JJ

Jan Jeništa

Tak hergot, Sášo! Kde se ten kluk zase toulá? Sášenko… Ticho. Drahý Alexandře Sergejeviči? Mlčení. Bázeň a chvění. Sašo! Konec legrace! Kde je ručník? Skaži miňa. De ty podil toj rušnyk? Dovím se to? Nedělej, že neslyšíš. Můj ručník, můj majetek! Běda jak mi tady doma budeš praktikovat ty svoje kapsářský chvaty! Mama Oděsa ti nedá spát?

Zdálo by se, že Michał Witkowski má ambice stát se kronikářem nedávné historie. Zatímco ve svém románovém debutu Chlípnice (2005) zachraňoval před zapomněním svět nočních dostaveníček perverzních homosexuálů v socialistickém Polsku 70. a 80. let, ve svém druhém románu Královna Barbara jako by se snažil zaznamenat bolestný přerod rozkládajícího se socialistického systému v divoký mafiánský kapitalismus raných devadesátých let.

Cvišen sledoval nenadálý konec M-ského kariéry zpovzdálí. Trochu věděl z novin, trochu z hovorů se Zlepšovákem a Nosem, kteří mu kdoví proč pravidelně volali, jako by měli za úkol s ním udržovat kontakt.

Román Low-tech je radikální výpovědí o ekologii a naivní snaze o nápravu světa. Mladý architekt Cvišen se náhodou seznámí s aktivistou M-ským, hlásajícím život v askezi...

Jak to jedeš, vocase nemytej? Kam se cpeš, pitomče? Nevidíš, že vezu nebezpečnej náklad? Nebezpečnej pro tebe?! Je ti vlastní matka milá? Chceš skončit ve škarpě?

Čtyři hrdinky, všechny žijí v jednom činžáku v dělnické čtvrti Ochota. Každá má své trauma, své bolavé místo, svůj rozškrábaný strup, každá tiše trpí, otupěle típe cigaretu o vlastní kůži. Bodá se jehlou pod nehet.

Dorotě Masłowské bylo 23 let, když napsala Královninu šavli, svou druhou knihu, na kterou všichni tak dlouho čekali. Zázračná dívka polské literatury už jednu revoluci udělala: její debut Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą , česky 2004) znamenal vpád mladé generace do vydýchaného ovzduší polské prózy.

Jarosław Lipszyc (1975) vydal po osmi letech novou sbírku poezie Mnemotechniki. Má to ale háček: tvrdí, že v ní nenapsal ani slovo, podepsal se pod ni jako „redaktor“ a na konci uvedl několik desítek autorů, z nichž někteří ani nejsou lidmi.

Café Szafé je klidná krakovská kavárna, o jejíž existenci turisté zatím nemají ani tušení. Od jiných krakovských kaváren se liší pouze tím, že tu hosté sedí - namísto obvyklých starosvětských thonetek - ve skříních, tedy polských szafách. A pak je tu ještě něco: její spolumajitel, krakovský autor knížek pro děti Łukasz Dębski, si ji vybral za místo děje své první knihy pro dospělé – povídkového debutu Café Szafé.

Na našem dvoře zasmrdělo jaro. Zřetelně jsem ho ucítil, když jsem míjel dveře položené na zemi přes díru po kanálovém poklopu. Tohle ještě není ten silný jarní smrad, o těžkém letním odéru ani nemluvě. Prostě první jarní smrádek...

„Tak moc tě chci, že bych si to udělala telefonem, když mi na něj přijde tvoje SMS...“ Krásná slova. Hluboká a nádherná. Jako vagína a displej. Jako babka kořenářka a Madame Butterfly. Jako Dunaj a Bystřička. Taková zpráva přišla Katě Klejové od jedné přiblblé zamilované holčičky. Tyhle slova byly očividně její motto...