
Berlín je ze všech míst, kde jsem se dosud nerada nacházela, Praze nejblíž
K nedožitým osmdesátinám Libuše Moníkové, které připadají na 30. srpna letošního roku, publikujeme stať germanobohemistky Dany Pfeiferové, která spolupracuje na komentovaném vydání jejího díla v němčině. Rodačku z Prahy, jež odešla počátkem sedmdesátých let minulého století do Západního Německa, charakterizuje jako spisovatelku evropského formátu píšící německy o českých tématech.
„Berlín je ze všech míst, kde jsem se dosud nerada nacházela, Praze nejblíž,“1 píše Libuše Moníková svému nakladateli Josefu Škvoreckému počátkem února 1989. Právě se přestěhovala z Frankfurtu nad Mohanem do Západního Berlína, aby byla v centru literárního dění. Německy píšící rodačka z Prahy se nachází na vrcholu literární slávy.
Rané prózy a změna literárního jazyka
Její vstup na pole německy psané literatury však vůbec nebyl jednoduchý. V roce 1971 odešla kvůli postupující „normalizaci“ za svým manželem, se kterým se dva roky předtím seznámila na stáži jako studentka pražské germanistiky, do Göttingenu. Zde pokračovala v doktorském studiu, v letech 1974–1980 pak učila literaturu na vysokých školách v Kasselu a v Brémách. V této době začala také psát. Svou prvotinu Eine Schädigung (1981, Újma, slovensky 1999, Aspekt, překlad Jana Cviková) dokončila již roku 1975, ale podařilo se ji vydat až o šest let později v berlínském feministickém nakladatelství Rotbuch. Syrový příběh o znásilnění studentky policistou se odehrává v anonymním městě plném vojenských zón; Jana se však vzepře roli bezbranné oběti a rozhodne se různým formám patriarchátu čelit. Veskrze kladné recenze zdůrazňovaly alegorickou rovinu textu, k níž přispělo i věnování knihy Janu Palachovi. Násilí spáchané reprezentantem mocenského aparátu na dívce bylo chápáno jako kafkovsky působící podobenství o násilném potlačení Pražského jara; trauma jednotlivce reprezentovalo trauma celé společnosti. Autorka začala psát knihu česky, ale pří líčení násilných scén nebyla schopna v psaní pokračovat. Přešla tedy k němčině a změnila i některá jména: zatímco původně se sexistický marxista jmenoval Sviták, v němčině je to Svidor. Cizí jazyk působil jako emoční filtr, díky němuž Moníková získala odstup od trýznivého tématu. Další knihy už psala výhradně německy, prvním čtenářem a zároveň lektorem byl její manžel Michael Herzog.
Druhý autorčin román Pavane für eine verstorbene Infantin (1983, Pavana za mrtvou infantku, 2005, Argo, překlad Radovan Charvát) se vyznačuje řadou autobiografických rysů. Hlavní hrdinka Francine Pallas, germanistka českého původu, vede v Brémách semináře o Franzi Kafkovi, Arno Schmidtovi či Virginii Woolf. Frustrace z neúspěšné interakce během výuky i ze života v Německu, daleko od milované Prahy, vede k somatickým obtížím a Francine sahá po invalidním vozíku. Manifestace handicapu je prvním krokem k jeho odstranění; cesta za uzdravenou a silnou osobností, na níž potkává i Franze Kafku, vrcholí zrozením spisovatelky. Intertextuálně a intermediálně koncipovaný román vede dialog nejen s Kafkovým Zámkem či Procesem, ale i se Shakespearovými dramaty či mýty o původu českých dějin. Německá dobová kritika vyzdvihla postmoderní charakter knihy, odkazující i na integraci autorky v evropském intelektuálním prostředí. Součástí románu jsou i Čtyři pokusy o rehabilitaci Barnabášovy rodiny, jimiž hlavní hrdinka sebevědomě a genderově vyváženě dokončuje Kafkův Zámek. Tento text vyšel paralelně s knihou i časopisecky jako třetí ze čtyř kafkovských esejů (Eseje O Kafkovi, 2000, Nakl. Franze Kafky, překlad Petr Dvořáček).
