Literárního historika Martina C. Putnu (nar. 1968) patrně není nutné blíže představovat, neboť jeho dosavadní publikační činnost i zapojení do veřejné debaty zaznamenali téměř jistě i čtenáři, které jeho tematický záběr, případně jeho názory až tolik neoslovují. Jedním z Putnových životních témat je pozdní antika, k níž se loni vrátil ve více než osmisetstránkové monografii s názvem Oni poslední Římané. Název přitom odkazuje nejen na chronologický záběr knihy samotné, ale i na edici komentovaných překladů pozdně antických textů, jejíž realizace do značné míry stojí právě na Putnovi. Představovaná monografie tak nabízí širší kontextuální rámec, do něhož lze zařadit knihy z této edice, ale i další česky dostupné překlady pozdně antických literárních děl. Podtitul Velká cesta pozdně antickým Středomořím s texty pohanů a křesťanů pak naznačuje další rozměr autorova výkladu, totiž propojit nejen souvislosti historické, politické, filozofické a teologické, ale i ty geografické.

Než ale Putna vezme čtenáře na svou středomořskou grand tour, jak koncepci knihy sám v nadsázce nazývá, chce si ujasnit postoj k patrně nejznámějšímu klišé, jaké se s pozdně antickým Římem pojí, totiž s představou dekadentního Říma jakožto civilizace odsouzené zákonitostmi dějinného vývoje k pádu. Patrně příliš nepřekvapí, že Putna se s takovouto interpretací prvních pěti staletí našeho letopočtu neztotožňuje, naopak předkládá řadu jiných možných přístupů, jimiž lze tehdejší sled událostí vysvětlit, nadto připomíná, že podle některých výkladů Řím neupadl, nýbrž procházel přirozenou proměnou. Sám se ovšem výslovně nepřiklání k žádné z variant, u každé uvádí argumenty zastánců a odpůrců. Ohledně oné tolik skloňované (údajné) dekadence římské společnosti v posledních staletí její existence pak připomíná, že nářky nad úpadkem mravů lze v římské literatuře vysledovat v podstatě téměř od samotného založení města.

Podobně skeptický je Putna i k principu kyvadla, pro který bychom snad mohli též použít fyzikálního pojmu zákon akce a reakce a podle něhož se určité tendence v dějinách myšlení relativně pravidelně opakují. Aplikace tohoto principu na „návraty k antice“ snadno vysledovatelné v dějinách – tedy období románského umění, renesance, klasicismu a (možná již poněkud diskutabilně) realismu mu sice na první pohled dává za pravdu, autor nicméně upozorňuje čtenáře, že každé zkoumané období bylo dostatečně pestré na to, abychom v něm našli tolik výjimek, že už je vlastně za výjimky dost dobře považovat nelze. Což ostatně platí i pro pozdní antiku, kterou lze velmi obecně charakterizovat jako období ústupu pohanství a nástupu křesťanství, ale jakmile se zájemce začne zabývat tímto obdobím podrobněji, rychle zjistí, že vývoj rozhodně takto jednoduchý a přímočarý nebyl.

Nikoli telefonní seznam, nýbrž vzájemně se ovlivňující ekosystém

Vzhledem k šířce záběru knihy nepřekvapí, že před čtenářem v textu defiluje úplný zástup pozdně antických autorů, od jmen obecně známých až po taková, která zná jen úzký okruh odborníků. I u klasiků si Putna ale často k bližšímu rozboru vybírá jejich spíše opomíjená díla, v případě „filosofa na trůně“ Marka Aurelia tak samozřejmě zmiňuje kanonické Hovory k sobě, ale pozornost věnuje i jeho korespondenci s učitelem Markem Frontem z mládí pozdějšího císaře. Zmapování pozdně antické literatury v jednom svazku představuje samo o sobě záslužnou práci, Putna však jde ještě o krok dále a penzum dochovaných textů a jejich autorů nepodává jako seznam samostatných položek, nýbrž je propojuje a zasazuje do kontextu. Analyzuje intertextové narážky a odkazy, osvětluje prameny inspirace, uvažuje nad otázkou, zda se určití autoři mohli setkat i osobně nebo jen prostřednictvím svých textů, vysvětluje, kdo na koho navazuje a kdo se naopak vůči komu staví kriticky a proč. Zkrátka představuje pozdně antickou literaturu jako živý, vnitřně propojený organismus, jehož jednotlivé součásti se neustále ovlivňují, reagují na sebe a doplňují se. Nezáleží přitom na způsobu, kterým čtenář do tohoto literárního světa vstoupí, zda přes spisy stoických filozofů, myšlenky církevních otců nebo skrze rozverné řádky Satyriconu či Lúkianových satir. Pochopitelně zde Putna nepřichází s pojetím kdovíjak novátorským nebo snad dokonce revolučním, rozhodně je ale na místě přívlastek osvěžující. Jakkoliv je smysl existence odborných studií na téma pozdně antické literatury nepopiratelný, ruku na srdce – kolik čtenářů dokáží oslovit natolik, aby se rozhodli si některé z popisovaných děl (znovu) přečíst? Putnův text takové pocity skutečně dokáže vyvolat, přičemž si k tomu nepotřebuje vypomáhat lacinými prostředky jako například výběrem těch nejšťavnatějších ilustračních citací, byť na druhou stranu ani ty v knize zcela neabsentují, třeba popis chování byzantské císařovny Theodory z pera (nejspíše) historika Prokopia má skutečně blíže k pornografii než k vysoké krásné literatuře. Ke čtivosti přispívá Putnův specifický styl kombinující odborné literárněvědní termíny s hovorovými výrazy, tyto dvě skupiny zde přitom nestojí v parodizujícím kontrastu, nýbrž v efektivním souladu. Označení některých motivů za „nehorázné legendistické pábení“, „ufňukané bolestínství“ nebo za „obsesivní blábolení“ plní svou hodnotící funkci výmluvněji než složité akademické opisy. Dalším Putnovým specifikem jsou pak vědomě ahistorické paralely, které však čtenáři umožní lépe si představit popisovanou realitu: „antoninovský biedermeier“ tak výstižně charakterizuje epochu prostou obav o holý život, zatímco „byzantský Solženicyn“ jasně naznačuje nesnadné postavení daného autora, podobně není těžké si bez znalosti textu knihy domyslet, co má Putna na mysli, když zmiňuje „římské jedenácté září“.

