DP

Dana Pfeiferová

V druhé části studie popisuje Dana Pfeiferová proměny experimentální literatury, jejíž základy položila v padesátých a šedesátých letech Vídeňská skupina v čele s H. C. Artmannem. Experimentální literatura třetí generace překračuje hranice literárních žánrů, uměleckých disciplín, beletrie a vědy či tištěných médií.

Studie germanistky Dany Pfeiferové shrnuje základní umělecké tendence rakouské literatury 20. století. V první části poukazuje především na pozdní recepci díla Ilse Aichinger (1921–2016), z jejíž básnické a prozaické tvorby vyšly v češtině knižně jen dva výbory: Kde bydlím (1966) a Vrabec v hrsti (2010). Rekapituluje rovněž specificky rakouský fenomén tzv. černé vlastenecké literatury, jejíž kritické zaměření na přelomu tisíciletí přejímá globální literatura.

V roce 2019 mě oslovila redakce Literárních novin s anketou Kulturní zážitek minulého roku. Nestihla jsem odpovědět včas – jednak je akademický program hodně nabitý, jednak bych se nevešla do vymezeného počtu znaků. Tak vznikl tento krátký portrét Radky Denemarkové a studie románu Hodiny z olova o „Číně v nás“. Od dob Roberta Musila jsem totiž nečetla takto přesvědčivou literární analýzu jedné epochy.

Smutná zpráva přišla z Vídně: 27. března zemřel Friedrich Achleitner. Klasik rakouské neoavantgardy, člen legendární Vídeňské skupiny, zakladatel teorie architektury, autor šesti svazků průvodce moderní rakouskou architekturou. Velká osobnost rakouské poválečné kultury, zároveň člověk neobyčejně skromný. Gentleman a přítel.

Josef Winkler doslova vtrhl do rakouské literatury koncem sedmdesátých let minulého století nezaměnitelnými heretickými obrazy a dikcí litanií. Jejich intencí byla msta na homofobním patriarchálním prostředí rakouského venkova, které dovedlo k sebevraždě dva hochy z „rodné vesnice ve tvaru kříže“. Po pobytech v indickém Váránásí získal k pohřebním rituálům v rodných Korutanech téměř etnografický odstup, v jeho kronikách života k smrti se objevuje (sebe)ironický tón.

Sbírka miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině patří k novějším prózám Josefa Winklera. Oproti dřívějším autobiografickým knihám, které si autor „mlýnkem psacího stroje vypsal z těla i duše“, překvapuje uzavřenou formou jednotlivých příběhů a (sebe)ironickým tónem.