Anna Fodorová (nar. 1946) je dcera Lenky Reinerové a jugoslávského spisovatele Theodora Balka. Narodila se v Bělehradu, od roku 1948 vyrůstala v Československu, kam se rodiče přestěhovali. Studovala na VŠUP. Srpen 1968 ji zastihl ve Velké Británii, kde se spolu se svým přítelem rozhodla zůstat. Vystudovala filmová studia na londýnské Royale College of Art, točila animované snímky pro děti, psala scénáře pro BBC a přednášela na Central St. Martin’s College of Art. Po padesátce vystudovala psychoterapii a věnuje se mimo jiné transgeneračnímu přenosu traumatu. Na toto téma jí právě česky vychází román Vlastní krev (2025) v nakladatelství Labyrint. Ve své vzpomínkové próze Lenka (2020) vypráví o své mamince a jejím posledním roku života. V současné době pracuje jako soukromá psychoterapeutka, žije v Londýně  blízko Greenwich a stále píše.

Radana Litošová: Cítíte se být více výtvarnicí, psychoterapeutkou nebo spisovatelkou? Pro co vaše srdce nejvíc hoří?
Anna Fodorová: Výtvarnicí určitě ne, to už dlouho nedělám, a asi ani spisovatelkou, jsem spíš člověk, který píše.

Radana Litošová: Byli pro vás rodiče profesním vzorem, nebo jste naopak hledala cokoli jiného, co byste mohla dělat, jen ne psát?
Anna Fodorová: Ano, určitě jsem hledala cokoli jiného. Já jsem začala psát velmi pozdě. I když… kdysi jsem napsala jednu pohádku pro děti, kterou jsem také ilustrovala – o malém krokodýlovi, který netušil, kdo je – ale pak jsem začala psát až po letech. Poprvé jsem publikovala takovou psychologickou povídku, kterou maminka ještě četla. Byla o psychoterapeutce, která má v rámci své praxe na jedné univerzitě sezení s člověkem, kterého se velmi bála. Vyzařovala z něho silná negativní energie, která se na ni přenášela, ale ve chvíli, kdy on si dovolí o tom mluvit a otevřou se jeho potlačené pocity, jemu se uleví a ona se ho bát přestane. Je to trošku thriller.

Radana Litošová: Když jste tehdy v 68. roce zůstali v Londýně, chybělo vám Československo, kamarádi, rodiče?
Anna Fodorová: Já jsem studovala na velmi dobré výtvarné škole, kam mě vzali ne kvůli mým výborným schopnostem, ale protože byla invaze. Angličani se velice dobře chovali ke studentům nebo Čechoslovákům, kteří tam uvízli, například nám dali podporu v nezaměstnanosti. Byla šedesátá léta a všechno bylo strašně vzrušující. Když se na té škole pořádaly nějaké večírky, přišli tam třeba hrát Rolling Stones. Vůbec jsem neuměla anglicky, musela jsem se to rychle naučit a začala jsem dělat film. Nikdo mě nic moc neučil, bylo to už magisterské studium – tady v Praze jsem měla vystudované tři roky na Umprum – a teď ten Londýn, žili jsme v takové komuně se zajímavými lidmi, bylo mi dvacet dva let, takže vše bylo pro mne neznámé, nové a vzrušující.

Radana Litošová: Lidé často na vaši maminku vzpomínají jako na někoho, kdo je povzbudil a dodal jim odvahu, naději. Jak to jde dohromady s vašimi vzpomínkami?
Anna Fodorová: Já jsem prostě jiného založení, bohužel. Měla jsem taky tatínka, který byl dost rozechvělý a citlivý. A moje maminka byla taková skála. Samozřejmě byla pro mne veliká opora. Nikdy neplakala, že je sama nebo že je nemocná, spíš říkávala „ono to nějak dopadne, nedělej si starosti“, měla takovouhle fantastickou náturu. Narodila se do měšťanské rodiny, měla dvě sestry, ta rodina sice zbankrotovala, ale moje maminka strávila, řekla bych, normální dětství v širší rodině a to bylo úplně jiné dětství, než jsem zažila já.

Radana Litošová: Z knihy Lenka lze vyčíst, že jste to spolu neměly lehké. Měly jste možnost si některé věci ještě vyříkat a vzájemně se pochopit?
Anna Fodorová: Ne, vůbec. Nevyříkaly jsme si to. Ona za mnou jezdila do Londýna, já jsem si vůbec neuměla představit žít bez ní. Byla moje nejlepší kamarádka. Navozovala takový pocit, že ona to v životě všecko zařídí, že ona mu dá smysl. Já jsem hrozně tápala jako mladý člověk, nevěděla jsem, jak věci jsou, a ona tomu všemu dávala smysl.