Pavana je zároveň prvním románem, z něhož v ČSSR oficiálně vyšel úryvek – v září 1989 otiskl časopis Kmen jednu kapitolu v překladu Františka Kafky. V únoru 1990 se Kafka na autorku obrací s prosbou o redakci hrubého překladu celé prózy; zda vydání zabránila neochota Moníkové redigovat překlady svých knih, nezájem ze strany Odeonu, protože tam na vydání čekala dosud zakázaná kanonická díla světové, české exilové a samizdatové literatury, či zdravotní stav překladatele, jenž zemřel následujícího roku, se můžeme jen dohadovat. Na knihu tak česká veřejnost čekala dlouhých 15 let.
Úspěšný pokus o přepis dějin: Fasáda
Rané prózy přinesly autorce uznání pro svou postmoderní koncepci, navíc byla Moníková vnímána jako poeta docta. Opravdový průlom však přichází až s románem Die Fassade (1987, Fasáda, 1991, Sixty-Eight Publishers, překlad Zbyněk Petráček; 2004, Argo, překlad Jana Zoubková), za nějž Libuše Moníková obdržela prestižní literární cenu Alfreda Döblina, financovanou nadací Güntera Grasse. Vícevrstevný román se odehrává koncem 70. let minulého století na zámku Frýdlant/Litomyšl, kde čtyři akademičtí umělci Maltzahn, Orten, Patera a Podol opravují obří renesanční fasádu.2 Volba dvou jmen reálných zámků umožnila autorce rozehrát řadu konotací, které se k těmto místům vážou: Frýdlant je spojován s Valdštejnem a válečnou tématikou a rovněž s Kafkou jako údajná inspirace pro román Zámek, s Litomyšlí se pojí asociace s národním obrozením a Bedřichem Smetanou. Příkladem originálního přístupu ke kulturněhistorickým či politickým datům je románová bitva o fasádu, již svede kvarteto restaurátorů s výpravou ze státního statku Stadice. Mezi zemědělci se nachází nejen vyvlastněný majitel zámku, kvůli němuž maltová bitva začne, když si majitel stěžuje na Podolovo prznění rodového erbu a nazve ho soudruhem, ale i bývalý generální tajemník strany: v subverzivním autorčině přístupu k tradovaným narativům tak Stadice symbolizují nejen počátek, ale i konec českých dějin. Podobnou inverzí výkladu dějin se vyznačuje fraška v zámeckém divadle na téma národní obrození.
Charakter pitoreskního románu si Fasáda uchovává i v druhé části, v níž se protagonisté vydávají do Kjóta, kde má Orten realizovat uměleckou zakázku. V geopolitické situaci 70. let však nemohou nekonformní čeští umělci dorazit až do Japonska, východ je mocenskou optikou diktovanou z Moskvy definován jinak. A tak se mezipřistání v Novosibirsku málem změní na trvalý pobyt: naši hrdinové se ze sibiřské anabáze vracejí díky jedné prohrané hokejové bitvě, pomoci místních Evenků a jiných utlačovaných menšin, ale i díky flexibilitě prchajících. Po návratu se mění jejich přístup k práci na fasádě, kterou dosud chápali jako sisyfovský úděl: do sgrafitových psaníček ryjí motivy ze svých cest, o kterých komunistické zdroje mlčí. Román tedy vyznívá jako umělecká i sociální utopie – dříve rozhádané kvarteto vytváří historické obrazy, jež se liší od oficiálního výkladu „vítězů dějin“. Podle Moníkové je literatura nejlepší forma historiografie, její stěžejní román lze chápat i jako literární hold politicky ztroskotané utopii o socialismu s lidskou tváří.
