Tři malé – a přiznejme si, že pro většinu evropské populace i snadno vzájemně zaměnitelné – pobaltské státy prošly v posledních zhruba sto letech vývojem, který svou dramatičností výrazně vyčnívá i v rámci obecně dosti turbulentních dějinných zvratů 20. století. Všem třem národům je společná zkušenost krátkého období meziválečné nezávislosti, následovaná sovětskou, pak německou a nakonec opět sovětskou okupací, ústící v začlenění do SSSR na dalších více než čtyřicet let. Ve zjednodušeném historickém povědomí vnímali Litevci, Lotyši i Estonci Němce jako osvoboditele a aktivně se po jejich boku podíleli na bojích proti Sovětům, načež se po opětovném příchodu Rudé armády uchýlili k partyzánskému způsobu boje, v němž neustali ještě hluboko do padesátých let. Fenomén „lesních bratrů“, jak jsou obecně příslušníci těchto skupin označováni, přitom pochopitelně získával na jednoznačné pozitivitě, nebo naopak negativitě, v přímé závislosti na ideologických pozicích jednotlivých hodnotitelů. Tyto extrémní a dosti zjednodušené obrazy koriguje publikace polského historika Rafała Wnuka (1967) s prostým názvem Lesní bratři, která jasně ukazuje, že skutečnost byla mnohem složitější a činnost lesních bratrů se v každé ze tří pobaltských zemí mírně lišila. Autor se dlouhodobě zabývá problematikou polského protinacistického a protisovětského odboje, od roku 2024 působí jako ředitel Muzea druhé světové války v Gdaňsku.

Proměnlivé sousedské vztahy

Prvních zhruba sto stran (po předmluvě Luboše Švece pro české vydání) nabízí stručný historický přehled, s počátkem přibližně v polovině 19. století, kdy se i pobaltské národy začaly formovat jako národy v moderním slova smyslu. Své německy hovořící sousedy přitom emancipující se Litevci, Lotyši a Estonci vnímali spíše jako protivníky stojící v cestě, zatímco vůči Rusům necítili potřebu se vymezit, neboť Rusové představovali jednoznačně cizorodý element jazykový, kulturní i náboženský. Dokonce ještě během první světové války příslušníci tří pobaltských národů ochotně bojovali v carské armádě proti císařskému Německu.

Tento postoj se ovšem rapidně změnil po sovětské okupaci, provedené na základě známého paktu Ribbentrop-Molotov: po Hitlerově útoku na Sovětský svaz se německé jednotky dočkaly silné, byť nikoli bezvýhradné podpory. Mnozí místní dobrovolníci využili možnosti zbavit se s německou armádou v zádech židovských a polských sousedů, zároveň však mezi obyvatelstvem posléze zavládlo zklamání, když dal Hitler najevo, že nepočítá s variantou obnovení samostatnosti ani u jednoho z pobaltských států, Litevcům dokonce ani neumožnil zakládat vlastní litevské jednotky bojující po boku německých sil. Naopak v Estonsku byl celý populační ročník 1925 povolán ke službě v jednotkách Waffen-SS (konec války pak příslušníky těchto jednotek zastihl na českém území nedaleko Prahy, což autor bohužel blíže nerozebírá, byť je to pochopitelné).

Nejsilnější byli na začátku

Vlastním tématem knihy, tedy činností lesních bratrů, se Wnuk zabývá pro každou ze tří pobaltských zemí samostatně, přičemž největší prostor věnuje Litvě, kde lze jako v jediné ze zkoumaných zemí vysledovat přímou personální a organizační kontinuitu mezi protinacistickým a protikomunistickým odbojem. Mnohé motivy se tak v jednotlivých částech knihy do značné míry opakují, neboť činnost lesních bratrů byla ve všech třech zemích v mnoha rysech podobná; totéž platí i o akcích sovětských ozbrojených sil a úřadů, jejichž cílem bylo lesní bratry zlikvidovat, nebo alespoň zneškodnit. Obecně lze konstatovat, že nejsilnější byli lesní bratři na počátku své činnosti, následně jejich počty i počty jimi provedených akcí klesaly, ať už kvůli ozbrojeným střetům se sovětskými jednotkami, nebo v důsledku opakovaně vyhlašovaných amnestií pro ty, kdo se přihlásí úřadům a zapojí se do života v legalitě (ne vždy se ovšem dotyční skutečně dočkali prominutí svých akcí proti státní moci).

Velký problém ve všech třech zemích představoval vysoký počet falešných partyzánů a také bývalých spolubojovníků přinucených ke spolupráci s komunisty a ke zradě svých někdejších druhů. Další ranou byly pro lesní bratry deportace jejich příbuzných, případně dalších osob podezřelých z jejich podpory, do jiných oblastí Sovětského svazu, a násilná kolektivizace zemědělství, která v důsledku zvýšeného dozoru nad veškerou produkcí představovala zásadní problém pro zásobování skrývajících se odbojářů. Jejich chuť k odporu nadto oslabovalo sílící poznání, že dosavadní spojenci proti nacistickému Německu se sice rozešli ve zlém, avšak nová válka, v níž by si pobaltské země mohly vybojovat samostatnost, se stávala stále méně pravděpodobnou. Přesto se našli tací, kteří vydrželi v odporu proti sovětské moci ještě dlouhá léta poté, co úřady přestaly lesní bratry považovat za problém hodný pozornosti – v Estonsku byl jeden lesní bratr dopaden a zabit ještě v roce 1978 (poté, co prožil o samotě celých 26 let od okamžiku, kdy byla jeho skupina zlikvidována).

