Monika Loderová (nar. 1967) vystudovala němčinu a nizozemštinu na pražské UK a v Amsterodamu. Jako absolventka nastoupila do Goethe-Institutu, kde setrvala více než třicet let. Nejraději vzpomíná na první léta, kdy v rámci nově nabyté svobody institut představoval dříve zakázanou západoněmeckou kulturu. Pracovala také pro různé divadelní festivaly. Překládá divadelní hry a filmy. V roce 2006 organizovala v Goethe-Institutu jubilejní oslavu devadesátých narozenin Lenky Reinerové. Miluje koně a ráda by podpořila vznik místa kulturních setkávání ve spojení s přírodou někde na farmě poblíž Prahy.

Radana Litošová: Jak si na Lenku vzpomínáte? Jak jste se poznaly?
Monika Loderová: Já jsem Lenku poznala někdy v devadesátých letech. Do Goethe-Institutu jsem nastoupila v srpnu 1991. Těch třicet tři let jsem na sobě vůbec necítila, až na konci. Nastoupila jsem tam jako poměrně čerstvá absolventka, bylo mi asi třiadvacet a až zpětně si někdy uvědomuju, s kým jsem se potkala a jaké to byly zajímavé situace. Knihy Lenky Reinerové se v Čechách tou dobou ještě nevydávaly ani nečetly, ale přivedl nás na ni náš tehdejší ředitel Jochen Bloss, který se hodně střední Evropou a literaturou zabýval. Lenka Reinerová přijala jeho pozvání a on byl tenkrát úplně fascinovaný její otevřeností a vstřícností. Samozřejmě měl obavy vzhledem k tomu, co její rodina zažila za války a jaké zážitky pro ni byly s němčinou spojené, ale velmi rychle mezi nimi vzniklo přátelství, protože Jochen Bloss asi pět šest let žil a pracoval v Mexiku, takže měli s Lenkou společná témata. 

Lenka mu potom začala otevírat dveře k dalším lidem a v Goethe-Institutu se začali scházet lidé jako Eduard Goldstücker, Zdeněk Neubauer, Karel Kosík, Františka Faktorová… skupina levicových intelektuálů z dvacátých a třicátých let. A Lenka mezi nimi vynikala svou živostí a elánem. Když nás Jochen Bloss zval na společnou večeři, pamatuji si, jak to tam mezi nimi jiskřilo. Utkvělo mi, jak byl Eduard Goldstücker takový zahořklý, zklamaný a zatrpklý, a Lenka mu to neustále vyvracela a naznačovala mu jiné perspektivy. To na ní asi bylo to nejnápadnější, ten elán. A jak byla ochotná vidět devadesátá léta zase jako novou obrovskou šanci. Často chodila do škol mluvit s mladými lidmi a vyprávět jim. Uměla jim to podat tak, že to mladé lidi oslovilo.

Radana Litošová: Měla ráda mladé lidi, to o ní slýchám často…
Monika Loderová: Myslím, že se programově obklopovala mladými lidmi. Mě také pozvala do svého bytu na Plzeňské ulici. Moc hezky se s ní povídalo a nemusela to být jen intelektuální témata, mluvila prostě běžně o životě. Vyprávěla způsobem, jakým psala knížky. Když jsem je četla, měla jsem pocit, že ji slyším. Z jejího povídání byl cítit jakýsi závazek vůči jejím vrstevníkům, že když válku a všechny ty hrůzy přežila, musí o tom vyprávět. Hodně se stýkala s Lucií Černohousovou, která zbudovala Pražský literární dům. Myslím, že pro ni bylo důležité, že potkala takovou mladou ženu, která byla schopná její sen zrealizovat. Lenka Reinerová původně chtěla vytvořit muzeum pražské německé literatury, ale během shánění prostor a financí se ukázalo, že by to chtělo nějaký most do současnosti, aby to žilo. Myslím, že to Lucie Černohousová výborně dokázala a že to zvládla ještě částečně za Lenčina života. Už nevím přesně, kdy ten domek našli...¹ Společně s Lucií jsme organizovaly Lenčiny devadesáté narozeniny v Goethe-Institutu v roce 2006. Byla tam mimo jiné pozvaná i Soňa Červená a bylo pěkné, jak si hned padly do noty. Pak se v GI slavily ještě jedny, tuším dvaadevadesáté narozeniny, ale to už bylo jen takové malinké setkání.

Radana Litošová: Lenku údajně proslavil rozhovor v Salonu Práva, který s ní udělal Jan Kašpar v roce 1999. A později se jí jako nakladatel ujal Joachim Dvořák.
Monika Loderová: Joachim byl od začátku výjimečný tím, jak se o svoje autory staral, to tady nebylo v té době běžné. Lenka si toho vážila. Ale teď si začínám vybavovat, že jsem Lenku vlastně potkala už dřív. Když se v devadesátých letech živila jako tlumočnice, scházely jsme se spolu v kabině ještě s Janem Ámosem Hrdličkou. Podle mě měla úplně mizerný důchod a byla nucena pracovat do vysokého věku. Já jsem vlastně Lenku vnímala skoro všedně, jak chodila do Goethe-Institutu často a u tlumočení jsme řešily běžné jazykové otázky. Že to byla spisovatelka, bylo pro mne až ve druhém plánu. Přišlo mi vlastně neuvěřitelné, že zažila Egona Erwina Kische a všechny ty další osobnosti velkých jmen, protože to mi připadalo opravdu jako dávná minulost.

Radana Litošová: Jaký byl vlastně Lenčin vztah k Německu?
Monika Loderová: Byla velmi praktická žena. Rozhodnutí mluvit s mladými lidmi podávala tak, že je to potřeba, aby se nezapomnělo. Viděla to jako svoji úlohu. Připadá mi, že Lenka byla programová optimistka, jako by štěstí bylo věcí rozhodnutí, a že se k tomu rozhodla, aby nezahynula. Když jsem četla knihu její dcery, bylo mi hned jasné, že to nebylo pro její okolí jednoduché. Ještě když se to spojí se zážitkem z holokaustu a když se o věcech nemluví, tak to je ohromně těžké. Co se týče Německa a němčiny, myslím, že Lenka se současným Německem neměla problém. V němčině existuje výraz „nachtragend“, jako vláčet si nějakou tíhu nebo křivdu s sebou, ale to ona vůči Německu vůbec neměla. Zúčastňovala se tolika debat, které se zabývaly vypořádáváním se s minulostí, a ke všemu měla konstruktivní přístup. Zažila zlé věci i v Čechách, od českých lidí a viděla souvislost s konkrétními lidmi, režimy a politickými stranami, ne s nějakou zemí nebo jazykem. Její cit pro jazyk byl moc pěkný.

Radana Litošová: Vnímala jste, že její němčina byla jiná, nebo jste se bavily česky?
Monika Loderová: Obojí. Na její češtině nebylo nic, co by znělo divně, ale ta němčina byla taková ta pražská, relativně tvrdá, tedy hlavně výslovností tím českým R, spíš než by ta slovní zásoba byla jiná… Ale je třeba mít na paměti, že v devadesátých letech, kdy se Lenka zase začala dostávat do povědomí, byl všeobecný vztah k Německu a němčině docela negativní. A když pak přišla Lenka s tou svou vstřícností, byly to dvojnásob překonané překážky. Takových lidí nebylo moc. Náš tehdejší ředitel v Praze velmi opatrně začínal, scházel se s historiky, naslouchal jim, aby se ujistil, co je vůbec namístě a jakou kulturu tady nabízet.

Radana Litošová: Inspirovala něčím i vás osobně?
Monika Loderová: Lenka byla na svou dobu velmi emancipovaná žena. Já když jsem přišla na nějakou pracovní schůzku bez ředitele, tak se mnou mnohdy ani nechtěli mluvit. A Lenka byla v tomto ohledu velmi motivující, řekla mi: „Co jako, znáš to? Znáš. Tak prostě jdu a řeknu a nenechám se odbýt!“ To pro mne bylo na tu dobu něco objevného. Neseděla jsem vedle ní v nábožné úctě, ale měla jsem pocit, že se toho od ní mohu hodně naučit. Že jí bylo osmdesát devadesát, to bylo druhořadé. Byla velmi obdivuhodná žena, ale zároveň bych nechtěla být její dcera. Ona měla svou představu, jak by dcera měla fungovat a co by měla dělat… Ale tu Lenčinu emancipační rovinu bych podtrhla, to pro mě bylo hodně nové. Měli jsme pak v institutu i ředitelku, která mi Lenku velmi připomínala svým přístupem k životu: že se musím sakra o sebe sama postarat.

Radana Litošová: A myslíte, že byla dominantní?
Monika Loderová: Dominantní vyzní trochu negativně, ale vlastně tomu dost šéfovala, když se sedělo u stolu a debatovalo. Ne že by se o věci nedalo dál diskutovat, ale suverénně. Většinou byla ve společnosti, kdy ti ostatní neměli takovou zkušenost nebo kuráž, vlastně málokdo se jí mohl rovnocenně postavit.

¹Získání prostor pro literární dům v Ječné 11, Praha 2, Lenka ještě kolem roku 2008 zažila, otevřen byl až po rekonstrukci v roce 2012. (pozn. RL)