
Jak nespadnout z útesu?
Podle titulu knihy by mohl nepoučený čtenář usoudit, že se zde jedná o akční triller. Jeho očekávání musím hned na začátku rozptýlit: nepůjde tu o nebezpečné scény a efektní triky, ale o neméně dramatickou teorii historiografie. Chartier se vymezuje na jedné straně vůči naivnímu přístupu tradiční politické historie, ortodoxnímu strukturalismu a marxismu, na druhé straně vůči postmoderní kritice historiografie.
Zdá se, že se v oblasti teoretické reflexe historických věd daly věci do pohybu. Po vydání Tropiky diskursu Heydena Whita (2010) a knihy Jak se dělá historie Paula Veyna (2010) se v krátké době dostala řada i na další klasický text k tomuto tématu.
Kniha Na okraji útesu Rogera Chartiera představuje soubor dvanácti esejů rozdělený do tří částí. V prvních esejích je zasvěceně popsán vývoj historie v posledním půlstoletí včetně důkladného vylíčení vztahů mezi jednotlivými školami a proudy. Následují rozbory významných francouzských myslitelů Michela Foucaulta, Michela de Certeau a Louise Marina. V závěru se autor zaměřil na vztah historie k „sousedním“ disciplínám: geografii, filozofii a literární vědě. Přes rozdílné zaměření jednotlivých esejů si kniha udržuje jednotnou tematickou linii. Chartier se vymezuje na jedné straně vůči naivnímu přístupu tradiční politické historie, ortodoxnímu strukturalismu a marxismu, na druhé straně vůči postmoderní kritice historiografie. A právě polemika s narativní teorií Heydena Whita a sémiotickou koncepcí „kultury jako textu“ tvoří páteř jeho výkladu.
Chartier podobně jako Paul Ricoeur dává Whitovi za pravdu v tom, že historický diskurs je vždy vyprávěním, a proto také využívá podobných formálních prostředků jako fikční příběhy. Chartier dokonce odmítá hlasitě ohlašovaný „návrat historie k vyprávění“, jak je proklamovaný mnohými teoretiky, a to právě proto, že historie nebyla nikdy myslitelná bez narativního výkladu. Dále však jeho porozumění pro enfant terrible historických věd Heydena Whita nesahá. Chartier kritizuje jeho tezi, že z historických faktů, které samy o sobě nenesou žádný význam, je možné vytvořit více zápletek, jež mají stejný poměr k pravdě a nepravdě, a že o zdárném přijetí historického výkladu rozhoduje jeho vhodné přiřazení k archetypálnímu modu vyprávění. Na druhou stranu však s uznáním komentuje smířlivější modifikaci Whitovy teze Michela de Certeau, podle níž se historický diskurs neřídí literárními tropy, ale měnícími se implicitními řády, které dodávají diskursu znaky vědeckosti a pravdivosti. Je zřejmé, že „vědomí pravdivosti“ je pro tvorbu a recepci historiografie nezbytné. Tím však nijak neoslabuje Whitovy teze, ale pouze je míjí. Chatier podléhá nepřesnému obrazu Whita jako toho, jenž hlásá identitu fikce a historie (o identitě White nikdy nemluvil), a tímto zjednodušením problematiky se ochuzuje o možnost vytěžit ze sporu více.
Chartier obhajuje střední pozici i mezi starší tradicí politických a seriálních dějin a postmoderním pojetím totalizující kultury jako textu. Opakovaně zdůrazňuje základní rozdíl mezi diskursem textů a sociálními praxemi, které je sice také možné pojímat jako znaky, avšak tyto znaky se řídí jinými řády. Chartier rozlišuje ve shodě s Louisem Martinem také řád textů a ikonografický řád. Text tedy zavrhuje jako nevhodnou metaforu pro síť znaků právě pro přílišnou heterogenitu jejich řádů. A zde se dostáváme právě k titulu této knihy „Na okraji útesu“, který je metaforou postavení Michela Foucaulta v rámci myšlení historických věd. Foucaultovi se podle Chartiera daří kráčet po hraně diskursu textů – výpovědí a sociálních praktik, přičemž nikdy nepodlehne svodům smazat tyto distinktivní hranice mezi řády.
Chartier ve své knize obhajuje cenné „střední“ stanovisko, na jednu stranu poučené tezemi poststrukturalismu a narativistické kritiky, na druhou stranu odmítající hraniční koncepty těchto přístupů. Jeho inovativní, a přesto seriózní názory mohou sloužit za vzor naší poněkud ospalé obci historiků.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
zdenek,
Hodne se tento clanek podoba na recenzi N. Shapira.
(Nicolas Schapira, Les Annales H.S.S., n°1, janv.-fév. 2001 - www.ehess.fr).