Radana Litošová: V kolika letech jste začala jinak politicky přemýšlet a jak jste se srovnávala s rodičovským, patrně neoblomným komunistickým smýšlením?
Anna Fodorová: Přemýšlet je možná silné slovo, já jsem neuměla přemýšlet ve čtrnácti letech. Já jsem začala protestovat. Jako dítě jsem byla velký pionýr, pionýrský generál, čelila jsem nástupům a měla jsem ten šátek… byla jsem tak vedená, i když doma si ze mě rodiče dělali legraci, protože jsem to brala šíleně vážně. A pak jsem to nějak rychle ztratila kolem dvanácti třinácti let, došlo mi, v jaké společnosti žiju, jakou roli zastávají moji rodiče, a víc jsem si začala uvědomovat, že moje maminka byla zavřená a že ji zavřeli ti soudruzi. Tak jsem začala protestovat, ona se mi to snažila vysvětlit, že když jsou velké společenské převraty…, že když se lesy kácejí, tak třísky padají, ale já jsem to nemohla přijmout.

Radana Litošová: A ona to takhle přijímala?
Anna Fodorová: Ona to přijímala. A já jsem neměla žádné argumenty. Když mi rodiče říkali, ukaž mi lepší společnost, já jsem žádnou neznala, nikde jsem nebyla, byla jsem dítě. A oni byli novináři, psali… takže jsme se vždycky dostali do velikých hádek a skončilo to tím, že já jsem štkala. A maminka řekla: když se chováš jako dítě, tak se s tebou nedá mluvit. Až později jsem začala chápat, že oni museli vědět, co se děje, to do dneška nechápu… Jako dospělí jsme se hodně přeli.

Radana Litošová: Myslíte, že věděli a dál v to věřili? Já jsem pořád doufala v nějakou naivitu, že Lenka chtěla vidět jen tu hezkou stránku…
Anna Fodorová: Oni měli tolik investováno v té své víře už od mládí, to byli jejich přátelé, boj komunistů proti fašismu, můj tatínek šel bojovat do Španělska proti Frankovi, když mu bylo třicet šest let, on nemusel… Tím pádem to byl takový hrdina, to je, jako by dnes nějaký Čech – a určitě takoví jsou – šel bojovat na Ukrajinu a nasazoval krk za nějaký princip.

Radana Litošová: Nevíte, jestli maminka změnila názor? Pociťovala zklamání nad nenaplněnými ideály?
Anna Fodorová: Ano, musela změnit, pak byl šedesátý osmý rok… Ale já si myslím, že to je podobné, jako když mluvíte s lidmi, co byli vychováni v silné náboženské víře. To je prostě víra, to není otázka intelektu a je těžké se toho zbavit.

Radana Litošová: Maminka vůbec nebyla věřící?
Anna Fodorová: Ne, vůbec. Oni to neměli ani v rodině, myslím, že její tatínek chodil do synagogy tak jednou dvakrát za rok na nějaký svátek. Jinak o judaismu ona vůbec nepíše. Někde píše o nějakém andělovi, ale zároveň to vůbec nemá co dělat s vírou v Boha.

Radana Litošová: Jaké to pro vás bylo dozvědět se, že mezi zachráněnými dětmi prostřednictvím Nicholase Wintona je i jedna vaše příbuzná?
Anna Fodorová: O tom si přečtěte v té knize, která teď vychází, a píšu to i v té předchozí Lence.

Radana Litošová: Mě napadlo, že kdybyste neemigrovala právě do Anglie, že byste se to možná nikdy nedozvěděla, protože maminka o tom mlčela.
Anna Fodorová: Určitě ne, a ta sestřenice Liselotte nebyla jediná, byli tam i další bratranec a sestřenice, ti už emigrovali jako dospělí, byli o pár let starší. Nikdy bych se to nedozvěděla. Pro sebe jsem si to později vysvětlila tak, jak to popisuji i v té knize, ačkoli ta kniha je fikce, nebo spíš autofikce. Tam se tím hodně zabývám. Moje maminka prostě ztratila ty nejbližší lidi, které milovala, a tím pádem ztratila všechny.

Radana Litošová: Takže maminka nechtěla ty ostatní vůbec vidět, potřebovala za tím vším zamknout dveře?
Anna Fodorová: Ano. Jenomže tím, že zamkla ty dveře, nedala mi možnost identifikovat se s kýmkoli dalším z rodiny. Ona si to asi vůbec neuvědomovala, protože ona vyrostla v široké rodině, v normálu. Já jsem vyrostla v absolutním nenormálu. Neuvědomovala si, že jsem byla hrozně sama. Já jsem nikoho takového neznala, kdo by měl jen maminku a tatínka, a jinak nikde nikdo. Maminka netušila, jaký vliv to má na identitu, na pohled na život.

