Modernismus ghetta
Tichý, Andrzej: Mizérie

Modernismus ghetta

Román švédského autora s polsko-českými kořeny Andrzeje Tichého v sobě spojuje sociálněkritický příběh s impresionistickou koláží vzpomínek. Asociativní vršení zážitků z imigrantského ghetta ve Švédsku osmdesátých let čtenáře překvapí důmyslnou vyprávěcí strukturou, která vybízí k opakovanému čtení.

Hrdinou a vypravěčem románu Mizérie je violoncellista, který po krátkém setkání s neznámým mladým ztroskotancem a následném incidentu vzpomíná na svůj dřívější život. Přítomnost, v níž je úspěšným hudebníkem, je z vypravování postupně vytlačována a do centra pozornosti se dostává spletenec více či méně divokých, někdy temných a drsných zážitků z minulosti, téměř by se dalo říct z vypravěčovy předchozí inkarnace. Zdá se totiž, že popisované vzpomínky ani nemůžou být jeho současnému životu vzdálenější.

Inovátor
Přes mnohé autobiografické prvky, o nichž Andrzej Tichý mluví v rozhovorech, nelze brát román jako autobiografii či autofikci. Spisovatel se tomuto vymezení explicitně brání a dodává, že i když je v mnohohlasém vyprávění jeho vlastní život do velké míry přítomen, jde o důsledně komponované fikční přepracování. Tichý sám, stejně jako protagonista, jenž ve svých vzpomínkách vystupuje pod jménem Cody, v dosti brzkém věku spolu s rodiči emigroval z komunistického Československa do Švédska. V románu se tudíž kromě prostředí švédského Malmö a v osmdesátých letech nechvalně známé imigrantské čtvrti Holma objevuje mimo jiné Codyho ohlédnutí za Prahou, která se však ve střípcích vzpomínek značně liší od svého obvyklého turistického obrazu. Zde ovšem také na základě známého autorova profilu podobnost s hrdinou víceméně končí, neboť Tichý studoval dějiny umění, kulturní studia a literaturu na univerzitách v Malmö a Lundu a ve Švédsku je známý coby literární recenzent a spisovatel, přičemž Mizérie je jeho šestým vydaným románem (pátou knihu Region X napsal spolu se spisovatelem a hudebníkem Pärem Thörnem).

Světy vnitřní i vnější
Tichý se ve svých knihách snaží aktualizovat způsob, jak literatura vypovídá o sociálních tématech, a to platí i o recenzovaném titulu. Codyho vyprávění je labyrint vzpomínek na situace ze života na předměstí, jehož obyvatelé se chtě nechtě napojují na podsvětí, kde se potkávají zloději, drogoví dealeři a obchodníci se vším možným. Avšak autor se příliš nesnaží čtenáře rozhořčit ani jej vytrhnout z blahosklonného postoje zajištěné existence, v níž si říkáváme, že „každý svého štěstí strůjcem“. Ve svém líčení se soustředí spíše na vnitřní život postav, který není determinován pouze jejich sociální situací. Jde o to, subjektivní zkušenost zachytit, nikoli čtenáře odstrašovat. Cody vzpomíná na své dětství, kamarády, jejich (občas tragické) osudy, na spíše ojedinělé pracovní zkušenosti, na večírky i rozhovory. Významnou složkou Codyho světa je také literatura a hudba.

Vypravěč se nad událostmi nijak nerozplývá, neupadá do sentimentu a u ničeho neprodlévá příliš dlouho. Zachytí rozhovor, situaci, způsob uvažování, přístup k životu a jde se dál. Mnohé nutně zůstává nevyřčeno a je třeba si domýšlet. Nelineární sled scén, propojených na základě jejich vnitřní motivace v inspiraci klasickými modernistickými postupy, nabízí zajímavý materiál, který vyžaduje od čtenáře dostatečnou soustředěnost, s níž s protagonistou spoluvytváří jeho vlastní rekonstrukci.

Literární Escher
Mizérie do značné míry klame tělem. Zpočátku protagonistova minulost vtrhává do základní časové roviny vyprávění v jednotlivých vlnách, postupně však příběh zcela pohltí, violoncellista je zatlačen Codym a jakoby zapomenut. Díky formě vršících se útržků vyprávění, mezi nimiž je třeba hledat souvislosti, může nepozorný čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o dvě různé postavy. Je třeba zdůraznit, že tento efekt je v kompozici knihy záměrný, jak se ukáže zejména v závěru.