Dědictví ztracené i převrácené

Autor zároveň přiznává hranice našeho poznání, když opakovaně upozorňuje na skutečnost, že z mnoha děl jsou dnes známy jenom fragmenty a není vyloučené, že v současnosti neznámé části obsahovaly pasáže, které vyznění díla oproti nyní obecně akceptovaným interpretacím převracely. Význam některých autorů pro kánon světové literatury pak dokonce autor vidí především ve skutečnosti, že jsou v jejich dílech zachyceny myšlenky či celé pasáže z nedochovaných děl autorů významnějších. S problémem dochování děl starých téměř dva tisíce let souvisí i proměny v jejich recepci, kdy někteří dnes známí autoři byli po dlouhá staletí téměř zapomenuti, dokud nebyly jejich spisy náhodou objeveny, nejednou pak takový znovuobjevený autor sesunul z piedestalu autora jiného, na kterého se následně v obecném povědomí zapomnělo (případ Marka Aurelia a Aula Gellia). Specifickým rysem „druhého života“ mnoha autorů narozených v okrajových částech římské říše pak byla jejich apropriace etnickými skupinami, které dané oblasti osídlily později. Tak se například k odkazu sv. Jeronýma hlásí literatura balkánských Slovanů a v dílech autorů žijících při jižním pobřeží Středozemního moře jsou někdy hledány rysy africké literatury, k takovým tendencím se však Putna staví dosti kriticky, jakkoli i on sám někdy sklouzne k odkazům na antické tradice, které stojí spíše na fantazii než na objektivních základech: skutečnost, že posádka Hadího ostrova na začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu proslavenými jadrnými slovy odmítla výzvu ke kapitulaci, má s tím, že na tomto ostrově dle podání žijí dle některých antických autorů svůj věčný život Achilleus a Helena, souvislost spíše náhodnou. Podobně by se dalo polemizovat s autorovým tvrzením, že pozdější zavedení systému „sedmi hlavních kostelů“, které by měl křesťanský poutník při návštěvě Říma obejít, odkazuje na mytických „sedm pahorků“, čímž dle autora „staré římské mentální struktury prokazují svou nezničitelnost“. Vzhledem k tomu, že křesťanská církev zná sedm smrtelných hříchů a číslo sedm se mnohokrát objevuje již ve Starém zákoně (za sedm dní Bůh stvořil svět, izraelské vojsko obešlo sedmkrát Jericho, než hradby města padly, atd.), se jedná o tvrzení, které by bylo vhodné podložit nějakou argumentací.

Podobně jako jsou v knize představovány jednotlivé provincie či oblasti, které náležely k římské říši, předkládá Putna i široký výběr žánrů, jimž se tehdejší autoři věnovali. I zde platí, že zde nalezneme žánry vcelku očekávatelné (komentáře k evangeliím, korespondenci, satirické popěvky i delší texty), tak ty méně známé, ale rozhodně nikoli méně zajímavé. Za zmínku stojí především pozoruhodný žánr cento, jehož podstata spočívá ve využití veršů některého obecně uznávaného klasika (obvykle tedy Homéra pro řecky píšící autory a Vergilia pro autory píšící latinsky) a jejich následné přeskládání tak, že vznikne dílo zcela nové. Snad jen škoda, že právě na příkladu tohoto žánru je zřetelně vidět, že přinejmenším některé kapitoly původně vznikly jako samostatné studie, neboť celou podstatu žánru autor podrobně vysvětluje minimálně na třech různých místech knihy.

Bylo by laciným klišé označit knihu za „vyčerpávající“, o Římu nedokáže taková být nejspíše žádná kniha, ostatně sám Putna v závěrečné úvaze formuluje myšlenku, že o Římu lze podobně jako o Ježíši Kristu říci, že vždy, když si člověk myslí, že je má dostatečně nastudované, dokáží znovu něčím překvapit. Oni poslední Římané jsou každopádně knihou psanou se zjevnou erudicí, láskou k tématu a snahou toto téma zpřístupnit ve srozumitelné formě. Jsou čtivou sondou do myšlení lidí, kteří si sami nebyli vědomi toho, že žijí na rozhraní dvou epoch, a jejichž literatura byla plná vzletných idejí i obyčejných starostí, sloužila k zamyšlení i k zábavě, k prosazení vlastních zájmů i k očerňování protivníků. Představovala svět, který nám byl v lecčems blízký, v lecčems vzdálený – ale díky Putnovi nám nyní může být opět o něco srozumitelnější.