Český příběh Fasády
Moníkové opus magnum, jež bylo přeloženo celkem do 11 jazyků, zaujalo uměleckou kvalitou, humorem a společenskokritickým potenciálem i Josefa Škvoreckého. Ještě koncem roku 1987 navázal s autorkou kontakt3 a již v lednu jí nabídl vydání Fasády v Sixty-Eight Publishers. Libuše Moníková byla potěšena, zároveň však vyjádřila obavy, jak bude její román psaný primárně pro zahraniční publikum fungovat v českém prostředí: „Kniha byla psána pro ‚Nečechy‘, i. e. pro čtenáře, kteří v podstatě nemají ponětí. To znamená, že jsou tam celé pasáže týkající se českých reálií. Čechům známé, nebo by aspoň měly být. Kdyby se vypustily (což bych mohla jenom já), naruší se celková struktura i duktus jednotlivých částí. V podstatě bych musela psát novou knihu, ale to prostě nejde, už jsem jinde. Kniha tedy musí vyjít jednoznačně jako český překlad, tedy víceméně doslova.“4 Sama odmítla román přeložit – jednak z časových důvodů, jednak z respektu před češtinou5 – a rovněž i překlad redigovat. Josef Škvorecký se tak prostřednictvím Ireny Murray-Žantovské, která žila v Montrealu, domluvil na překladu s Hanou Žantovskou. Ta nicméně v červnu 1990 do Toronta vzkázala, že autorský jazyk i poetika Fasády reprezentují jinou generaci, nabídla redakci textu a doporučila jako nového překladatele Zbyňka Petráčka, jenž přeložil pro poslední předlistopadovou Revolver Revue 12/1989 první románovou kapitolu. Libuši Moníkovou jeho „zdravě drzý“ styl překladu zaujal: „I z těch čtyř přeložených kapitol mám dojem, že překladatel má živý jazyk, který má především v kolokviálních pasážích značnou nosnost.“6 Navrhla redukci některých úseků textu, např. veršů z Máje, a souhlasila s vynecháním názvů jednotlivých částí „Böhmische Dörfer“, „Potemkinsche Dörfer“ a „Ohn` Unterlaß“,7 jejichž dvojznačnost se v češtině ztrácí.
Fasáda tak vychází jako jedna z posledních publikací Sixty-Eight Publishers v dubnu 1991. Krátce po vydání si Moníková stěžuje nakladateli na negativní reakci klíčových literárních postav: „Překlad Fasády (…) způsobil, že se mnou polovina mých známých v Praze nemluví. Asi to znáte z Náchoda, u Prahy mě to přece jen zarazilo, tolik podobností tam zase nebylo. Původně jsem si myslela, že všechny ty fešáky na fasádě učiním nesmrtelnými, ale berou to úkorně.“ Mezi pozitivními ohlasy vynikly zejména překlady německých recenzí či studie bývalých emigrantů;8 dobová česká kritika či germanistická literární věda, formovaná v lepším případě pozitivismem, si zpočátku s postmoderním charakterem stěžejního díla Libuše Moníkové nevěděla rady.
V zahraničí však rodačka z Prahy sklízela jeden úspěch za druhým. K již zmíněné Döblinově ceně (1987) přibyla v rakouském Klosterneuburgu Cena Franze Kafky (1989), v Mnichově Cena Adalberta von Chamisso (1991), již autorka využila k založení Nadace na záchranu českých lesů, či ve Slovinsku Cena Vilenica (1993).
Z Čech až na konec světa: Ledová tříšť
Další román Treibeis (1992, Ledová tříšť, 2001, Hynek, překlad Renáta Tomanová) však u kritiky narazil. Sibylle Cramer knihu trefně nazvala „památníkem oběti evropských dějin“.9 Přitom text zpočátku působí svižně a vyniká situačním humorem. Jan Otokar Prantl, bývalý příslušník české letecké perutě v Anglii, který opustil Československo po komunistickém puči v únoru 1948, skončil jako „zapadlý vlastenec“ v Grónsku, kde učí inuitské děti angličtinu pomocí Shakespeara. Za trest je vyslán na pedagogickou konferenci do Semmeringu, na niž rakouská strana ve snaze uhájit svou roli prostředníka mezi Východem i Západem pozvala i přednášející ze zemí východního bloku. Líčení interakce jednotlivých zúčastněných patří k nejvtipnějším literárním persiflážím akademického prostředí, autorka zároveň torpeduje dobové ideologické diskursy a literární dogmata. Prantl před frázemi pedagogů z celého světa utíká do hor. Omámen směsicí šampaňského, poledního slunce a hadího jedu spatří spanilou dívku přikovanou ke skále a vydanou napospas útokům bájného gryfa. Probudí se v něm hrdina, vydrápe se na skálu, gryfa zneškodní klackem a dívku zachrání. Jak se spolu v pevném objetí kutálejí ze svahu dolů,10 dívka postupně ztrácí filmový kostým: Prantl zaměnil fikci se skutečností a zničil nejdražší rekvizitu. Z Karly, která emigrovala z Československa po srpnové okupaci a živí se jako stunt girl, a z jejího zachránce se na útěku před rozzuřeným filmovým štábem stává milostný pár. Zde románový příběh ztrácí spád a působí místy jako hodina vlastivědy, na hony vzdálen kritickému přístupu k národoveckým narativům z předchozího románu. Milenci putují střední a jižní Evropou až do Benátek a vyměňují si vzpomínky na Prahu. Jindy zahánějí stesk po ztraceném domově vyprávěním příběhů o hrdinech, kteří za vlast položili život – od Jana Husa či Jeronýma Pražského až po české parašutisty, kteří provedli atentát na Heydricha.
