Vyrůstat na okraji Stockholmu v sociálně vyloučené oblasti není jednoduché, o tom Faysa Idle ví své. Narodila se roku 1998 somálským rodičům a celé své dětství a dospívání strávila ve čtvrti Järva na severozápadě švédské metropole. Mohla tedy pozorovat, jakým způsobem se její rodiště razantně proměňovalo, jak čtvrť opouštěla policie, banky a další služby, až nakonec nezbylo skoro nic, jen oprýskané vysoké bytovky. Järva, část města, v níž se odehrává naprostá většina autobiografické zpovědi Ett ord för blod (Slovo za krev), je dobře známá jako tzv. ohrožená oblast. Takto ji charakterizuje oficiální třístupňový systém švédské policie založený na četnosti projevů rizikového a kriminálního chování. Českým čtenářům bude nejspíš známý termín vyloučená lokalita.

Třináctiletou Faysu, s níž se seznamujeme na začátku knihy, tyto problémy prozatím trápit nemusí. Ve svém věku se snaží zapadnout mezi vrstevníky, chodí s nimi po venku, nakupovat, ve volném čase píše básně a sní o tom, že se jednoho dne stane spisovatelkou. Život plyne, jak má, až do chvíle, kdy se provalí, že pravidelně kradla a pak ve škole prodávala sladkosti. Jakožto věřící muslimka je vychovávaná v tradici rodinné cti, což pro ni znamená jediné – trest.

Z otcem slibovaných prázdnin v Nizozemsku, kterými se Faysa již několik týdnů chlubila kamarádkám, se tedy stává časově neomezený pobyt v muslimské škole kdesi v Keni, kde se musí zpaměti recitovat Korán. Jenom tak může Faysa odčinit hanbu, kterou rodině způsobila. Návrat do Švédska si doslova na kolenou vyžadoní, a to za podmínky, že její nevhodné jednání se už nebude opakovat, že se bude chovat jako slušná a zbožná mladá žena. Její otec se do Švédska už nevrátí, kontrolu nad Faysiným životem však přebírá nejstarší bratr, který se jí neváhá před ostatními zastat, když je třeba, ale ani ji pořádně zfackovat, když si to podle něj zaslouží.

Pasáže, ve kterých Idle objasňuje kulturu, v níž vyrostla a dává ji do kontrastu s tou skandinávskou, tvoří velmi důležitou část knihy, kterou odborné či esejistické publikace na stejné téma opomíjejí nebo přinejmenším nedokážou do hloubky rozvinout. Vysoká nedůvěra v systém obecně a v instituce veřejné správy mívá za následek urputné mlčení obyvatel Järvy a touhu vyřizovat si otázky rodinné cti po svém. Ochota vyjadřovat se navenek k probíhající vlně násilí je v komunitě minimální, stejně jako ochota mluvit upřímně mezi sebou samými. Rodiče podle všeho upustí páru, když si alespoň postěžují svým příbuzným, ať už žijícím ve Švédsku, nebo mimo něj. Mladší generace už při vyřizování účtů volí jiné strategie, mezi nimiž dominují pomluvy a šikana na sociálních sítích. Anonymní účty, které sleduje významný počet mladých obyvatel vyloučených oblastí, ve svých příspěvcích očerňují hlavně dospívající dívky a zpochybňují jejich čest, v extrémních případech pak také sdílejí jejich nahé fotky nebo videa. Dospívající Faysa se tak stejně jako její kamarádky bojí, že přijde den, kdy svou fotku uvidí na instagramu a pod ní jeden urážlivý komentář za druhým. Zároveň dobře ví, že podle principu „oko za oko, zub za zub“ na sebe pak reakce nenechá dlouho čekat a v rámci rodinné cti musí být na tom, kdo za pomluvami stojí, vykonána pomsta.

Shoo bre, kif halik?

