Žijeme v době, kdy s výjimkou válečných zón nikoho v Evropě netrápí hlad a většina lidí doslovně nevěří ve vyhnání z biblického ráje ani nijak zvlášť silně neprožívá dědičný hřích, který už pozbyl jakéhokoli existenciálního významu, a to i pro mnohé věřící. Ale v pozdním středověku leckomu hlad hrozil a tehdejší lidé se hojně zabývali vidinou ztraceného Edenu, přičemž každé jeho vyobrazení bylo pokaždé bolestným výkřikem, ba dokonce obžalobou, a vyvolávalo silné emoce, sebelítost a rozhodně rozhořčení nad ďáblem, ženským pokolením a celou slabou lidskou přirozeností. Současně to bylo ale podnětem k hledání alternativ a snahám o obnovení či návrat do rajské zahrady. Právě tyto pokusy přibližuje kniha Země hojnosti: Středověké fantazie o dokonalém životě Hermana Pleije, emeritního profesora středověké literatury na univerzitě v Amsterdamu.

Zmiňuje extrémní případy lidí, kteří uvěřili, že se do stavu rajské dokonalosti dokáží dostat již zde na zemi, a smí se tedy chovat tak, jak jim velí přirozenost, zatímco křesťanské normy a hodnoty měly zůstat k dodržování „obyčejným“ hříšníkům – v tehdejší době to hlásalo heretické hnutí Bratři a sestry svobodného ducha.

Většina ostatních zůstávala tradičními křesťany, ale ráj často pojímali více fyzicky, jako „apatyku“ nabízející účinné přípravky na všechny neduhy: „Ráj je vybaven tak, aby dokázal
skoncovat s každodenními svízelemi spojenými s hladem, žízní a nemocemi a samozřejmě rovněž se strachem s nimi spojeným.“ Leckteří se k němu upínali jako k reálně existujícímu geografickému prostoru, k němuž by mělo být možné se alespoň přiblížit. Nebo do kterého by mělo být možné se dostat, což se podle legendárního cestopisu mělo údajně podařit Alexandru Velikému.

Čtyři řeky tekoucí z ráje

Jelikož ráj byl podle pověstí se zbytkem světa propojen přírodní cestou, mělo jeho zázračnými plody oplývat i jeho bezprostřední okolí. Čtyři z něj vytékající řeky se svými nesčetnými přítoky totiž podle tehdejší víry omývaly celý svět a zajišťovaly, aby všude vzkvétala plodnost a život. Nikdo nepochyboval, že vody těchto řek přinášejí a podél břehů vyplavují drahokamy, semena, rostliny a zejména koření. Oněmi čtyřmi rajskými toky měly být Eufrat, Tigris, Nil, Ganga a někdy také Dunaj. Čím blíže se člověk dostal k jejich pramenům, tím více měl mít ráj na dosah a tím měla být sklizeň koření, drahokamů či zlata bohatší.

Kupříkladu o nilské vodě doboví cestovatelé věřili, že příjemně voní a je výživná, příznivá pro trávení a má léčebné účinky. Takže když se jí člověk napil, měl se začít tak silně potit, až všechny neduhy vypudil. Což všechno mělo stvrzovat její rajský původ. Dokonce i Nilem přinášené bahno mělo zázračné účinky: jen díky němu žilo kolem řeky tolik lidí a obrovské
množství zvířat.

Ovšem tušení rajských krajin si s sebou cestovatelé odváželi i na zámořské plavby a výrazně ovlivňovalo jejich vnímání reality: „Vyšponovaná očekávání bohatství a spásy, naděje a útěchy způsobí, že cestovatelé (a písaři jejich textů) vidí jen to, co jim slibují jejich sny.“

Postřehy poutníků a námořníků navíc silně podbarvuje i skrovné zásobování potravinami a často několikaměsíční absence běžných forem sexuálních a jiných radovánek; nenaplněné
potřeby kompenzuje vlastní představivost. Je příznačné, „jak často a v jak karikaturním duchu se v cestopisech objevují hromady jídla a svolné ženy“.

Ráj, jak si ho představovali teologové, byl ale podle autora v něčem poněkud fádní: „V ráji mají všechny stromy stejný vzrůst a výšku a větve mají vzpřímené, nerozvětvené.“ Navíc stojí věčně v květu a rostou bez jakýchkoli odchylek. Ráj byl „vzorem dokonalé harmonie“, jenže ta se brzy omrzí, míní autor.

Fantazie o Zemi hojnosti

I proto tehdejší lidé rozvíjeli fantazie o „světě naruby“, Zemi hojnosti i Zemi peciválů, jejichž obyvatelé mají k dispozici všechny statky, požitky i vymoženosti, jaké si jen dokáží představit, včetně neomezeného naplnění těch nejtroufalejších sexuálních fantazií. Po libosti si do nich promítali svoje tužby, které v popisu ráje, jak jej předestírá kniha Genesis, chyběly.

Podle autora šlo především o kompenzaci, jejímž cílem bylo zažehnat bezprostřední obavy v rámci stávajícího řádu, na rozdíl od utopií. Konečným cílem fantazií o Zemi hojnosti byla ale podle autora disciplinace, podobně jako antropologové interpretují přechodné uvolnění během karnevalu: „Stávající řád je stvrzen hravým předvedením totálního chaosu, jenž by nastal, pokud by takový řád pominul.“ A v jistém smyslu šlo podle Pleije také o výstrahu nastupující společnosti více zaměřené na výkon. Ti, kteří v pozdním středověku nedostačovali požadavkům vznikajícího měšťanského řádu vyžadujícího tvrdou práci, šetrnost a kázeň, byli v textech o Zemi peciválů prohlašováni za blázny. „Na konci slavností však loď s masopustními blázny odplouvá do Země šašků.“ A někdy jednoduše do pekla, „aby bylo jasné, že s takovými proj evy chování není pro její posádku v normálním světě místo“.

Navzdory tomu, že se téma knihy může zdát poměrně úzké, stíhá v ní autor plasticky vyložit širokou škálu témat. Včetně toho, že i přijímání eucharistie tehdejší lidé někdy vnímali v kulinárních souvislostech: Ježíš podle nich podával „to nejlepší pšeničné zrno coby
své svaté tělo“, z něj se udělala oplatka, Nejsvětější svátost, a následujícího
dne „ho upekli na kříži“. Nebo o tom, jak tehdejší zbožnost alegoricky vykládala postavu sněhuláka, o kterém dokonce autor vydal samostatnou knihu Sněhuláci v roce 1511. Městská kultura v pozdním středověku

Občas se Pleij dostává až do současnosti, například když podotýká, že současná Západní Evropa se do značné míry stala ztělesněním ráje, jak si ho představovali středověcí lidé: „V každou denní i noční dobu máme po ruce fast food stejně jako klimatizaci, nezávazný sex, příjem bez práce a plastickou chirurgii prodlužující mládí.“ Což je z velké míry pravda, nicméně touhy po tzv. „zázračných“ přípravcích se ani mnozí současní lidé nezbavili. Ale v něčem asi opatrnější jsme: tušíme, že po požití vody z Nilu se dotyčný začne silně potit, ale už tolik nevěříme, že by se díky této dříve „rajské“ řece uzdravil…