MJ

Marek Jančík

Druhý román Štěpána Kučery přináší fantastické vyprávění, ve kterém se setkává věhlasný autor se svými postavami, fikce a historie se mísí v zábavně spekulativní hře a pletivo příběhů silou imaginace přetváří skutečnost.

Polorozpadlým postapokalyptickým světem se prodírá hrdina, jehož hlavní starostí je přežít. Nástrahy nepředstavují pouze zdivočelí lidé, ale také podivné zamaskované smrtící pasti. Jeho putování provází nevyřčená otázka: kdo nebo co představuje civilizační restart?

Román Srdce Evropy lze číst jako kulturně-historickou esej studující dnešek i minulost česko-rakouských vztahů. Ty jsou vypravěčsky zprostředkovány na dvou rovinách. Současný pohled zastupuje Anežka, která hltá jakékoli informace o Vídni a našich historických souvislostech. Hrdinčiny exkurze do vídeňského života se prolínají s autenticky působícími pasážemi z deníků její prababičky Kateřiny, rodačky ze Slovácka, která měla s životem v obou sousedících kulturách specifickou zkušenost.

Ambiciózní mezioborové dílo zabývající se estetikou přírody v neobvyklém celku spojuje rozmanitost poznatků a teoretických náhledů. Stibral zkoumá do značné míry umělou hranici mezi světem přírody a tvůrčí lidskou činností. Svým dílem ji ani tak nesmazává, jako spíš střídavě nahlíží vždy z jednoho kategorizačního břehu na ten protikladný. Estetický i environmentalistický kontext tím přitom zajímavě obohacuje.

Pohádka pro dospělé, těžba lidského stříbra z hospodské průměrnosti, zábavně praštěná moralita pro odrostlé fandy večerníčkových Krysáků – i tak by se dala označit tato útlá kniha. Její protagonisté, štamgasti jedné zapadlé hospody, v ní jednoho večera získají nenadálou formativní zkušenost: ztvární sami sebe jako neohrabaně potácivého tvora a zakusí tak bolest, lásku i štěstí.

Kniha čtenářům v ucelené formě poskytuje relativně aktuální informace ze světa informačních technologií, přičemž se zaměřuje spíše na praktickou stránku toho, co může běžný uživatel osobního počítače, mobilního telefonu či jiného přístroje opatřeného procesorem potřebovat vědět.

Překročením technologického prahu, za nímž umělá inteligence už nikdy nebude taková, jakou ji zatím známe, se jako lidstvo rozhodně nedostaneme do světa Cameronova Terminátora. Spekulativních scénářů možného vývoje ovšem existuje nespočet. Americký popularizátor vědy důkladně rozebírá přidružená rizika i výhody a na detailních příkladech s pomocí logických argumentů přesvědčuje čtenáře o nutnosti zabývat se daným tématem jako jednou z klíčových výzev blízké budoucnosti.

Makabrózní povídky Felixe Boreckého tvoří soubor krátkých příběhů se záhrobní tematikou, jejímž opakujícím se motivem je nečekaný přechod mezi dvěma světy. Jde o zábavné čtivo spíš lehčího rázu, jehož pointy ovšem mohou působit poněkud repetitivně.

Román švédského autora s polsko-českými kořeny Andrzeje Tichého v sobě spojuje sociálněkritický příběh s impresionistickou koláží vzpomínek. Asociativní vršení zážitků z imigrantského ghetta ve Švédsku osmdesátých let čtenáře překvapí důmyslnou vyprávěcí strukturou, která vybízí k opakovanému čtení.

Myšlenkově originální a argumentačně i informačně precizně vystavěné dílo, které má potenciál obohatit a podnítit k přemýšlení i ty čtenáře, kteří s jeho autorem nebudou ve všem souhlasit.

Termínem „čtvrtá revoluce“ oxfordský filozof Luciano Floridi vysvětluje další krok na cestě, která opouští člověka coby suverénní střed veškerého dění. Jeho knihu by si měl přečíst každý, kdo rád přemýšlí nad dopadem informačních technologií v širokém a vrstevnatém společenském kontextu.

