Experiment: od provokace ke komiksu
Konec spílání Rakousku a věrnost experimentu (2)

Experiment: od provokace ke komiksu

V druhé části studie popisuje Dana Pfeiferová proměny experimentální literatury, jejíž základy položila v padesátých a šedesátých letech Vídeňská skupina v čele s H. C. Artmannem. Experimentální literatura třetí generace překračuje hranice literárních žánrů, uměleckých disciplín, beletrie a vědy či tištěných médií.

Zatímco antiheimatliteratur v Rakousku doznívá a postoj k minulosti se transformuje do individuálních příběhů psaných v akritickém postmoderním duchu či do románů kosmopolitního ražení ve stylu nového realismu, druhý výrazný proud poválečných austriac, tedy literatura experimentální, se utěšeně rozvíjí dál. I na jejím počátku stála nutnost vymezit se vůči konzervativismu a utopii obrácené do minulosti, jak ztrátu kolektivní paměti trefně označil italský literární historik Claudio Magris.

Po válce naráželi mladí umělci na odpor publika, jemuž osm let vymývala mozky nacistická ideologie. Jedinou možností, jak (umělecky) přežít, bylo vytvořit alternativní scénu. Ta se formovala kolem Art-Clubu, založeného v roce 1946, a měla intermediální charakter: patřily k ní osobnosti z řad architektury, hudby, literatury i výtvarného umění, jež se brzy proslavilo jako akcionismus, mj. tvorbou Güntera Bruse či Hermanna Nitsche. S akcionisty úzce spolupracovali i autoři Vídeňské skupiny, nejvýraznějšího literárního uskupení padesátých a šedesátých let minulého století. O původu názvu skupiny, k níž patřili Carl Hans Artmann (1921–2000), Friedrich Achleitner (1930–2019), Konrad Bayer (1932–1964), Gerhard Rühm (nar. 1930) a Oswald Wiener (nar. 1932), se dodnes vedou spory. Achleitner ho přisuzuje švýcarskému teoretikovi konkrétní poezie Eugenu Gomringerovi, Rühm rakouské literární kritičce Dorothee Zeemann; definitivně název etablovala až skupinová antologie wiener gruppe, vydaná Rühmem v roce 1985 (č. 2015). Členové Vídeňské skupiny jsou dodnes uznáváni jako otcové zakladatelé rakouské experimentální literatury a na jejich permutace a sériové práce navazuje i digitální poezie1. Legendární jsou jejich kabarety z let 1958 a 1959, v nichž po vzoru autorů dada rozkládali a znovu skládali jazyk, vysmívali se popisné literatuře i metaforám a zkoušeli, co vše publikum vydrží. Protože jednotlivá čísla spojoval humor a obecenstvo bylo mladé, měla vystoupení obrovský úspěch. Jinak tomu bylo při prezentaci společné sbírky básní v dialektu rosn hosn baa (růže, gatě, kosti, 1959), jejíž šifrovaný název odkazuje na jednotlivé autory: „růže“ na Artmannovu milostnou lyriku, „gatě“ na Achleitnerův venkovský původ a „kosti“ na Rühmovu morbidní poezii. Dialekt umožňoval rozložit slova až na jednotlivé samohlásky („a“ například znamená ein, tj. „jeden“) a skládat je do nových významů, navíc mohli autoři vyvrátit přetrvávající nacistickou ideologii o „zdravém jádru (německého) lidu“ – v básních, působících na první poslech žertovně, vystupovaly postavy masových vrahů či pedofilů. Protože performeři sbírku představili v Koncertním domě ve Vídni, cítilo se tamní konzervativní publikum podvedeno a častovalo básníky výkřiky typu: „Do plynu s váma!“. Podobné reakce později vyvolávaly konkrétní poezie či experimentální dramata2 Ernsta Jandla (1925–2020), jehož se členy Vídeňské skupiny nespojovalo jen nářečí jako nástroj společenské kritiky, ale i osobní přátelství.

Skupina experimentovala nejen s publikem a s různými druhy umění – Rühm ostatně kombinuje hudbu a literaturu dodnes –, ale i s různými žánry: Bayerův kasperl am elektrischen stuhl (kašpárek na elektrickém křesle, 1962) navazuje na vídeňské lidové hry, Artmann si v románu dracula dracula (1966, č. 1992) vychutnává postupy klasického hororu. Achleitner, později přední teoretik a kritik architektury, si v knize quadratroman (čtvercový román, 1973), jehož hrdinou je čtverec, hraje s motivy i stavebními prvky románu a ruší tak hranici mezi beletrií a literární teorií.