Urputný boj o „Čechy u moře“
Odpověď na otázku, proč autorka najednou svým postavám vkládá do úst plakativně působící reprodukce mýtů o národních hrdinech, je třeba hledat ve Štýrském Hradci. V srpnu 1988 zde Moníková získala půlroční tvůrčí stipendium, svůj pobyt však ukončila již v říjnu; důvodem byla její vyhrocená polemika v periodiku Kleine zeitung. Na přání hostitelů vydává počátkem srpna esej Es liegt im Wesen der Politik, zu versagen (Politika ze své podstaty musí selhat), koncipovaný původně jako přednáška pro květnový kongres spisovatelů o budoucnosti Evropy (Ein Traum von Europa) v Berlíně. Autorka v ironické fikci převrací dějiny na ruby a ukazuje Čechy jako budoucí mocenské centrum Evropy, rozhodující vlastní optikou o přijetí dalších zemí. Anglie má i přes mnichovskou zradu nakonec do nového svazku patřit díky Shakespearovi, Rakousko zase kvůli krásné krajině, „i když provinční antisemitismus bude problém“.11 V závěru eseje spisovatelka od veškerých mocenských ambicí upouští a upozorňuje na sílu literatury, v níž – jako v Shakespearově Zimní pohádce – mohou na rozdíl od skutečnosti ležet Čechy u moře. Po zveřejnění této ironické vize následovala řada kritických až nenávistných čtenářských reakcí a otevřený dopis sudetoněmeckého spisovatele Alexandra Hoyera, který Libuši Moníkovou obvinil z nacionalismu a vyčetl jí – a všem Čechům – vyhnání Němců i rozbití habsburské monarchie.12 Německy píšící Češka se po této kontroverzi už v Grazu necítila bezpečně a pobyt po třech měsících ukončila. Vlastenecké pasáže, kdy si Karla a Prantl vyměňují „obrazy z českých dějin“, působí jako pokračování polemiky s Alexandrem Hoyerem o Čechy jako kulturně-politické teritorium.
Zjasněná noc: Umění nebo život?
Děj posledního dokončeného románu Verklärte Nacht (1996, Zjasněná noc, 2009, Argo, překlad Jana Zoubková) se jako jediný odehrává po roce 1989 a dá se opět metatextově chápat jako autobiografie. Hlavní hrdinka se po letech strávených v cizině na pár týdnů vrací do rodného města. Při toulkách Prahou konfrontuje vzpomínky z dob reálného socialismu s realitou současné metropole, která se podbízí tvrdé západní měně. Pročítá si seznamy spolupracovníku StB v (Ne)cenzurovaných novinách a nachází v nich řadu jmen svých bývalých vyučujících. Francouzsky vyšla kniha pod názvem La nuit de Prague (1997) a byla propagovaná jako literární průvodce Prahou. Tím se však ztratil odkaz na skladbu Arnolda Schönberga v názvu románu, který je opět mnohovrstevný. Jeho intermediální koncepci dokládá i pseudonym protagonistky Leonory Marty, tanečnice a choreografky evropského formátu: Leonora obrazně tančí podle cizích not, a autorka tak může zprostředkovat dílo Karla Čapka, respektive Leoše Janáčka. Kniha navíc dostává existenciální rozměr; stejně jako její umělecký předobraz se hlavní hrdinka ptá, jakou cenu musí zaplatit za nesmrtelnost (v umění) – Moníkové protagonistka nakonec šanci žít svůj osobní život dostává.
Závrať a (plánovaný) návrat
I Libuše Moníková se rozhodla pro návrat do Prahy, v druhé polovině 90. let si koupila a začala zařizovat byt na Žižkově. Nastěhovat už se nestačila – v březnu 1996 jí byl diagnostikován nádor na mozku, podrobila se operaci a začala psát nový román. Jeho fragment vyšel posmrtně v roce 2000 pod názvem Der Taumel (Závrať), tématem je znovu otázka, zda je v totalitním režimu možná svoboda umění. Opět dostáváme kladnou odpověď; kunsthistorik Jakub Brandl však, na rozdíl od kvarteta z Fasády, s komunistickou diktaturou bojuje sám. Svobodu si sice uhájí, ale zaplatí za ni cenou nejvyšší – svým životem.