Radana Litošová: A sblížila jste se pak s někým z širší rodiny?
Anna Fodorová: Velice. Tahle sestřenice měla manžela Arménce a oni se stali ne přímo dědečkem a babičkou, ale stali se mými blízkými příbuznými. Měli adoptované dva syny, ti toho asi také měli hodně za sebou, jeden smutně skončil, druhý měl roztroušenou sklerózu. Ale když ti jejich rodiče zemřeli, tak mě požádali, abych promluvila na pohřbu, oni měli společný pohřeb. Měla jsem smuteční řeč, mluvila jsem o životě té sestřenice a celé té situaci a po tom pohřbu za mnou přišli jejich příbuzní a přátelé  a děkovali mi, protože oni to vůbec netušili, že Liselotte žila ve Vídni, že přijela tím Wintonovým transportem, nic z toho nevěděli, ani ten adoptovaný syn to nevěděl. To je to trauma, které je zamrzlé, a nikdo s tím nepracoval.

Radana Litošová: Když se vás lidé na Lenku ptají, je vůbec možné otevřít bolestivá témata s vědomím, že tím asi narušíte ideální obraz, který lidé o vaší mamince mají?
Anna Fodorová: To je velmi komplikované. Když jsem napsala knížku Lenka, velmi jsem se obávala, že to nepůjde publikovat, že jsem nějakým způsobem poškodila její image, že jsem ji nějak podrazila. A setkala jsem se s úplně opačnou reakcí. Lidé mi trochu vyčítali, že jsem byla moc diplomatická, že jsem chodila po špičkách… ta reakce mě překvapila.

Radana Litošová: Takže jste dostala důvěru, že můžete o těch věcech mluvit otevřeněji…
Anna Fodorová: Mně jednou maminka přinesla ukázat knížku jako příklad, jak se hezky, citlivě píše o mamince. Přečetla jsem si to a tam na konci knížky bylo napsané, že se rodina s tou spisovatelkou kvůli této knize naprosto rozešla a maminka ji vydědila (smích) – a moje maminka mi to dala za příklad, jak se úžasně a citlivě píše o mamince. Mně se to moc líbilo, a ta rodina to nesnesla. To se hodně často stává – anebo se stává, že to rodina raději nečte vůbec. Říká se, že když je v rodině spisovatel, tak je v rodině vrah, protože tam musíte něco odrovnat.

Radana Litošová: A jak vy s tím tedy pracujete, když píšete třeba teď román o mezigeneračním přenosu traumatu, jehož podstatou je, že emoce zůstává, ale příběh je jiný?
Anna Fodorová: Vlastní krev jsem už napsala před mnoha lety, kdy ještě maminka žila, a pořád jsem to měnila. Dala jsem to například do jiné doby. Tím hlavním pohonem bylo napsat dobrý příběh, pravdivý, který má děj. Nemusí to být přesně, jak se to stalo, je to fikce.

Radana Litošová: V jednom rozhovoru jste uvedla, že matka už o sobě všechno napsala. Jak vnímáte autobiografii?
Anna Fodorová: On každý píše do určité míry o sobě, ale ona psala otevřeně o sobě. Slavný Flaubertův výrok zní: „Paní Bovariová jsem já.“ Taky psal o sobě. Jedna francouzská profesorka germanistiky,¹ která napsala o mamince a její práci v časopise Im Herzen Europas knihu, mi poslala svůj článek o mojí knize, a mě překvapilo, že napsala, že já vlastně pracuju podobným způsobem jako moje maminka, že je to také autofikce. A že maminka vlastně fikcionalizovala svůj život. Já jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela, tak jsem se zarazila, že jdu vlastně v jejích krocích. To jsem vůbec netušila. Teď píšu nový příběh, je to úplně nový styl. O dvou sestrách, hlavní postavou je žena, psychoterapeutka, a je to thriller. Jedna sestra se ztratila a ta druhá ji hledá.

Radana Litošová: Když čtete maminčiny texty, také na vás působí pozitivně? Zajímá mne, jestli je můj pocit objektivní a zda to tak vnímají i ostatní lidé.
Anna Fodorová: Absolutně, já to slyším neustále a mojí mamince to říkalo strašně moc lidí. Zastavovali ji na ulici a říkali jí, děkujeme vám, paní Reinerová, já jsem měla rakovinu a díky vaší knížce jsem se z toho dostala a tak dál. Lidé ji měli hrozně rádi. Moje matka měla skutečně silné fluidum, kolem ní se vyskytovala taková vibrace nebo atmosféra…. Ona měla zkrátka takový dar.

¹Hélène Leclerc, Lenka Reinerová und die Zeitschrift „Im Herzen Europas“, v němčině vydalo Nakladatelství Böhlau-Verlag, Vídeň, 2022 (pozn. RL)