
Z Lenky vyzařovala radost a také byla moudrá
Přáním Lenky Reinerové bylo vybudovat v Praze Muzeum Egona Erwina Kische. „Chtěla na to od města získat jeho dům, ale já jsem si říkala, že to asi nebude tak jednoduché, aby magistrát dal Lence dům v nejexponovanější ulici v centru Prahy. Ale Lenka tou představou žila a myslela, že se jí to podaří,“ objasňuje okolnosti, které předcházely vzniku Pražského literárního domu autorů německého jazyka Markéta Mališová.
Spisovatelka a publicistka Markéta Mališová (nar. 1957) působila v letech 2002–2018 jako ředitelka Centra Franze Kafky. Podílela se na vzniku Pražského literárního domu, v němž je stále místopředsedkyní. Je dcerou textaře a básníka Václava Fischera. Vystudovala geochemii na Přírodovědecké fakultě UK, později působila v krátkém filmu v Ostravě a v Praze. V rámci Centra Franze Kafky vedla nakladatelství, kde kromě dokončení kompletních spisů F. Kafky vydávala díla Karla Poláčka nebo Arnošta Lustiga, jehož byla blízkou přítelkyní. Zasloužila se rovněž o realizaci Kafkova pomníku od Jaroslava Róny a vybudování nového sídla Společnosti Franze Kafky včetně knihovny, kavárny, galerie a knihkupectví v Široké ulici v Praze.
Radana Litošová: Čím pro vás Lenka byla? Jak si na ni pamatujete?
Markéta Mališová: Lenka pro mě byla úkaz, ale úžasný úkaz, já jsem ji nesmírně obdivovala. Lenka chodila na pořady Společnosti Franze Kafky,1 ještě když SFK sídlila na Staroměstském náměstí. Pak jsme v roce 2001 přesídlili do podkrovních prostor Maiselovy ulice a to je to místo, kde Lenku neustále vidím. Tam začala pravidelně chodit a od té doby jsme se skamarádily. To člověk vycítí. S někým si můžete povídat hodinu a je to takový mrtvý rozhovor, a pak jsou lidé, kteří řeknou čtyři věty, a vy víte… zkrátka jsme si velice rozuměly. Lenka byla velmi milá a vždycky úžasně jednoduše a elegantně oblečená. Bylo to něco tak prostého a přitom krásného. Byla pravděpodobně trošku naočkovaná Mexikem, nosila třeba barevné korále na hnědém svetříku… a teď ty její oči, k tomu trochu rtěnky a jinak nic. Ničím nic nevylepšovala, žádné barvení vlasů. Já jsem ji prostě obdivovala jako ženu.
Jednou Lenka přišla na kafe a u mě v kanceláři seděl Arnošt Lustig. Ptám se jí, jestli ho chce vidět, a ona odpověděla, to bych ráda, toho já neznám. A já se divila, to snad není možné. A tak si Lenka s Arnoštem začali povídat, co prožili, a vyprávět své životy a já tam seděla a říkám si, tohle přece nemůžu poslouchat jenom já. Přivolala jsem kolegyně a pak mě napadlo, že s nimi uděláme odpolední besedu dole v prostoru kina Blaník. Pozvali jsme různé školy… ten rozhovor už nebyl tak spontánní, ale přesto to bylo hezké odpoledne se studenty.
S Lenkou jsme měly vždycky nádherné rozhovory. Jednou za mnou přišla a vyprávěla mi, že se stala čestnou občankou města Prahy. Byla na to hrdá, ale taky očekávala, že jí proto spíš vyjdou vstříc… Už dlouho měla v hlavě myšlenku, že by ráda udělala muzeum Egona Erwina Kische, se kterým se tak svými životy provázali. Ono se to nikde nepíše, ale já si myslím, že mezi nimi určitě byl nějaký bližší vztah, protože oni spolu byli v Mexiku, ale už i ve Francii bydleli blízko sebe… Já jsem to cítila jako bližší vztah. Nevím, jestli úplně, ale myslím, že se měli hodně rádi.
Radana Litošová: Nesvěřila se vám někdy, že by to bylo víc osobní?
Markéta Mališová: Tehdy jsem se neodvážila, dneska už bych se zeptala, ale myslím, jak o Kischovi mluvila, že tam byl velký obdiv nejen z její strany, ale i z jeho strany k ní. Myslím, že to tam mezi nimi jiskřilo, a proto měla tu touhu udělat tady muzeum E. E. Kische v jeho domě. Chtěla na to od města získat jeho dům, ale já jsem si říkala, že to asi nebude tak jednoduché, aby magistrát dal Lence dům v nejexponovanější ulici v centru Prahy. Ale Lenka tou představou žila a myslela, že se jí to podaří.
Radana Litošová: Takže její původní plán při zakládání Pražského literárního domu byl, že to bude směřováno na Kische, a ne na veškerou pražskou německou literaturu?
Markéta Mališová: Samozřejmě mluvila i o ostatních spisovatelích, ale primárně to mělo být „Muzeum Egona Erwina Kische“ a mělo by i tento název. Když bylo jasné, že ten dům nezískáme, řekli jsme, že to zkusíme někde jinde, a tím se to rozšířilo i na ty další spisovatele. Tuhle myšlenku už měla Lenka kdysi s Františkem Černým a dalšími lidmi, že by chtěli zřídit muzeum německé literatury. Bylo nutné tomu dát nějakou právní formu, když jsme chtěli o něco žádat. Lenka si myslela, že když je tedy ten oceněný občan, určitě na to peníze dostane. Myslela si, že všechno jde. Já jsem díky práci v Centru Franze Kafky měla už ponětí o tom, co by to mělo obnášet. Dali jsme tehdy dohromady seznam deseti lidí a pozvali jsme je na první zasedání, vytvořili stanovy… Dále se toho potom ujala paní Jana Šebková, která pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí, oběhala úřady, advokáta. A tak jsme tedy podali návrh na zápis „Pražský literární dům autorů německého jazyka“ (nadační fond) do nadačního rejstříku, který byl zapsán 11. srpna 2004.
Radana Litošová: A Lucie Černohousová už u toho tehdy byla?
Markéta Mališová: Až později. Ustanovil se výbor a dozorčí rada, v té byl David Stecher a Kurt Krolop.2 Ale Kurt měl tehdy mrtvici, a i když jeho jméno to celé zaštiťovalo, fakticky se na tom nemohl podílet. Byl to germanista světové úrovně, narozený v Sudetech, odsunutý a dožil tady, výjimečný a laskavý člověk. I po mrtvici hodně pomohl PLD a Lucii při budování kabinetu. Po jeho smrti se bohužel dostal do vedení SFK Vladimír Železný, který ji úplně potopil a zničil, celé dílo – vzácná knihovna Franze Kafky i mezinárodní literární Cena Franze Kafky – zaniklo… Ale to se už Lenky netýká.
Na prvním setkání jsme rozhodli, že právně bude literární dům nadační fond, bylo potřeba do něj vložit nějaké peníze. A tehdy úžasné gesto udělal spisovatel Ivan Binar, člen výboru, hrozně fajn člověk, vytáhl z kapsy tři tisíce, protože ten den dostal honorář, a položil je na stůl.
Lucie Černohousová (dnes Eiermann) se k tomu dostala asi rok po založení PLD. Potřebovali jsme někoho, kdo by to stmeloval a vedl. Lucie přišla na pohovor, Františkovi zasvítily oči… uměla výborně německy a byla to krásná černovláska. A pak už to byla iniciativa Lucie a Františka, že jsme získali od Prahy 2 domek ve dvoře v Ječné ulici. Tam se teprve opravdu rozvinul Pražský literární dům se svými bohatými aktivitami, muzeum jsme zavrhli.
Radana Litošová: Působnost Společnosti Franze Kafky a Pražského literárního domu se hodně potkává ve společném záběru. Co mají společného a čím se liší?
Markéta Mališová: Společnou mají pražskou německou židovskou literaturu, do které patří i Kafka. Ale PLD se soustředí na autory německého jazyka i nežidovské, kteří odtud pocházeli nebo zde žili a tvořili, a zpřístupňuje jejich dílo české i zahraniční veřejnosti. SFK byla zaměřená hlavně na Kafku a další židovské spisovatele, kteří třeba psali i česky. Vydali jsme např. dílo Karla Poláčka.
Ještě jsem zapomněla říct jednu historku. Můj muž, Josef Hnízdil, měl kolem roku 2000 výstavu svých obrazů v Gerbrunnu v Německu. Byli jsme ubytovaní v domku u milých lidí jménem Holzheuerovi. A v pokoji, kde jsme spali, jsem objevila za hlavou spoustu knih pražské německé literatury. Něco bylo i v češtině, něco v němčině, taková šteláž knih asi dva metry vysoká.
Radana Litošová: Byli jste ubytováni u knihovnice, která sbírala veškerou pražskou německou literaturu?
Markéta Mališová: Ano, a jednou mi Lenka v kavárně povídá: Markétko, mně se ozvala nějaká paní z Německa, že má knihovnu pražské německé literatury a že by nám ji chtěla dát, jak to uděláme? A já říkám, jakže se jmenuje? Holzheuer. A já na to: z Gerbrunnu? Ale tu paní já znám… Takováhle náhoda! Takže ta její sbírka vytvořila základ knihovny v PLD. Na jejím převozu se podíleli Tomáš Kafka, budoucí velvyslanec v Německu, s historikem Janem Šíchou, který zakládal České centrum v Mnichově. Všechny knihy osobně přestěhovali. A když byl opravený domek v Ječné, tak se tam knihy přesunuly… Lucie byla schopná a lidé s ní rádi spolupracovali. František ji měl strašně rád. Vybudovali s Františkem Černým, Kurtem Krolopem a dalšími Kabinet, ve kterém najdete nejen literaturu, ale i s tím spjaté různé dobové předměty. To jsme se spolu s Františkem inspirovali v Německu. Lucie byla velmi pracovitá. Pak ale skončila, protože se vdala do Švýcarska.
A tehdy se uvažovalo, kdo by to mohl po ní převzít, a já jsem navrhla Davida Stechera. David předtím dělal ředitele Českých center v Německu a Izraeli, vystudoval germanistiku, dovedl si poradit s financemi, na tu pozici se zdál vhodný. Výbor to schválil. Ale František tolik nadšený nebyl. S krásnou Lucií se scházel radši. (smích)
Radana Litošová: Františka Černého jsem bohužel už nestihla, zemřel před rokem. Tehdy jsem o něm ještě nevěděla, ani zda nějaký optimismus v Lenčině próze najdu.
Markéta Mališová: Ona se strašně ráda obklopovala mladými lidmi. Myslím, že měla moc krásný vztah i s Joachimem, který jí vydával knížky. A ona svou osobností vyzařovala, že to není konfliktní typ. Nedá se o ní přímo říct, že byla dáma, ale byla tak živá… Jsou určití lidé, kteří se buď do něčeho stylizují, nebo chtějí být mladší, ale Lenka byla taková přírodní nádherná osoba… Když víte, co měla za sebou, co prožila, ten strašnej život a když se vrátila, tak nikdo z rodiny nebyl a k tomu ta nemoc…
Radana Litošová: Já obdivuju, že ona vždycky znova našla radost ze života. A to se promítá i do té literatury.
Markéta Mališová: Z ní prostě vyzařovala radost a také byla moudrá. Obklopovat se mladšími lidmi jí dělalo dobře. Byla na všechno sama, dceru měla v Londýně, ale nikdy si nestěžovala, že by jí někdo ublížil. Když bylo Lence devadesát, měla v Goethe-Institutu oslavu narozenin. Přišla jsem tam se svým mužem. Znali se. Byla už dost nemocná a seděla v sále v kolečkovém křesle. A můj muž, je malíř a sochař, ale i dobrý portrétista, namaloval obraz, jak Lenka sedí v tom křesle, má přes sebe nějakou deku, a protože se jí asi pořad moc nelíbil, tak klopila oči. A to byla škoda, tak namaloval popaměti ještě jeden, kde má oči velké jak talíře. Jak už jsem říkala, mně se vždycky líbila, jak jí to nesmírně slušelo, ten šáteček, ty korále, něco hodně barevného, trochu rtěnky…
Radana Litošová: Máte nějakou společnou fotografii?
Markéta Mališová: Strávily jsme hodně času spolu, ale myslím, že ne. My jsme měly takový zvláštní vztah, vzájemně jsme se obdivovaly. Jaký ona byla živý člověk v diskusi! Potom, když byla hodně nemocná, tak už to bylo jiné. Zemřela doma. Tam s ní už byla delší dobu ošetřovatelka.
Mrzí mě, že Lenka není vedená jako česká spisovatelka, když píše německy, ale měla by být, protože se tady vlastně narodila, žila tu a pracovala. Tito lidé, kteří se tu narodili, ale mluvili jiným jazykem, by měli mít nějakou svoji kategorii. A ona byla napůl Češka.
1Společnost Franze Kafky je nezisková organizace, které do roku 2016 předsedal germanista Kurt Krolop. Pod ni spadalo Centrum Franze Kafky, s.r.o., které vedlo obchod, kavárnu, galerii, knihovnu a nakladatelství a kde jako ředitelka působila Markéta Mališová až do roku 2018.
2Právně byli zřizovatelé Pražského literárního domu Helena Fodorová (Lenka Reinerová), František Černý a Společnost Franze Kafky, a ti za účasti výboru: 1. předseda František Černý, 2. místopředsedkyně Markéta Mališová, členové správní rady: 3. Ernst Kurt Krolop (tehdy předseda SFK), 4. Ivan Binar, 5. Pavel Kosatík, 6. Jana Šebková, členové dozorčí rady: 7. Miloš Bárta, 8. David Stecher, 9. Zdeněk Eis a 10. Leoš Houska.
Rozhovor s Markétou Mališovou vedla Radana Litošová v rámci své bakalářské práce: LITOŠOVÁ, Radana. Prameny optimismu v próze Lenky Reinerové, Hradec Králové: UHK. 23. 4. 2025. Na iLiteratura.cz publikováno se souhlasem autorky a jejích respondentů.
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.