Před více než šedesáti lety se neoavantgardní kvintet nebál provokovat rigidní společnost morbidními básněmi v dialektu ani rozsekat přímo na scéně klavír jako symbol přežitých vídeňských valčíků a radikalitou i šíří záběru stanovil laťku při posouvání hranic literatury hodně vysoko. Takovéto komplexnosti rakouská experimentální literatura už nikdy nedosáhla, její druhá a třetí generace nicméně rozvíjejí jednotlivé aspekty subverzivní práce s textem i jazykem svých slavných předchůdců. Dokonce i Thomas Bernhard, dnes známý nekonečnými monology protagonistů balancujících na hraně geniality a šílenství, psal koncem padesátých let krátké absurdní historky ve stylu Vídeňské skupiny, založené na doslovnosti vět či přísloví a směřující k šokující pointě; vyšly až v roce 1969 pod názvem Ereignisse (Příhody). Peter Handke (nar. 1942) zase v divadelní hře s programovým názvem Publikumsbeschimpfung (1966, č. Spílání publiku, 2012) rozvinul formu happeningu. Nutno však poznamenat, že jeho ranou tvorbu formovala spíše štýrská neoavantgarda kolem Alfreda Kolleritsche (1931–2020) a Fora Stadtpark. Naopak vídeňskou stopu nese řada básní v dialektu. Vede přes Jandlovy stanzen (odrhovačky, 1992) až k Michaelu Stavaričovi, jehož sbírka in an schwoazzn kittl gwicklt (do černýho hávu zahalen, 2017) vznikla jako pocta vůbec první experimentální sbírce v dialektu, a sice Artmannově med ana schwoazzn dintn (psáno černým inkoustem, 1958).

Řada současných autorů navazuje na stírání rozdílů mezi odbornou literaturou a beletrií či mezi literární teorií a praxí; pro Vídeňskou skupinu měla mimochodem zásadní význam Wittgensteinova teze o klíčové roli kontextu pro určení významu pojmu či výpovědi.3 Nejdále zašel nejen při reflexi různých literárněvědných či lingvistických teorémů Franz Josef Czernin (nar. 1952). Když nakladatelství Residenz odmítlo vydat jeho syntézu lyriky a poetiky s názvem die kunst des sonets (umění sonetu, 1985) se zdůvodněním, že příliš náročná publikace nezapadá do edičního plánu, Czernin se pomstil básnickou sbírkou Die Reisen. In achtzig Gedichten um die ganze Welt (Cesty. Za osmdesát básní kolem světa, 1987), pojatou jako parodie tradiční poezie. Redaktor perzifláž nepochopil a básně přijal s nadšením. Týden po prezentaci sbírky vydali Czernin a Ferdinand Schmatz (nar. 1953) knihu Die Reise. In achtzig flachen Hunden in die ganze tiefe Grube (Cesta. Za osmdesát bulíků do hodně hluboké jámy), kritický komentář ke sbírce včetně přepisu korespondence s redaktorem. Czerninovým generačním souputníkem je i Peter Waterhouse (nar. 1956), jehož rozsáhlý metatextový román Krieg und Welt (Válka a svět, 2006) reflektuje tvůrčí proces na základě proměnlivých autobiografických dat. Princip zmatení údajů v narativní rovině odráží skutečnost, že otec, k němuž si autor marně hledá cestu, byl často nepřítomen; chybějící informace nahrazují domněnky a představy. Románový děj není vyprávěn lineárně, vypravěč příběhy spřádá na základě vzpomínek a asociací, vyvolaných často etymologií či zvukomalebnou stránkou slov.

I třetí generace experimentální literatury surfuje s neuvěřitelnou lehkostí na vlně aplikované literární teorie; ta se promítá do textu samého i do kompozice knih. Patří sem tvorba Ann Cotten (nar. 1982), počínaje sbírkou Fremdwörterbuchsonette (Sonety ze slovníku cizích slov, 2007), a Oswalda Eggera (nar. 1963), např. jeho knihy Herde der Rede (Stádo řeči, 1999) či Die ganze Zeit (Po celou dobu, 2010). S estetickým konceptem vystavěným na metatextech pracuje i Olga Flor (nar. 1968). (Sebe)ironické reflexe tvůrčího procesu s nezvyklými obraty z oblasti přírodních věd či ekonomie můžeme sledovat i v románu Klartraum (Zřejmý sen, 2017). Nový prostor pro experimenty s jazykem, kompozicí, koncepcí postav i rovinou recepce otevírá román Ich im Gelb (Já ve žlutém, 2012), v němž Flor kombinuje formát blogu třináctileté Alice (alias nextGirl) s lineárně vyprávěným příběhem modelky Biancy. Text zrcadlí těkavost virtuálního světa teenagerů, v němž je patrný zcela nový přístup k identitě: kdo nedokumentuje a nekomentuje, není. Proces stálého přepisování identity signalizuje i jméno blogerky – i on-line Alenka je za zrcadlem.

