Nikola Sedloňová

Nikola Sedloňová

Vystudovala Vyšší odbornou školu publicistiky a žurnalistiku na FSV UK. Ve svém profesním životě se neustále věnuje textům – píše články a recenze, pracuje také jako editorka, korektorka a knižní redaktorka. Vedle iLiteratury spolupracuje například s nakladatelstvím NAMU či časopisem Nová čeština doma a ve světě.

Ve včelím úlu má všechno řád a smysl – i obětování jednotlivců pro blaho celku. To se však nedá říct o světě, ve kterém žije Egidius Arimond, vypravěč románu Zimní včely. Zatímco se tento bývalý gymnaziální učitel v německém městečku nedaleko belgických hranic oddaně stará o svá včelstva, kolem něj zuří poslední měsíce druhé světové války. Egidius nebyl odvelen na frontu, ale čelí závažnému problému: trpí epilepsií, kterou musí skrývat, a na léky si vydělává převážením uprchlíků na hranici.

Co by člověk udělal se svým životem, kdyby věděl, že za rok už se možná vůbec nebude hýbat a nezvládne o sobě rozhodovat? Pan Turin už několik let žije kvůli roztroušené skleróze v pečovatelském domě. Každý den pije veltlínské, laškuje se sestřičkami a snaží se přesvědčit svou ženu, aby ho odvezla do Švýcarska, kde by podstoupil eutanázii. Ačkoli román poukazuje na závažná témata, je vtipný a nepatetický.

Spisovatelka Alena Mornštajnová zpočátku kritiky na své knihy četla s nadějí, že jí poskytnou rady, jak se zlepšit ve psaní. Podle svých slov ale postupem času zjistila, že každý kritik má jiný názor, a proto si z jejich reflexí nemá co odnést. V rozhovoru mluví o svém psaní, o tvůrčím procesu, o úspěchu, o zpětné vazbě na svá díla a o tom, proč při zrodu románu důvěřuje hlavně sama sobě.

Potřebuje kultura propagaci? Jak ji dělat co nejefektivněji? A co může udělat on-line literární časopis pro to, aby se o něm více vědělo? Na dalším z workshopů v rámci iLiLaboratoře literární kritiky, v jejichž rámci se členové redakce vzdělávají, na toto téma promluvila Tereza Ježková z katedry marketingové komunikace a public relations Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Zasazovat knihu do kontextu a odpovídat na otázku, co se jejím vydáním změnilo – taková je podle profesora Petra A. Bílka v současnosti hlavní role literární kritiky. O tématu mluvil na prvním ze šesti workshopů iLilaboratoře kritiky. Ten se zaměřil na úkoly literární kritiky a na její vymezení v různorodém a živém, často až poměrně divokém prostoru reflexe knižní produkce na internetu.

Parazit toxoplazmózy umí podle některých odborníků velmi nenápadně měnit chování svého hostitele. Protože často napadá nervovou soustavu, může u něj způsobit vznik psychických chorob nebo změnu osobnosti. S tímto námětem pracovala ve své třetí próze slovenská autorka Ivana Dobrakovová. Její postavy jsou vyšinuté, chovají se zvláštně, přemýšlejí trhaně, ale v kontextu celé knihy působí jejich chování jako norma.

Je v pořádku spoustu věcí nevědět, a to nejen o výtvarném umění. Z obrazů a soch můžeme mít radost, i když nemáme v tomto oboru patřičné vzdělání. Architekt Michael Třeštík napsal příručku, jak si užít návštěvu galerie bez výčitek, čeho si na uměleckých dílech všímat a o čem diskutovat. Ačkoli je kniha primárně směřovaná k dětem, velký užitek může přinést i dospělým.

Labuť jako symbol svobody, ošklivé káčátko měnící se v elegantního dospělého ptáka, labuť jako něco nedotknutelného, nádherného. Slovenský autor rozehrává mnoho významů tohoto symbolu. Kniha pojednávající o životě žen ve stalinském gulagu se soustřeďuje především na naději a svobodu – vždyť co může být pro vězeňkyně bez budoucnosti více ohromující než hejno labutí, které jim v oplocené zóně přelétá nad hlavou.

Román není árijec, podotýká v knize Fyzika smutku postava Gaustina, která je alter egem autora Georgiho Gospodinova. Dalo by se říct, že v této formulaci je shrnuta celá kniha – žánr, námět ani styl vyprávění nejsou „čistě“ románové. Zástupce bulharského postmodernismu ve Fyzice smutku totiž kromě hranic lidského bytí a vyprávění příběhů hledá také hranice románu jakožto literárního žánru.

Pouť židovské rodiny ze Sovětského svazu do země zaslíbené očima malého chlapce. I nová dětská kniha izraelského spisovatele Uriho Orleva přináší jímavý příběh z druhé světové války, není však tak napínavá jako jeho předchozí česky vydané romány pro děti a mládež.

Kniha Textil popisuje humorným způsobem život jedné bohaté rodiny v Tel Avivu. Ačkoli se všechno může zdát v pořádku, při hlubším ohledání je patrné, že rodina nefunguje a rozpadá se. V kontrastu s vtipnými, až surrealistickými prvky, které autorka Orly Castel-Bloomová používá, vystupuje tato skrytá tragédie na povrch ještě výrazněji.

V rozpadlém domě ve vylidněném ghettu se za druhé světové války rozehrává dobrodružství malého chlapce. Přijde si pro něj táta, jak slíbil? Než se dozví odpověď na tuto otázku, musí malý Alex najít dost jídla a nenechat se nikým chytit. Dobrodružný dětský román Ostrov v ptačí ulici odráží mnoho motivů, s nimiž se polsko-izraelský autor Uri Orlev v dětství sám setkal.

Pořád jenom utíká. Údělem malého židovského chlapce ve válečném Polsku je běžet, aby ho nikdo nechytil. Uri Orlev, izraelský autor polského původu, se v knize Běž, chlapče, běž opírá o reálné události a v románu pro děti a mládež líčí osud chlapce, který není nikde doma a nikde v bezpečí. Osud je to ve své surovosti až neuvěřitelný.