Libuši Moníkové se na konci života dostalo významného ocenění i v České republice. 28. října 1997 převzala z rukou Václava Havla Masarykovu medaili Za zásluhy II. stupně. Vyznání vzájemné úcty si však obě osobnosti vyměnily již na jaře. Libuše Moníková se v květnu v reakci na Havlův osobní dopis, v němž ji český prezident poděkoval za podporu samizdatové literatury, vyjádřil obdiv k jejímu dílu a popřál jí brzké uzdravení, definuje jako česká autorka: „Německé čtenáře frustruje, že píšu jen o české tematice, ale mohu psát jen o tom, co znám, a jako Češku mě zajímá samozřejmě v první řadě moje země.“13 Letos 30. srpna by se Libuše Moníková, spisovatelka evropského formátu píšící německy o českých tématech, dožila 80 let. Německá Akademie für Sprache und Dichtung (Akademie jazyka a literatury) připravuje komentované vydání jejího díla v renomovaném nakladatelství Zsolnay; míč je opět na české straně.
Děkujeme Josefu Moníkovi za poskytnutí fotografií z rodinného archivu a součinnost při přípravě studie.
1 Z dopisu Josefa Škvoreckého Libuši Moníkové z 10. 2. 1989. In: Josef Škvorecky papers, Box 52, Folder 4, Hoover Institution Library & Archives. I údaje z následující korespondence vycházejí z těchto archivních materiálů. Děkuji Michalu Přibáňovi, který mě na tento cenný zdroj informací upozornil, a zejména Josefu Moníkovi, který mi umožnil ze sestřiných dopisů citovat.
2 Reálnými předobrazy postav byli akademičtí sochaři Olbram Zoubek a Zdeněk Palcr, resp. malíři Václav Boštík a Stanislav Podhrázský. V 70. letech restaurovali fasádu zámku v Litomyšli, kde je Moníková, která byla zejména v kontaktu se svým velkým vzorem Zdeňkem Palcrem, několikrát navštívila.
3 Viz dopis Josefa Škvoreckého Libuši Moníkové z 11. 12. 1987.
4 Dopis Libuše Moníkové Josefu Škvoreckému z 10. 2. 1989.
5 Viz dopis Libuše Moníkové Josefu Škvoreckému z 11. 1. 1988.
6 Libuše Moníková v dopise Josefu Škvoreckému z 28. 11. 1989; RR 12 autorce poslal její bratr Josef Moník.
7 Idiom „Böhmische Dörfer“ znamená „španělské vesnice“, doslovně jsou to však „české vesnice“, tedy narážka na děj, který se odehrává v Čechách. „Ohn` Unterlaß“ je začátek internacionály, tedy „Věčně plá slunce zářící“, ale zároveň to znamená „bez ustání“ – jde tak o autorský komentář k neutuchajícímu nasazení akademických fasádníků po návratu ze Sibiře. Jana Zoubková tento překladatelský oříšek vyřešila volbou jiného leitmotivu: první dvě části se jmenují „Ostrovy v Čechách“ a „Ostrovy na Sibiři“.
8 Např. Sibylle Cramer, Karl Trinkewitz či Květoslav Chvatík. Viz https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=815
9 Viz Cramer, Sibylle: Triumphbogen für ein Opfer der europäischen Geschichte. In: Süddeutsche Zeitung, 30. 9. 1992.
10 Autorka, vystudovaná anglistka, využila doslovnosti spojení „falling in love“.
11 Libuše Moníková: Es liegt im Wesen der Politik, zu versagen. In: kleine zeitung, č, 182 (6. 8. 1988), str. 3.
12 Viz Alexander Hoyer: Die andere Seite der Medaile. In: kleine zeitung, č. 195 (23. 8. 1988), S. 6.
13 Dopis Libuše Moníkové Václavu Havlovi z 16. 5. 1997. Díky vstřícnosti Michaela Herzoga vlastním kopii dopisu i svolení k publikaci; originál i valná část autorčiny literární pozůstalosti se nachází v archivech Památníku národního písemnictví / Muzea literatury v Praze. Většina pozůstalosti ještě nebyla zpracována, a je tedy badatelské veřejnosti nepřístupná.
Foto z rodinného archivu Josefa Moníka (Berlín 1983) © Renate von Mangold
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.