Nová média formují i strukturu e-mail-románů Gut gegen Nordwind (2006, č. Dobrý proti severáku, 2010) Daniela Glattauera (nar. 1960) a Die Deutschlehrerin (Učitelka němčiny, 2013) Judith Taschler (nar. 1970). Ještě dál zašel v práci s virtuální realitou Clemens J. Setz (nar. 1982). Kniha Bot. Gespräch ohne Autor (Bot. Rozhovor bez autora, 2018) vznikla díky umělé inteligenci, která dokázala pomocí klíčových slov z dotazů v interview vyhledat překvapivě trefné i poetické odpovědi z autorova rozsáhlého deníku. Úspěchy na mezinárodní literární scéně sklízí i Brigitta Falkner (nar. 1957), jež kombinuje výtvarné umění s textem. Zatímco její počáteční práce, např. storyboard Prinzip I (Princip I, 1995), vycházely z poetiky komiksu či filmu, v nejnovější publikaci Strategien der Wirtsfindung (Strategie nalezení hostitele, 2017) ze života roztočů kombinuje Falkner narativní postupy beletrie a vědecké literatury a ruší hranice mezi vědeckou a uměleckou ilustrací. Nicolasi Mahlerovi (nar. 1969) se podařilo originálně interpretovat a převést do komiksové podoby stálice rakouského i evropského literárního kánonu: Der Mann ohne Eigenschaften (2013, č. Muž bez vlastností, 2014) Roberta Musila (1880–1942) a Alte Meister (2011, Staří mistři, č. 2013) Thomase Bernharda. Musilovu rozsáhlou trilogii zredukoval Mahler do jednoho svazku. Spoléhá na metonymii jako pojítko mezi obrazem a obrazností a rovněž na znalost textu při recepci: rozsáhlé filozofické pasáže tak vyjadřuje sériovou ikonou dumajícího protagonisty Ulricha. I Bernhardův román postrádá naraci; Mahler dokázal vyhmátnout z textu klíčové věty a uvést je do překvapivých vizuálních souvislostí, které by nás při četbě a při fixaci na rozsochatý text originálu nenapadly. Navíc se mu podařilo znázornit i složitou perspektivu vyprávění, a sice zobrazením několika naslouchajících postav či násobením prostoru. Komiksová adaptace Alice in Sussex, frei nach Lewis Carroll und H. C. Artmann (Alenka v Sussexu. Volně podle Lewise Carrola a H. C. Artmanna, 2013) s příběhy Alenky v podsvětí se kromě děl v názvu vztahuje mj. k Verneovi či Tolstému. V knize Franz Kafkas nonstop Lachmaschine (Nonstop stroj na smích Franze Kafky, 2014) autora ve snu navštíví Bernhard, sousedka ho zamění s Kafkou a dojde i na ostrou polemiku s germanisty o literární kvalitě komiksu.

Jazyk jako nástroj manipulace i prostředek kritiky společnosti
O Elfriede Jelinek sice již byla řeč v kontextu polemiky s rakouským mýtem neviny, originální jazyková stránka jejích děl však zatím zůstala stranou. Demontáž jazyka jako výrazového prostředku, který selhal, má v Rakousku tradici starou dvě stě let. Založil ji autor lidových komedií Johann Nepomuk Nestroy (1801–1862). Protože mu přísná dvorská cenzura nedovolila společnost kritizovat přímo, činil tak prostřednictvím jazyka. Zatímco jeho lidoví hrdinové mluví jadrně, ale moudře, mluva měšťanů a nižší šlechty, plná frází a klišé, signalizuje jejich pofiderní vlastnosti. Nestroyův znovuobjevitel, rakouský literární kritik Karl Kraus (1874–1936), vyžadoval od jazyka přesnost a varoval před jeho zneužitím mocí. Jak taková manipulace funguje, ukázal na příkladu štvavého válečného tisku v dramatu Die letzten Tage der Menschheit (1918, č. Poslední dnové lidstva, 1933). Komorněji, jako patologii vztahu, ztvárnil toto téma Elias Canetti (1905–1994) v románu Die Blendung (1935, č. Zaslepení, 1936); jazyk jeho protagonistů předjímá a dokumentuje příběh o rozdílných charakterech s potenciálem se vzájemně využívat a ničit. O světovou válku později prodělali obdobnou zkušenost s ideologizací jazyka představitelé neoavantgardy. Zatímco pro Vídeňskou skupinu vedla k hledání nových cest, Jandl se k deformaci jazyka stále vracel, jak dokládá například akustická báseň schtzgrbn, v níž z původního výrazu Schützengraben (válečný zákop) odstranil libozvučné vokály. Koncentrace nepříjemně znějících konsonantů evokuje zvuky střelby ve válečném zákopu, poslední řádka t t pak smrt (německý výraz tot znamená „mrtvý“).