Způsob, jakým Faysa Idle vykresluje násilí, které získává na síle a i ji samotnou ohrožuje na životě, je místy až děsivý. Vypravěčka svůj osud mnohdy přijímá s překvapivě odevzdaným postojem, jindy hrdě brání vlastní důstojnost a vzpouzí se zlovůli mašinerie stockholmských gangů, do které byla vržena na základě jednoho jediného faktu – je sestrou svého bratra. To proto se musí mít na pozoru, to proto byla na její hlavu vypsaná stotisícová odměna. Ocitáme se ve spletité pavučině souvislostí, v níž se vyznají jen členové gangů, částečně obyvatelé Järvy a jen mizivě švédská policie. Těžce uchopitelná mnohovrstevnatost rodinných, přátelských i mileneckých vztahů se odráží i ve struktuře knihy samotné, kdy se čtenář může ve vyprávění místy ztratit a přemýšlet, o kom je vlastně řeč.

Faysa Idle se ve své autobiografii nesnaží čtenářům situaci v první řadě přehledně vysvětlit. Přednostně se soustředí na zachycení utrpení těch, kteří stejně jako ona součástí konfliktu nikdy nechtěli být. Události spjaté s válkou gangů zbytečně nedramatizuje a nehledá senzaci. Dává prostor i některým svým spíše banálním zážitkům, na povrch tak prosakuje každodennost života v Järvě a dotváří se příběh, jehož smyslem je mimo jiné upozornit na to, jak je vlastně těžké až nemožné se plně vymanit z chapadel nezdravé společnosti, jejíž součástí jedinec nechce nadále být.

K tomu všemu autorka, jejíž text vznikl ve spolupráci se dvěma novináři, využívá relativně jednoduchý a syrový jazyk, který jí ale plně dostačuje k tomu, aby ilustrovala jak vlastní životní nejistoty, tak i brutalitu ulice. Slovní zásobou se sice v žádném případě nevyrovná velkým švédským spisovatelům, na druhou stranu její sdělení působí o to autentičtěji a upřímněji. Pokud se jí zalíbí nějaké idiomatické vyjádření nebo vazba, ráda je na rozsahu jedné strany zopakuje několikrát. Doslova inovátorsky ve svém jazyce využívá tzv. förortiska („předměstštinu“), sociolekt, kterým se hovoří na švédských předměstích a který získal na popularitě do takové míry, že se rozšířil i mimo tamní mládež. V knize se tak objevuje celá řada výrazů pocházejících z jazyků přistěhovalců. Příkladem může být jiddra (kecat, plkat) původem z romštiny, guss (dívka) z turečtiny nebo i původně švédská slova s pozměněným významem, jako třeba baxa (šlohnout, ukrást), které jinak znamená přestěhovat, přesunout. Faysa Idle se tak řadí k malé hrstce autorů, kteří förortiska ve svých knihách využívají: za všechny zmiňme experimentální počin Alejandra Leivy Wengera Till vår ära (Na naši počest) o životě na okraji Stockholmu nebo románový příběh o radostech a strastech jedné rodiny původem z Íránu Kalla det vad fan du vill (Říkej tomu, jak se ti sakra zachce) od Marjaneh Bakhtiari.

Hlavním přínosem působivého vyprávění Faisy Idle nicméně zůstává, že zpracovává téma organizovaného zločinu švédských gangů poprvé pohledem zevnitř komunity. Vedle oceňovaných titulů literatury faktu, jakými jsou Älskade bror (Milovaný bratře) Lisy dos Santos nebo Till alla dör (Dokud všichni nezemřou) Diamanta Salihu, tak obsáhlý korpus publikací na dané téma výrazně obohacuje. A ačkoliv kniha nebyla nominována do žádného národního literárního klání, úspěchů sklidila víc než dost – počínaje pozitivními recenzemi kritiků ve významných švédských novinách a konče nadšeným ohlasem čtenářů. Na konci tohoto roku vznikla audiokniha, přepracované vydání ve zjednodušené švédštině a vyšel také norský překlad. Faysa Idle absolvovala turné po skandinávských knihovnách a univerzitách a ve spolupráci se švédskou televizí SVT a s rádiem SR vytvořila několik pořadů. Svým počinem každodennost ve vyloučených lokalitách medializovala a stala se mluvčím těch, kteří své zkušenosti sdílet nechtějí nebo prostě jenom nemohou, těch, kdo – jak v jednom rozhovoru uvedla sama autorka – plní svými mladými těly hřbitovy v Järvě a přilehlém okolí.