Spratci jsou dalším příspěvkem do rodiny románů o dospívání, v nichž formativní léta hrdinů spadají do hořkosladce rozporných osmdesátých a devadesátých let. Spisovatel Ota Kars ztvárňuje typické dítě oné doby – spratka v partě dalších spratků, kteří si hrají na otrlé cyniky, ale ve skutečnosti jsou až příliš citliví. Zpočátku spíše humorné tóny se postupně mísí s melancholií, emocionálně barevná nálada dětství v socialistické šedi bledne v prostředí dráždivě křiklavých devadesátek.

Sbírka nejrůznějších omylů, podvodů a slepých uliček v cestě za poznáním je poměrně inspirativní a snad bude lákat k občasnému zalistování – ať už pro pobavení, či pro rychlé dohledání stručných argumentů.

Román Hodinky od Ašera představuje realistickou formou neutěšený život dnešních třicátníků. Jeho hrdinové žijí ve městě, jsou vzdělaní, netrpí hmotnou nouzí, ale tíží je osamělost, deprese, smrt blízkých a nenaplněné vztahy či nedostatečná seberealizace. Cesta ven je podle románového návodu v zásadě jednoduchá: najít toho pravého a přestat dělat blbosti. Podaří se uspět spíše Heleně a Karlovi, či naopak Olině a Čeňkovi?

Román Pavly Horákové Teorie podivnosti je rozkročen mezi různými žánry i mnoha tématy. Intelektuálka Ada Sabová coby vtipná a lehce sarkastická vypravěčka čtenáře provádí zdánlivě všední skutečností, která díky jejím neotřelým postřehům a interpretacím nabývá rázu poněkud vykolejeného světa. Je to ale jen jejím vnímáním, nebo je realita, v níž se hrdinka nachází, opravdu nemožně výstřední?

Nakladatelství Druhé město v rámci Velkého knižního čtvrtku vydává debut Ondřeje Hübla Hod mrtvou labutí. V převážně satirických příbězích se v něm se svým osudem utkávají pražští hipsteři, manipulativní režiséři, povýšenečtí umělci a především frustrovaní jedinci, jejichž nanicovaté životy plují stokou falešného pocitu vlastní výjimečnosti. Autorův nabroušený vtip osciluje mezi přímočařejší parodií a důmyslněji utkanou sítí společenských vztahů, z nichž jen málokdo vyvázne živý.

Nemožné situace a schopnosti, jimiž se americké superhrdinské komiksy hemží, americký fyzik zábavným a poučným způsobem dovádí do důsledků. Jeho svérázná učebnice středoškolské fyziky nabízí zároveň stručnou historii specifického komiksového žánru.

Román Johana, který letos vydalo nakladatelství Paseka, je výsledkem literárního experimentu „štafetového psaní“ a představuje společné úsilí tří autorek: Zuzany Dostálové, Pavly Horákové a Aleny Scheinostové. Hlavní hrdinka v něm vypráví příběh svého všedního života, který představuje spojené nádoby naděje a frustrace. Jak už to tak bývá, čím víc se protagonistka blíží ke střednímu věku, tím více naděje ubývá a frustrace narůstá.

Nový román Václava Kahudy Bytost tematicky do značné míry navazuje na jeho předchozí rozsáhlý román Vítr, tma, přítomnost. Přesto se jedná o zásadně odlišný text, neboť autor tentokrát nepopisuje přítomnost, ale zaměřuje se na svéráznou predikci naší blízké budoucnosti roku 2080.

Tento týden v rámci Velkého knižního čtvrtku vychází díky Knihovně Václava Havla česky vůbec poprvé jediná próza scenáristy Jiřího Křižana, nazvaná Stín. Osud impresionisticky laděné protikomunistické novely s autobiografickými prvky přitom sám o sobě představuje dosti románový příběh.

