AB

Anna Bolavá

Jdu na kuchařský kurz, poprvé v životě. Konečně se naučím těsto na dokonalou pizzu a každému u nás doma pak upeču jeho vlastní. Už žádná kupovaná nebo drahá z restaurace.

Ležím na zádech, na koberci uprostřed obýváku. Slyším desítky hlasů. Vím o všem, co se v našem stopatrovém domě šustne. Hbitě se otáčím na břicho, dokážu se neslyšně plazit do kuchyně, na záchod, dokonce nahoru po schodech. Distanční výuka člověka naučí…

Na patnáct členů naší rodiny vychází zhruba dvacet jízdních kol. Je letošní jaro, zákaz volného pohybu osob. Jsem na půdě. Mám několik týdnů na důkladný úklid. Nedá se tu hnout. Nedá se tu sušit.

Burza je strašlivé slovo. Připomíná kožní nemoc nebo stupeň bolesti hlavy, může to být i šupinaté exotické zvíře, záludný počítačový virus nebo rostlina, která kvete jenom v lednu.

Kdyby mě někdo vyzval, abych psala sloupky, bylo by to o mrtvých lidech. O těch, kteří se přes svou obrovitou všednost nevejdou do žádné knihy. O nenápadných, nicotných stínech, jejichž zmizení téměř nikdo nezaregistruje.