Sněží
Bolavá, Anna: Sněží

Sněží

Jako malá jsem byla neposedné a ukecané dítě, dnes by se možná řeklo mírně hyperaktivní. Často jsem nedávala pozor, respektive jsem sledovala úplně něco jiného než výklad na tabuli. Výsledky rovnic jsem si vymýšlela z hlavy, každý druhý měsíc jsem měla jiný sklon písma.

V první třídě ZŠ mě vyloučili z LŠU, protože jsem jim v šatně pomalovala zdi houslovými klíči. Hnědou voskovkou. To samé jsem o hodinu dřív udělala na chodbě základky, voskovkou červenou. Omletá rodinná historka. Na tu flétnu jsem nikdy hrát nezačala, první půlrok se totiž dělala jenom nauka. Nedalo se to vydržet, ale já jsem jako první ze skupiny uměla houslový klíč… stopy k pachateli se tedy nedaly přehlédnout. Stejně tak drezína v okně v dálce za polem jezdila pravidelně každou středu v půl jedné. Dělali jsme si čárky na lavici, jako že projela a všechno je ok. Jenže vysvětlujte to třídnímu, který vidí jen počmáranou desku stolu…

Učitel čehokoli byl vždycky pán a my děti jsme byly poddaní. Měli jsme sedět na zadku a tiše poslouchat. Neprojevovat se, nehýbat se, nevstávat. Nejíst a nepít, nedívat se z okna. Nikdo z podřízených neřešil, že by se ten nahoře mohl také někdy splést. Že je jen o jednu lekci napřed. Třídní schůzky nebyly přátelské rozhovory, nýbrž žaloby a tresty pro děti i rodiče. Ani ve snu by mě nenapadlo myslet si, že bych v dospělosti mohla být na výsostném místě pedagoga. Učitel je bůh. Na to nemám.

I přes nejčernější prognózy tehdejších profesorů našeho gymnázia jsem se dostala na vysokou školu. A také jsem ji dokončila. Bohužel jsem se vyhýbala všem didaktickým zaměřením, vyučovat jsem totiž nikdy neplánovala. Bavila mě literatura, ale vysvětlovat ji žákům, na to jsem neměla božský původ. Dnes by se mi didaktická teorie hodila. Česko je zaplaveno hromadou cizinců a chybí lektoři češtiny. Už několik let spolupracuju s několika institucemi a učím se učit.

Traumata z komunistického dětství na maloměstě jdou stranou, takové pitomosti! A tak spolu s cizinci mluvíme a píšeme, dodáváme si odvahy, překonáváme stud i online potíže. Potkala jsem uklízečky, doktorky i architekty. Puberťáky, kteří ubrečení přijeli do Čech včera, ale i ty, co jsou tady tři roky. „Já spu, já bydlu,“ říkají všichni stejně a já je chválím. A nejsou to jen úkáčka (jak mi pořád někdo předhazuje), někdo je třeba i „z Mexiky“. Nejvíc mě vždycky potěší úvodní věty jako „já se mám ujde to“ nebo „u mě to ujde to“. Nebo rovnou „ne se pamatuju se“. Každý se v prvních lekcích snaží říct, co má rád. To je „dobrý hovězí čaj“. Nebaví mě „turecké filmy“. Bez chyby! Vymýtit „dušenou růži“ asi nepůjde, stejně tak „dobrou šuť“ a „dvouliškový pokoj“. „Čtu řízek“ se mi jim pořád nechce povolit. Ale někteří dělají pokroky, o pár týdnů později konverzujeme na úrovni. Jakého zvířete se nejvíc bojíte? Epická chlapská odpověď: „Morče. To bylo hodně špatně. Já a můj kamaráda, hodně špatně.“ Asi bych tam v tu chvíli chtěla být s nimi. Co je mi po koncovkách, chci to morče vidět!

Pro mě nejzajímavější jsou adaptační skupiny pro děti nebo obecně výuka češtiny pro předškoláky, kteří ještě nečtou a nepíšou. Pokaždé mě ochromí, že je možné naučit se barvy (v jakémkoliv jazyce). Jak to ten mozek pochopí? Modrá, co to je vlastně modrá? Geometrické tvary mají viditelná pravidla, ale odstíny barev? Děti to neřeší, barvy prostě umí. A někteří krásně konverzují. Jaká je tvoje oblíbená barva, Aničko? Malinká Anička: „Můžu říct jenom to, jak to se mnou funguje. Mám takový úraz, líbí se mi černá. Nevím, co to se mnou je.“ Není to úraz. Možná je to dar.

Zachar: „Paní učitelko, já mám hlad!“ Proč ne. Jídlo a pití nezakazuju, na záchod taky můžou odejít (jednou). Jen to oslovení učitelko mě vždycky píchne, jako když jsem přistižena při podvodu, nejsem bůh. Takže se oslovujeme jménem, je to lepší. Minulý týden jsme si povídali o částech těla. Podívala jsem se k oknu a jako malé dítě jsem vykřikla: „Sněží!“ Všichni jsme všeho nechali a pospíchali k oknu. První pořádná chumelenice, to si musíme prohlédnout! Tlačili jsme se u skla a nosili židle, abychom lépe viděli. Dívali jsme se, dokud nás to bavilo. A povídali si česky. Sice s přízvukem, ale přirozeně. Nikdo se na nás nemračil a nehnal nás zpátky do lavic. Vždyť sněžilo! Byl to moment, který mě do dalších dnů potěšil. Hluboko v sobě sice mám výčitku, že jsme to okno ošmatali a umazali a bude z toho průser, navíc zbytky barevných čárek na lavici… Ale třeba nám bude odpuštěno. Není důležitější, že se ty děti budou na češtinu příště těšit? Hrozně bych si to přála.

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.