„Pane prezidente – ústavní činiteli, píšu Vám stížnost, že moje děti na mě zapomněly. Jde o syna Karla a mladší dceru Evu, rok už nenapsali, rok už nepřijeli na návštěvu.“ Tak se na prezidenta obracel fiktivní modelový mluvčí slavné Nohavicovy písně. Co ale lidé psali v době, kdy se hlava státu oslovovala „soudruh“? I na to hledá odpovědi historik a politolog Tomáš Vilímek v knize Dopisy československých občanů prezidentům republiky v letech 1968–1989.

Na základě studia archivu konstatuje, že ve druhé polovině šedesátých let se na prezidenta republiky obraceli statisticky častěji muži, ale pak začaly získávat navrch ženy, které „v průměru přečíslily mužský element o bezmála dva tisíce dopisů ročně“ (už se ale bohužel neptá, co bylo příčinou nebo o čem to vypovídá). Obecně byli pisateli nejčastěji důchodci/kyně a dělníci/ice. Témata dopisů nejsou překvapivá, na Hrad se obraceli ohledně bytové politiky, sociálního zabezpečení, pracovněprávních a mzdových otázek, problémů s pasy a kvůli školství. Jen každé druhé podání bylo vyhodnoceno jako důvodné, což ovšem s ohledem na zhoršující se ekonomickou situaci a rostoucí požadavky samotných občanů vůbec neznamenalo, že vznesený nárok byl pak také vyslyšen. Kupříkladu v letech 1981 až 1988 bylo plně uspokojeno v průměru pouze jedenáct procent pisatelů, dalším čtyřem a půl procenta bylo vyhověno částečně a jedenácti a půl procentům se dostalo alespoň pozitivního příslibu.

Ne všechny dopisy přitom doputovaly až do prezidentské kanceláře, v některých případech podle autora opravdu nebylo příliš složité odhalit politicky „závadný dopis“ a včas jej zachytit. Stěží se mohl například dostat do rukou prezidenta Gustáva Husáka dopis nadepsaný „Generálnímu řediteli Cirkusu, Hnusák a spol“. Takové texty vyjadřovaly nesouhlas s politickým vývojem, například když se v roce 1975 čerstvě zvoleného prezidenta Husáka kdosi posměšně a provokativně ptal, kdy konečně odtáhnou „Čingischánovy hordy“. Jiný se v anonymních listech vydával za prvního tajemníka ústředního výboru „Fronty národního osvobození Československa“ a roku 1971 mystifikoval prezidentskou kancelář Ludvíka Svobody výčtem bodů, jež budou členové jeho „vlastenecké fronty“ v následujících dnech projednávat. Kromě ozbrojeného odboje proti sovětským okupantům se údajně „hodlali zaobírat i ekonomickými otázkami, výchovou mladých k pravdomluvnosti, odškodněním postižených studentů a kulturních pracovníků či bojkotem sovětské literatury a filmů“.

Častější ale byly upřímné žádosti, jejichž pisatelé doufali, že prezident účinně zasáhne v soukromý a osobní prospěch jejich nebo jejich blízkých. Jak konstatuje Vilímek, oněch asi čtyři sta tisíc dopisů, které v letech 1968 až 1989 obdrželo stížnostní oddělení Odboru právního a stížnostního Kanceláře prezidenta republiky, svědčí o tom, že institut prezidenta v očích pisatelů zřejmě suploval veřejného ochránce práv, jenž vyslyší jejich „volání o pomoc“ či změní chybné rozhodnutí nižších instancí státní správy. Dopis prezidentovi tak představoval jednu z posledních možností, jak svou záležitost takříkajíc uvést do pohybu a zvýšit tlak na odpovědné orgány, které v těchto případech musely eventuální zamítavé stanovisko důkladněji zdůvodnit. Ukazuje se, že síla magie „kouzelného proutku“ prezidentské kanceláře byla mimořádná.

Pokud se v nedávné publikaci Přepište dějiny podruhé Michal Stehlík s novinářem a dokumentaristou Martinem Gromanem podivovali nad tím, „jak jsme koncentrováni na různé životní situace a peripetie hlav státu, jakkoliv žijeme v demokratickém systému bez mocnářského principu“, tak recenzovaná kniha opět dokládá, jak silně je u nás zakořeněna potřeba moudrého a spravedlivého panovníka. Někteří z pisatelů se na prezidenta obraceli skoro jako na svého důvěrníka, takříkajíc s ním „sdíleli svůj život a řešili s ním nejprve získání vhodného zaměstnání, poté studium svých potomků a nakonec zdravotní péči a výši přiznaného starobního důchodu“. A politika šla přitom u některých zcela stranou: někteří stihli napsat jak T. G. Masarykovi, tak G. Husákovi.

Kniha pečlivě analyzuje témata jednotlivých dopisů, ale provokovat může i k některým obecnějším otázkám, například dostávali českoslovenští prezidenti v průměru víc dopisů od občanů než jejich „kolegové“ v okolních státech, tedy pokud tam institut prezidenta zrovna měli? A co způsobilo onen „genderový obrat“ v četnosti psaní, respektive o čem vypovídá?

Na to autor odpovědi nedává. Zato ovšem vedle zmíněných statistik přináší řadu osobních příběhů. Některé jsou mile úsměvné, jako třeba dopis žáka sedmé třídy základní školy na Kolínsku, kterého soudružka učitelka při zhodnocení prospěchu vystrašila natolik, že v květnu 1985 požádal G. Husáka o „vydání nějakého papíru nebo průkazu“, aby se dostal na „školu traktoristů“. Většinou jsou ale závažnější, smutnější a tragičtější: bláhová byla víra v právní stát a spravedlnost režimu, který si právo ohýbal podle toho, jak se právě hodilo, i naděje v „zázračný“ zásah z výšin staroslavného Hradu.