Novinářka, poslední pražská německy píšící spisovatelka a zakladatelka Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Od mládí se hlásila ke komunistické straně. Před druhou světovou válkou pracovala jako novinářka u Franze Carla Weiskopfa v německém emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung a věnovala se uprchlíkům z hitlerovského Německa. Angažovala se v Lize pro lidská práva. V březnu 1939 musela pro svůj židovský původ a politické aktivity uprchnout do Paříže, kde se spolu s umělci a spisovateli (např. Adolfem Hoffmeisterem nebo Antonínem Pelcem) podílela na provozu Domu československé kultury. Na podzim 1939 však byla spolu s dalšími emigranty zatčena pro podezření ze špionáže a strávila půl roku na samotce ve vyšetřovací vazbě. Následně byla více než rok internována v táboře Rieucros na jihovýchodě Francie, než se jí podařilo získat víza a lodní lístek do Mexika. Loď však byla zajata a cesta do Mexika se prodloužila o další více než půlrok, který Reinerová strávila nejprve v koncentračním táboře v Maroku, následně pak v ulicích Casablancy. Až koncem roku 1941 se jí podařilo se vzdálenou pomocí přátel v zámoří dostat do Mexika, kde pracovala na nově zřízeném vyslanectví československé exilové vlády. Zde se přátelila a spolupracovala s Egonem Erwinem Kischem, kterého znala už z Prahy a Paříže, nebo německou levicovou spisovatelkou Annou Seghersovou. Asi po roce v Mexiku se vdala za jugoslávského lékaře a spisovatele Theodora Balka. Po válce se společně vrátili do Evropy.

Nejprve žili v Bělehradu, kde se jim na jaře 1946 narodila dcera Anna Fodorová, rovněž budoucí spisovatelka. Po dvou letech se s celou rodinou odstěhovali do Československa. V roce 1952 byla Reinerová v souvislosti s politickými čistkami a Slánského procesem zatčena a strávila 15 měsíců ve vězení. Po propuštění byla s rodinou vystěhována do Pardubic. S pomocí přátel se po nějakém čase vrátila do Prahy a získala místo v redakci časopisu Im Herzen Europas, v němž působila v letech 1958–1970, poslední dva roky coby šéfredaktorka. Přátelila se mimo jiné s Eduardem Goldstückerem a účastnila se Liblické konference (1963). V roce 1964 byla rehabilitována, ale na začátku normalizace byla z komunistické strany opět vyloučena a stihl ji publikační zákaz. V následujících letech překládala a tlumočila pod cizím jménem. Od osmdesátých let vycházely její knihy v berlínském nakladatelství Aufbau. Kromě českých překladů, které od roku 2001 soustavně vydávalo nakladatelství Labyrint (celkem 8 svazků), byly některé tituly přeloženy také do francouzštiny a švédštiny.

Lenka Reinerová je mimo jiné první nositelkou ocenění Schillerův prsten (1999). V roce 2001 převzala z rukou Václava Havla státní vyznamenání – medaili za zásluhy I. řádu a v roce 2003 byla vyznamenána zlatou Goetheho medailí. Kromě toho se stala též čestnou občankou města Prahy (2002).

Česky vydané knihy:

Hranice uzavřeny (MF 1956)
Barva slunce a noci (Svoboda 1969, vydání zastaveno)
Sklo a porcelán (Orbis 1991)
Kavárna nad Prahou (Labyrint 2001, audiokniha 2006, obojí nově 2010, přeložila Jana Zoubková)
Bez adresy: neskutečně skutečné příběhy (Paseka, 2001, přeložila Olga Walló)
Všechny barvy slunce a noci (Labyrint, 2002, přeložila Jana Zoubková)
Vůně mandlí (Labyrint 2004, přeložila Olga Walló a Lenka Reinerová)
Praha bláznivá (Labyrint 2005, přeložila Olga Walló)
Čekárny mého života (Labyrint 2007, přeložila Olga Walló)
Lodní lístek (Labyrint 2009, přeložila Olga Walló)
Adiós, Španělsko (Labyrint 2012)