Wnukovu pozornost upoutaly i méně známé aspekty činnosti lesních bratrů, k nimž patřila zejména publikační činnost, zdaleka se neomezující jen na tisk plakátů a letáků, ale i několik desítek ilegálních periodik. Méně známé jsou i kontakty lesních bratrů se zahraničím, ať už šlo o exilové organizace jejich krajanů, nebo o tajné služby některých západních států. Vzhledem k sílící izolaci Sovětského svazu od okolního světa však tyto kontakty byly jen málo úspěšné, k dovršení vší smůly pak měl v britské rozvědce problematiku Pobaltí na starosti Kim Philby, z vlastního přesvědčení spolupracující se Sověty. Poněkud úsměvným aspektem se pak může zdát otázka vztahu některých lesních bratrů ke konzumaci alkoholu, i zde však autor zůstává v první řadě odborníkem bez rizika sklouznutí k přílišné bulvárnosti.

Snaha o organizaci

Vzhledem k tématu knihy samozřejmě nechybí ani poměrně akční pasáže líčící přepadové akce lesních bratrů, avšak představují spíše jedno z dílčích témat knihy. Slouží pro dokreslení dobové atmosféry, zejména obecně rozšířené brutality vlastní oběma stranám (uvádí několik případů, kdy sovětské jednotky nechaly v obklíčených hořících domech uhořet i manželky a malé děti lesních bratrů, naopak lesní bratři neváhali jednoho komunistického funkcionáře zastřelit přímo na jeho svatbě a několikrát pozabíjeli nejen vyhlédnutého funkcionáře, ale i jeho rodinu). Nepoměrně více prostoru je věnováno organizaci lesních bratrů, respektive spíše pokusům o sjednocení a centrální řízení jejich činnosti na území jednotlivých států. Tyto pokusy ale obvykle neměly vzhledem k omezeným možnostem vzájemné komunikace a vysokému stupni infiltrace komunistickými agenty dlouhého trvání.

Rozbor některých dochovaných programových prohlášení vzniklých organizací (pakliže se vůbec jejich představitelé dostali k tomu nějaká prohlášení sepsat a vydat dříve, než byli pozatýkáni a pozabíjeni) představuje zajímavou sondu do tehdejšího myšlenkového světa. Autor zejména opakovaně konstatuje, že většina těchto pokusů zcela evidentně vycházela z vojenských, nikoliv politických pozic, v plánech na obnovu vlastních samostatných států se neřešily otázky národnostních menšin, politického uspořádání ani další záležitosti k fungování státu nezbytné nebo přinejmenším potřebné. Rovněž podotýká, že vedoucí představitelé protikomunistického odboje ve všech třech zemích se sice výslovně nehlásili ke kontinuitě s meziválečnými autoritativními režimy, zároveň se ovšem od nich ani nedistancovali. Protože mnozí lesní bratři měli za sebou alespoň krátkou službu v německých či s Němci spolupracujících jednotkách (na výcviku Lotyšů pro činnost v týlu Rudé armády se dokonce osobně podílel osvoboditel Mussoliniho Otto Skorzeny), bylo pro komunistickou propagandu snadné je vykreslit jako zastánce fašistické ideologie, snažící se všemi způsoby škodit mírumilovným komunistům.  Po rozpadu Sovětského svazu a obnově nezávislosti států začleněných do sovětského impéria násilím se naopak lesní bratři stali symbolem boje za svobodu (tyto tendence ještě zesílily v souvislosti s Putinovým útokem na Ukrajinu). I když autor oceňuje zdrženlivost zejména lotyšských politiků vědomých si skutečnosti, že mnoho tamních lesních bratrů mělo minulost v jednotkách Waffen-SS, konstatuje, že ochota kriticky zkoumat jejich činnost je ve všech třech zemích trvale nízká.

Přestože činnost lesních bratrů patří mezi témata obtížně zachytitelná archivními materiály, je z výsledné podoby textu zjevné, že Rafał  Wnuk strávil rešeršemi mnoho času. Podrobně mapuje činnost jednotlivých skupin, často až na úroveň jednotlivých okresů, text doplňuje mnoha statistikami, tabulkami a dalšími podklady, ale přitom se nebojí údaje obsažené v archivních materiálech obou stran zpochybnit, pokud se zdají být v rozporu s realitou. Kniha Lesní bratři tak umožňuje dosavadní, spíše povrchní obecné znalosti jednak prohloubit, jednak zasadit do širšího rámce souvislostí týkajících se nejen Pobaltí a kremelské politiky. Je nejenom cenným příspěvkem k debatě o formách protikomunistického odboje, ale – při zachování co možná nejvyšší míry objektivity – i poctou všem těm, kdo se odmítli podřídit a ve svém osamělém boji za svobodu vytrvali i několik desítek let.