Útlá novela Lukáše Csicselyho Předvečer svatého Mikuláše představuje příběh, v němž partička školáků během adventním kouzlem nasyceného svátku provokuje „stínadelské“ honičky se skupinkami podnapilých a agresivních sídlištních čertů. Stylizovaný příběh o probouzející se dospělosti a akumulaci dětských zkušeností je zdařilý zejména svojí atmosférou. Na konci však ztrácí dech a místo adekvátního vyústění se rozplývá do ztracena.

Naivní sezóna představuje příběh o dospívání v husákovském Československu. Protagonista, učedník malířského umění, se v něm snaží vymanit z všudypřítomné civilizační šedi i z temných rodinných pout. Ve snaze zobrazit správně svět okolo i prohlédnout zásadní okamžiky vlastní minulosti mu však brání překážky, které jsou svým rázem spíše vnitřní než vnější.

Francouzský spisovatel Laurent Binet je autor potměšilé mystifikace. V jeho „lingvisticko-filozofickém“ románu Sedmá funkce jazyka vystupuje řada postav (nejen) francouzské intelektuální scény raných osmdesátých let a zaobírá se i někdejší prezidentskou kampaní, kdy proti sobě stál levicový kandidát François Mitterrand a pravicový Valéry Giscard d’Estaing. Pobaví i ty, pro něž je svět, o kterém vypráví, spíše jen mlhavou krajinou.

Stvoření Eugena Lišky je literární experiment, v němž se zábavnou formou směle kloubí metafyzický horor s iniciačním románem o dospívání. Co se stane, když fantazie naivního hrdiny, po dobrodružství toužícího školáka Čmeláka, začnou prosakovat do skutečného světa? Podaří se mu zachránit nového psího kamaráda před bídnou smrtí? Zasadit drtivou ránu upírům, kteří se mezi lidmi v hojném počtu skrývají? A jaké bude setkání se Stvořitelem?

Spisovatelka Ivana Myšková, absolventka Literární akademie (někdejší Literární akademie Josefa Škvoreckého) a bývalá redaktorka kulturního pořadu Mozaika Českého rozhlasu Vltava, vydala v nakladatelství Host povídkovou sbírku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá. Soubor tvoří jedenáct povídek, v nichž vystupují protagonisté uzavření v určitém typu iluze či souboru falešných předpokladů a představ, z něhož je obtížné, ne-li nemožné vystoupit.

Mladý návštěvník filmového festivalu si užívá plnými doušky jeho atmosféru. Na scénu však vstoupí tajemná dívka a radostné prázdninové radovánky se promění v delirantní divadlo plné touhy a žárlivosti, v němž nic nemusí být takové, jakým se to na první pohled jeví. Nepříliš rozsáhlý román postupně košatí v řadě zajímavých témat, jejichž sjednocujícím rámcem je sváteční atmosféra karnevalu, kde se vše převrací, zrcadlí a je předmětem nejistoty a pochyb.

Kniha o fyzice představuje jakýsi luxusně vydaný rozcestník, který má své čtenáře inspirovat k dalšímu studiu. Řadu zajímavých podnětů si v ní najdou méně zkušení čtenáři, ale i ti, kteří jsou s fyzikou již do velké míry obeznámeni. Autorův entuziasmus pro zkoumání vesmíru a rozšiřování vědomí ohledně možností exaktního poznání působí docela silně.

Fyzika se počátkem dvacátého století probudila ze sebevědomého snu domněle vševědoucího člověka do vibrující reality obtížně představitelných poznatků, jejichž podstata je přirozeným lidským smyslům zcela skrytá. Hlavním tématem knihy je Einsteinova teorie relativity, která hraje v této napínavé hře o poznání světa stěžejní roli.

Romány Daniely Hodrové lze vnímat jako nepřetržitý dialog s existencí a životem (v) textu, zároveň je však můžeme číst v korespondenci s jejím teoretickým zkoumáním v rámci odborných či esejistických děl. Snad je to doklad toho, že její teoretický přístup je pevně ukotven v osobním vnímání, v němž se zdá být umění pevnou součástí života a naopak.