I Jelinek se následky války bytostně dotýkají. Její otec byl židovského původu a smrti unikl jen díky profesi chemika – nacisti ho potřebovali ve svých továrnách. Život v ustavičném strachu, že ho zavlečou do koncentračního tábora, u něj vedl k psychické nemoci, která se plně projevila až po válce. Motiv otce pronásledovaného v důsledku šoa se objevuje i v románu Děti mrtvých a kontrastuje s kanonizovanou představou Boha otce. Jazyk románu je montáž různých diskursů západní společnosti, jež dopustila genocidu: od Platónovy idealistické filozofie přes Heideggerovy existenciální věty, ústící do temné mystiky, až po reklamní fráze současného konzumního světa, který dokáže zpeněžit i holocaust. V účtování s kořeny evropského myšlení hrají podstatnou roli i parafráze citátů z Bible, kterými autorka komentuje zvěrstva páchaná nacisty na obyvatelstvu židovského původu pod heslem Gott mit uns (Bůh s námi).

Jako pretext slouží Bible i ve Stavaričově románu Gotland (2017). Rafinovaný thriller volně navazuje na Hitchcockovo Psycho; v duchu autorovy typické plurality žánrů vykazuje kniha i rysy grotesky. Román se skládá z předmluvy na téma, co dokáže text vymknuvší se z ruky, z heretického prologu v dikci hledače víry, z kapitoly Genesis o dětství na katolické škole pod křídly bigotní matky, a prométheovské kapitoly Charles o vzpouře proti Bohu. Kapitoly A a B, koncipované jako posudky forenzních psychiatrů, ukazují děj v novém světle. Epilog s názvem Exodus variuje dva kanonické texty: Starý zákon a Proměnu Franze Kafky.

V kontextu současné rakouské literatury si nepochybně zasluhuje pozornost také Kathrin Röggla (nar. 1971). Protože pomocí jazykových hříček ukazuje ztrátu individuality ve světě zaměřeném na výkon, bývá označována za pokračovatelku Elfriede Jelinek. Ta už v raném románu Die Klavierspielerin (1983, č. Pianistka, 2004) ukazuje, jak společenské normy pokřivují osobní život. Na rozdíl od nobelistky formuje témata její obdivovatelky velkoměstské prostředí Berlína, kde Röggla žije. Román Abrauschen (Vypařit se, 1996), napsaný částečně ve slangu alternativní scény ze sociálně výbušné čtvrti Neukölln, vtipně glosuje cestu protagonistky z Berlína do Salcburku a zpět. Fragmenty vjemů, příběhů a pocitů evokují slavný velkoměstský román Alexandra Döblina Berlin-Alexanderplatz (1929, č. Berlín, Alexandrovo náměstí, 1935) s tématem ztížené orientace v rychle se měnícím světě. Rozhlasová hra Wir schlafen nicht (My nespíme, 2004) vznikla na základě rozhovorů s pracovním týmem úspěšné firmy. Autorka nabízí autentický vhled do světa velkého byznysu, kde se za úspěch platí ohrožením zdraví i osobního života. Sbírka povídek alarmbereiten (poplašení, 2010) zprostředkovává (sebe)ironicky a formou rytmizovaného textu pocity a fragmenty zážitků uspěchané střední generace, ke komice přispívá i bernhardovské vyprávění z druhé ruky. Kruh zrcadlení se uzavírá.

Rakouská poválečná literatura je fenomén, jenž svým významem přesahuje rámec malé alpské republiky. Ostatně tři Nobelovy ceny za literaturu (1981 Elias Canetti, 2004 Elfriede Jelinek, 2019 Peter Handke) hovoří za vše. Nejnovější tipy k četbě přináší aktuální číslo 8/2021 časopisu Plav, k němuž tato studie nabízí literárněhistorické pozadí.

 

1. Explicitně se k této tradici přihlásil autor kódové a vizuální poezie Jörg Piringer (nar. 1974), a sice 25. 9. 2021 při své performanci na pražském knižním veletrhu Svět knihy v rámci programu Das Buch. Rakouskou digitální poezií se u nás zabývá germanista Zdeněk Pecka, působící na PF JČU. zpět 
2. K dramatům Ernsta Jandla viz Zuzana Augustová: Experiment jako kritika nacismu. Poválečné rakouské experimentální drama. Academia a Nakladatelství AMU, Praha, 2020.zpět 
3. Wittgensteinovou filozofií jazyka se opakovaně zabýval Oswald Wiener.zpět 

Studie

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse