VS

Václav Smyčka

Jan Assmann jmenoval ve své knize Kultura a paměť (Das kulturelle Gedächtnis) z roku 1992 tři důvody, proč se staly „paměť a vzpomínání tak virulentním tématem“ (Assmann 2001: 15). Má to na svědomí revoluce probíhající v technice ukládání dat, konec starých evropských pořádků a konečně otázka toho, jak bude možné po smrti posledních očitých svědků udržovat památku na holokaust a další zločiny proti lidskosti, které přineslo dvacáté století.

Podle titulu knihy by mohl nepoučený čtenář usoudit, že se zde jedná o akční triller. Jeho očekávání musím hned na začátku rozptýlit: nepůjde tu o nebezpečné scény a efektní triky, ale o neméně dramatickou teorii historiografie. Chartier se vymezuje na jedné straně vůči naivnímu přístupu tradiční politické historie, ortodoxnímu strukturalismu a marxismu, na druhé straně vůči postmoderní kritice historiografie.

Kdyby si někdo chtěl klást tak zbytečnou otázku po tom, co dělá rakouskou literaturu rakouskou literaturou, pravděpodobně by dříve či později narazil na fenomén krize jazyka („Sprachkrise“). Téma neschopnosti řeči vyjadřovat obsah a téma tvůrčí krize se zde pravidelně objevují nejpozději od konce 19. století, a to v díle Fritze Mauthnera (pozapomenutého rodáka z Hořic) a Huga von Hofmannsthala.