Andrzej Tichý napsal sociálněkritický román, který zároveň tento žánr aktualizuje, neboť se postupně ukazuje, že se jedná o jakousi literární obdobu Escherových obrazů. Mizérie je obojí – příběh zachycující prostředí lidí z okraje společnosti i důmyslně vystavěná literární hra. Ta však nepůsobí samoúčelně, protože konstruuje ústřední rovinu výpovědi, předznamenanou již úvodním citátem Simone Weilové: „Sám rozpor představuje důkaz, že nejsme vším. Rozpor je naší bídou a pocit naší bídy je pocitem skutečnosti. Neboť svou bídu si nevymýšlíme. Je opravdová. Proto ji musíme milovat.“ Vzhledem k pointě vyprávění by ovšem nebylo vhodné prozrazovat více. Mizérie je text, který po svém dočtení vybízí k návratu na začátek – načež se začteme do trochu jiné knihy než v prvním kole. O tomto opakovaném noření se do knihy u čtenáře, který rád proniká více do hloubky, hovořil autor i během své listopadové návštěvy Prahy v loňském roce (přepis si lze přečíst na stránkách vydavatelství Argo).

Polyfonie
Autor v rozhovoru také mluví o dualitě mezi chaosem a řádem. Jeho protagonista je často vláčen nahodilými střety – stačí, aby narazil na nepřátelskou osobu, například na policistu, který jej z nějakého důvodu sebere, a vše se odvíjí zcela nepředvídatelně. Řád lze naopak tušit v uspořádanějším životě violoncellisty. Spontánní vršení detailů a vzpomínkových impresí je v symbiotickém vztahu s důmyslnou strukturou, která není zpočátku čtení patrná, ale nakonec se celkem zřetelně vyjeví. Autor svůj text nazývá polyfonií, čímž odkazuje na hudební formu i na pojetí Michaila Bachtina, formulované v knize Dostojevskij umělec. Bachtin polyfonii v literatuře vysvětluje tak, že literární dílo není podřízeno jediné sjednocující ideji, tedy jedné perspektivě, kterou by autor rozvíjel skrze postavy zastupující jednotlivé složky jejího dialektického vývoje. V mnohohlasosti mají naopak postavy, podobně jako hlasy v hudební fuze, svoji autonomii – není zde někdo, kdo by měl navrch. Takové dílo v autorském záměru nutně vyjadřuje určitou rozpornost a protikladnost vnitřních prvků. V případě Mizérie to demonstruje zejména osobnost hlavního hrdiny, neboť jeho zásadně nesourodé životní fáze vedou skrze vzpomínky k jeho „rozdvojení“.

Audio-kniha
Hudba jako taková je ve vyprávění velmi často uváděna v dosti různorodých podobách. Často dokresluje sociální situaci, v níž se hrdina a další postavy právě nacházejí. Violoncellista se zaobírá zejména hudbou progresivního italského skladatele Giacinta Scelsiho, přičemž zvláštní chvějivé vibrace jeho skladby v něm probouzejí specifické vnímání a citlivost, v jejímž rámci se nesou následné vzpomínky. Cody, nasycený adrenalinem a vztekem, pak poslouchá Godflesh, Slayer či Sick Of It All. V kulisách ghetta přijde několikrát na přetřes hip-hop, včetně jeho nejproslulejších hvězd jako The Notorious B.I.G. a 2Pac. Není bez zajímavosti, že vzhledem k protagonistově dětství v Praze jsou zmíněni i Psí vojáci, rapové sdružení PSH či Prago Union. Mimo Scelsiho skladby není hudba v textu nijak popisována – její charakter a případný účinek si musí čtenář domyslet. Andrzej Tichý si nicméně ke své knize připravil i kompletní playlist na Spotify, který údajně obsahuje všechna uvedená díla, čímž přispěl k rodícímu se trendu poskytovat k literárnímu dílu korespondující hudební zážitek (podobně například Jan Němec rozšířil svůj román Možnosti milostného románu).

Mizérie Andrzeje Tichého je z hlediska novátorských přístupů, skrze něž přemosťuje a zintenzivňuje různorodé životní zkušenosti, překvapivý a do jisté míry výjimečný literární počin. Spontánní proud slov plyne precizně navrženým korytem románové řeky, jejíž ústí je novým začátkem, a proto vybízí k opakovanému čtení.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Marie Voslářová, Argo, Praha, 2019, 184 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse