Olga Walló (nar. 1948) je dabingová režisérka, spisovatelka a také psycholožka. Do češtiny přeložila dlouhou řadu filmů z pěti cizích jazyků a podepsaná je i pod překlady knih Lenky Reinerové. Vystudovala filozofii a psychologii, ale stejně jako její tatínek se už od studií věnovala dabingu. Je autorkou asi desítky autobiograficky laděných knih. Od mládí jezdí rekreačně na kanoi a na kajaku. Dříve učila dabing na DAMU, FAMU i FAMO v Písku, kde ještě dnes pro radost přednáší rétoriku. Nedávno vzniklo jazzově-poetické pásmo, v němž jsou autorčiny zhudebněné básně prokládány četbou ukázek z její poslední knihy nazvané Kniha o snu (2021).¹

Radana Litošová: Jak si na Lenku pamatujete? Přeložila jste většinu jejích knih, je to tak?
Olga Walló: Ano. Já jsem ji, myslím, objevila, tedy ne sama… Mluvme o Lence jako o osobnosti, mluvme o Lence jako o novinářce-literátce, což jsou dvě rozdílné věci, ne úplně se překrývající. Její sláva stoupala velmi prudce nahoru a po její smrti rázem zmizela. Literátka to velká nebyla, ale kouzlo její osobnosti bylo do té míry veliké, že kdyby se Lenka správně uchopila v šikovně napsaném životopise, zařadila by se po bok takových lidí, jako byla třeba Alma Mahlerová,² lidí, kteří nepřežijí svým dílem, ale atmosférou a inspirativním vlivem, který kolem sebe šíří. To je na ní úžasné.

Mne na Lenku upozornil jeden kamarád, jmenoval se Jan Kašpar, zemřel před několika lety. Dělal s ní tenkrát velký rozhovor pro Salon deníku Právo a byl jí naprosto okouzlen. Tehdy za mnou přišel a říkal mi: To je fantastická ženská, s tou musíme něco udělat. Věřil, že mě to bude zajímat a že bych ji měla překládat. Já jsem taky byla okouzlena, tak jsem jí zavolala a sešla jsem se s ní. Tou dobou ještě nebyla slavná, ale pak se to velmi rychle rozjelo. Záslužný podíl na tom má především Joachim Dvořák, který jí začal knihy vydávat. Ještě předtím jsme si rozsáhle povídaly, navrhla jsem, že bych ji překládala, a ona souhlasila. Byla ráda, že jsem jí tu nabídku dala. Rozhovory s ní byly tehdy dost příjemné, ale nikdy se nastaly doopravdy osobní. Překládal ji, myslím, i někdo jiný…

Radana Litošová: Dvě knihy přeložila Jana Zoubková a ty první napsala Lenka česky nebo si je sama přeložila.
Olga Walló: Ona mluvila výborně česky. Tehdy se na německé scéně objevily neuctivé hlasy, že mluví zřejmě lépe česky než německy. Ale ona byla asi poslední nositelkou mluvené „Prager Deutsch“. To je ten kouzelný jazyk, který už se teď stává v Německu nesrozumitelným a kterým mluvil mimo jiné taky můj otec, ale hlavně lidé jako Max Brod a Franz Kafka. A ještě než Praha přestala být dvojjazyčným městem, což je prostě strašná rána, tak Prager Deutsch platila za tu nejurozenější, nejakademičtější němčinu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to už úplně vymřelo, to už neexistuje. Kisch taky takhle psal… Tady byli vzdělaní Němci, vzdělaní Židé a ti ostatní se to učili od nich a kazili si to zase češtinou, takže vznikla specifická řeč, která už neexistuje a která byla kdysi zajímavá pro germanisty. Lenka byla ještě dokonale z téhle bilingvní tradice stejně jako Egon Erwin Kisch. Já myslím, že Kisch byl člověk, ke kterému měla Lenka velmi blízký vztah, ale ona je nesmírně slušný, loajální, středoměšťansky vychovaný člověk a nikdy by něco tak nediskrétního neřekla nebo nepřiznala.

Radana Litošová: Ale vždyť ona byla o tolik mladší…³
Olga Walló: Nebyla. Ona se pustila do své samostatné dráhy velmi brzo, už od osmnácti let, a on byl čtyřicátník. To vám možná jen připadá, protože její sláva vykvetla k stáru, kdežto jeho zamlada. Existují však lidé, kteří ve vás zanechají hluboký vryp. Jsou pro vás cosi cenného, co si chráníte. On byl pro ni velikánský učitel: stavba reportáže, to je klasická novinářská škola a ona byla velmi pilná žačka. A celý život mu byla velice loajální, jako by v sobě měla nějakou pevnou osnovu. Přes něj milovala tu starou Prahu a všechno, o čem on psal, to prostředí. Ona byla z Karlína z takzvaně „malých poměrů“. Strašně silná a dychtivá holka to byla. Když přišla do středu Prahy, z toho tehdejšího hlediska to je, jako kdyby přišla do Paříže. I ta maličká mansarda na Starém Městě, o které vypráví, do té mé představy zapadá.

A ona měla ten dar, podobně jako Alma Mahlerová… Žena po přechodu, i když je předtím velmi krásná, je najednou vnímána prudce jinak, muži už vás nevnímají. Ale u některých velmi mála žen k tomu nedojde. Zůstávají vonné a přitažlivé na věky věkův. A vidět Lenku Reinerovou mezi lidmi… ona na muže účinkovala fantasticky. Byla všechno jen ne koketní, to není o tom. Měla jasné oči, krásně tvarovanou lebku, i pár dní před smrtí byl ten obličej pořád krásný. K tomu měla krásnou postavu, uměla se pohybovat a strojit, i když velmi prostě, měla eleganci, bavilo ji to a záleželo jí na tom. V tomto bych ji přirovnala ke Coco Chanel, ale ta více žila s muži, to se o Lence nedá říct ani v nejmenším. Byla naprosto slušné děvčátko. A právě to ji činilo neodolatelnou, alepoň pro mě. Byla velmi normální, velmi charakterní, velmi silná, ale to normální bych podtrhla, to není ve smyslu normální jako „common“ nebo „everybody”, ale v tom nejlepším…

Radana Litošová: Prostě nějaká přirozenost…
Olga Walló: …prostě to, co je nejlepší. Já jsem tehdy byla okouzlená jejím životopisem a říkala jsem jí, proč o tom nenapíšete doopravdy, jaké to muselo být v té Casablance. A ona se na mě dívala, bylo cizo mezi námi… Ona tam prostě přežila a člověk, který přežije, spotřebuje veškerou sílu na to, aby přežil, a už se mu z toho nechce dělat román.

Lenka mi ukazovala svoji knihovnu, žila ve světě německých levicových autorů, z nichž notná část zůstala mrtvých ve Španělsku anebo v NDR…, neznala jsem je. Byl to její svět, její lidé, ona je nesoudila. Kdybychom se dnes podívali na jejich kariéry v NDR… nikdo se toho ještě neodvážil. Ještě to potřebuje další generaci, aby to odhnilo. To je jako ten film Drzí parchanti…

Radana Litošová: Hanební pancharti od Tarantina, myslíte?
Olga Walló: Ano, ten film by bylo nemožné natočit v padesátých nebo šedesátých letech. To bylo příliš brzo, ti lidi, co to zažili, by ho roztrhali, uráželo by je to. A teď už to jde. Některá témata musí odeschnout. Možná musí odeschnout i ta podivuhodná Lenka, která by se neměla ztratit. Ona měla opravdu ohromnou sílu a osobní kouzlo. Rozhovor s ní byl zážitkem a ona přitom myslela na vás. Když chodila po různých čekárnách onkologických lékařů, dávala se tam do řeči s druhými lidmi. Já jsem měla rakovinu ve stejné době, vím, jak tam člověk přichází vyděšený a co si tam lidi povídají. A ona to dovedla tak, že ti lidi ji milovali a pak jí psali…, velmi jednoduchým způsobem dovedla povzbudit.

Radana Litošová: Ta síla tedy spočívala v její osobnosti, do literatury to prosáklo nějak mimoděk, nebyl to její cíl?
Olga Walló: Tak to nevím. Ona chtěla být novinářka jako Kisch, to měla jasně dané. Už v útlém dětství se chtěla prosadit mezi intelektuály, narazila na Kische, ten ji někam nasměroval a ona si to celý život nesla a byla mu celý život věrná a loajální. Kdyby byl vývoj normální, myslím, že Lenka by se svými jazykovými schopnostmi byla velmi úspěšnou novinářkou. Jako první velké mezinárodní novinářky za první republiky, třeba přítelkyně Honzy Masaryka,⁴ to jsou fascinující ženy.

Já bohužel nevím, jakým autorem byl její manžel, protože jsem ho nezastihla živého. Udělali ale jednu ohromnou věc, že dceru vyslali do Anglie, a zřejmě udělali velmi dobře.

Radana Litošová: Já mám dojem, že Anna Fodorová tam odjela s přítelem na prázdniny v šedesátém osmém, ne že by ji rodiče vyloženě vyslali…
Olga Walló: ...ale rodiče jí v tom nebránili, rozuměli tomu, i když to pro ně bylo různým způsobem těžké, pokládali to za důležité. Jak o tom Lenka píše – nejsem si jistá, jestli vyšlo všechno, co jsem překládala – hovoří o poslední návštěvě u dcery a mluví o ní velmi opatrně, protože mezi nimi byly velké neshody. A ona je velmi opatrná, jako láskyplná matka, která ale nepodléhá. Je z toho jasné, že Anna je také silná osobnost.

Radana Litošová: Anně teď vyjde román Vlastní krev o komplikovaném vztahu matky a dcery a o transgeneračním přenosu traumatu. Je to fiktivní román, ale to gros, to sdělení, bude asi věrné.
Olga Walló: Víme, jak to s fikcemi je. Ani Vojna a mír není fiktivní román, všecko jsou odposlouchané dialogy, za všechno se dá dosadit někdo živý. Vymýšlet si umí jen několik nedoceněných géniů jako Stephen King, my ostatní lépe či hůře popisujeme vlastní polívku.

Lenka neměla příležitost své řemeslo pořádně rozvinout, vždycky musela živit rodinu, to není málo, a vždycky si zachovala věrnost svým vnitřním kořenům. Nikdy ji nikdo vnitřně nerozbil. Můj otec se znal s Lenkou ještě před válkou, pohyboval se v obdobných kruzích. Ti lidé něčemu věřili a pak se jim to různě rozbíjelo, nějak se s tím potýkali a většinou skončili jako velmi smutní lidé. Ona ne. Ona je prostě kompaktní, nedala si to rozbít, věděla, co je správné, a nazdar!

Radana Litošová: Mě překvapilo, že nepřehodnotila svůj vztah k socialismu.
Olga Walló: Ne, nepřehodnotila nic a já jsem moc zvědavá na tu knížku od Anny. U Lenky bylo úžasné to, jak byla poctivá, a nezapomeňme, že jejím vzděláním bylo, že neměla žádné. Naučila se něco praxí, a šup do kriminálu! Takže to, co se naučila za krátkou dobu, si pevně podržela v hlavě a potom na tom kultivovaným způsobem pracovala, ale už k tomu nepřidávala. Tam se ten talent soustředil na to, aby přežila. I ty reportáže… když se Lenka jela podívat do koncentráku, kde zahynuli její příbuzní, tam u Berlína…,⁵ jak jede nocí a líčí, co se dělo a jak to vnímala, to je asi nejtemnější z jejích povídek, ta je dobrá. Ale některé se ani nedají číst, jak ta věta je těžkopádná… já tam úplně vidím tu osnovu, jak má reportáž vypadat, ale možná jí křivdím. Překladatelům se to někdy stává.

Radana Litošová: Já to takhle nevnímám.
Olga Walló: Neberte mě vážně, ale zatímco některé reportáže člověk čte s radostí – jako ano, teď, teď se něco děje – tak to se mně u Lenky neděje. To já ji nepovažuji za úžasnou literátku, ale považuju ji za fascinující osobnost. Když někoho měla ráda, tak ho měla ráda. To mi imponuje. Vy jste říkala, že nic nepřehodnotila. Ono je strašně těžké říct, co je přehodnocení a co je osobní věrnost, co jsou osobní postoje, ona byla v tomhle velmi kvalitní člověk – jako matka, kdyby syn vraždil, pořád je to syn – to jsou věci, s nimiž se vůbec nedá morálně polemizovat. Lenka uměla mít skutečné vztahy, které brala velmi vážně. To byl pravý opak povrchnosti, sobeckosti nebo narcismu.

Radana Litošová: Bylo těžké tu její pozitivní emoci přenést z jednoho jazyka do druhého?
Olga Walló: Přenášet emoci není těžké, překladatel, který by to neuměl, by asi vůbec neměl překládat. Já jsem svým zaměstnáním byla překladatel emocí. Nejsem žádný jazykozpytec, neumím dobře řeči, ale myslím si, že emoci nebo ten vnitřní tón jsem asi uměla přenést dobře, protože z těch tisíce filmů, které jsem dělala, – mnohdy jsem slovně nerozuměla, ale díky hudbě, hercům, barvám nebo všem vizuálním dojmům – jsem tu emoci nějak vstřebat musela. V literárním překladu je to jiné, ale já jsem se velmi snažila zachovat její osobitou stavbu, její vidění. Protože ona na to taky dbala, aby to bylo velmi věrné, a nezapomínejme, že první překlady procházely její zevrubnou kontrolou.

Radana Litošová: Měla Lenka nějaké výhrady? Ne každý spisovatel může zhodnotit překlad, neumí-li jazyk, do kterého se překládá.
Olga Walló: Ona je četla a chválila mne. Nepamatuju se na věcnou výhradu. Jednou jsem se ptala na nějakou narážku, které jsem nerozuměla, a ona mně to objasnila, jinak vůbec nevím, že by měla nějaké výhrady. Samozřejmě každý překladatel, který má před sebou autora, jenž mu rozumí, hodně kouká, aby si nevymýšlel. Takže co se tohohle týče, mám čisté svědomí.

¹Olga Walló – Kniha o snu, vydal Bohdan Chlíbec, nakladatelství Aula, Praha, 2021

²Alma Mahlerová (1879–1964), hudební skladatelka, autorka memoárů, vášnivá žena, která ovlivnila životy mnoha významných umělců a další inspirovala. Byla manželkou hudebního skladatele Gustava Mahlera, architekta Waltera Gropia nebo spisovatele Franze Werfela, přítelkyní malíře a spisovatele Oscara Kokoschky.

³Lenka Reinerová se narodila v roce 1916, zatímco E. E. Kisch v roce 1885 (pozn. RL).

⁴Marcia Davenportová (1903– 1996) – americká spisovatelka, novinářka a muzikoložka.

⁵Ravensbrück, kde byla vězněná Lenčina sestra Alice, povídka Výlet k labutímu jezeru (pozn. RL).