ uvedla antikoncepční pilulku. Povídku následně rozvinula do svého „nejpostmodernějšího“ románu, koláže valnou měrou složené z textů reklam, sloganů nebo inzerátů. Celkovou atmosféru knihy dokreslují ilustrace Carol Annand plné motelů, aut, sexy žen a kriminálníků. Hlavní hrdina prchá před svou první ex-manželkou a jejím milencem (anebo je sám pronásleduje?) a horečnatě uhání po amerických dálnicích. Po cestě se mu vybavují vzpomínky na bývalá manželství, které střídají dopisy od matky a dalších příbuzných, žen současných i bývalých, a také vzkazy podivného vůdce sekty a drogového dealera v jednom. Oproti předchozím románům působí Tripticks mnohem „křiklavěji“ – stále tu nacházíme typicky quinovskou fragmentárnost, tentokrát je ale mnohem méně introspektivní a vyžívá se v řeči popkultury a konzumu.

Kromě rozličných povídek a fragmentů zbyl po Ann Quin také nedokončený román The Unmapped Country, inspirovaný jejími vlastními zkušenostmi s hospitalizací. Sandra, mladá žena trpící záchvaty paranoie, se po mentálním zhroucení zotavuje v psychiatrickém zařízení. Na rozdíl od jiných textů zde Quin volí standardnější vypravěčský postup a přímá řeč je vzorně opatřená uvozovkami. Román explicitně zaměřený na „šílenství“ se tak paradoxně mohl stát autorčiným nejpřímočařejším dílem.

(Ne)zmapované území

Jméno Ann Quin se, až na pár výjimek, z diskusí o britské poválečné literatuře na desítky let vytratilo. Mohlo jít o problém genderově odděleného vnímání literatury – experimentální autorky byly dlouho opomíjeny literární kritikou proto, že byly ženy, a feministickou kritikou proto, že psaly experimentálně. Lorraine Morley poukazuje také na jakousi „přelétavost“ Ann Quin, díky níž se vymyká ideologickým rámcům a je tím pádem hůře kategorizovatelná z hlediska kánonu. Proces postupného znovuobjevování na ni čekal v novém tisíciletí.

V roce 2001 americké vydavatelství Dalkey Archive Press, které se zaměřuje na méně známé a avantgardní autory, znovu vydává Berga a Three, následně i zbylé dva romány, čímž si Quin opět získává pozornost čtenářů a částečně i literární obce. Nejnovější reedice jejího díla se chopilo nezávislé britské vydavatelství And Other Stories. „Quinovskou“ řadu odstartovalo roku 2018 knihou The Unmapped Country, která kromě stejnojmenného nedokončeného románu obsahuje také povídky a eseje.

Lee Rourke se roku 2007 v článku Who cares about Ann Quin? provokativně ptá, koho zajímá Ann Quin, a shledává, že ve srovnání s jinými autory podobného ražení je v britském kontextu značně opomíjená. Na závěr ale poukazuje na postupné znovuobjevování spisovatelčina díla a odkazu. Výrazným příkladem je román Stewarta Homea 69 Things to Do with a Dead Princess – jde vlastně o pastiš Berga, v jehož závěru autor explicitně oslavuje právě Ann Quin. Nutno říct, že zájem o ni od počátku tohoto století opravdu narůstá – přibývá článků, studií, monografií i překladů.

Jeden z možných důvodů, proč se opět píše o Ann Quin, je spíše praktický – akademici hledají neprobádané oblasti literatury minulého století a snaží se upozornit na důležitá díla, která byla dlouho zanedbávána. To, co Quin dřív spíše diskriminovalo, tedy že jako excentrická žena píše experimentálně, je dnes vyhledávané a ceněné. Dalším aspektem je, že na současné literární scéně působí autoři, kteří právě na Quin „vyrostli“, objevili ji v antikvariátu nebo na semináři na univerzitě, a otevřeně se k ní hlásí. Ukazuje se, že fragmentární styl psaní, nedějovost a změti hlasů jsou v podání Quin kvality, které obstály zkoušku času. Ann Quin může potenciálně oslovit čtenáře Virginie Woolf zrovna tak jako ty, kteří se orientují spíše na současné postmoderní povídky či poezii.

Romány Ann Quin byly ještě za jejího života přeloženy do řady jazyků, v posledních pěti letech se tento objem rozšířil např. o estonštinu, japonštinu nebo polštinu. Žádné z jejích děl zatím nebylo přeloženo do češtiny ani slovenštiny, což ovšem platí o tvorbě většiny jí podobných autorů, s výjimkou B. S. Johnsona nebo Alexandera Trocchiho. Lze se domnívat, že zrovna Quin je možné překládat bez větších obtíží, protože její experimenty s jazykem nejsou nutně vázány na specifika angličtiny. Jde spíše o práci s rytmem, elipsami a zvukomalbou. Největší potenciál oslovit čtenáře má patrně i nadále Berg. Jeho humor a noirová atmosféra v kombinaci s o něco konvenčnějším narativem na jedné straně nabízí něco zdánlivě povědomého, na straně druhé je to schizofrenní smršť, která se vymyká všem škatulkám. Vzhledem k nadále rostoucí popularitě Ann Quin i mimo anglofonní prostředí je tedy možné, že se svého českojazyčného momentu ještě dočká.