Je největším ostrovem světa s druhou největší masou ledu na Zemi. Jen málokdo vydrží život v takových podmínkách. Přesto je historie tamního lidského osídlení překvapivě dlouhá, nicméně až donedávna neexistovala česká kniha, která by ji komplexně popsala. To změnila až kniha novináře Petra Koubského Dějiny Grónska: Krajní možnosti civilizace, k níž byl autor podnícen i obnovenými snahami amerického prezidenta Trumpa o jeho ovládnutí.

Koubský rekapituluje, jak se do Grónska dostali první obyvatelé, kteří se tam přesouvali velmi pomalu, nicméně „když několik kilometrů za rok znásobíte několika tisíci let, dojdete kamkoli“. Pěšky takto putovali přes Asii až z Afriky. Jak Koubský poeticky konstatuje: „Z Grónska se nikam dál jít nedalo, tam migrační cesta končí. Dál už je jen bouřlivé moře plné plovoucího ledu.“ V Egyptě se tou dobou stavěly pyramidy, ale Grónska se to skoro netýkalo, tam pomyslně trvala doba kamenná. Což ovšem odpovídalo podmínkám, ve kterých tehdejší Gróňané žili. Tito lidé jako by neopustili dobu ledovou: „Zachovali si návyky svých dávných předků a omezení jejich způsobu života.“

Vikingové a nepřátelská setkání

Následovali Vikingové, kteří tam připluli na lodích vedeni příslibem, že jde o zemi s bohatstvím pastvy pro dobytek, tak zelené, že zasluhuje jméno Graenland. Což byl částečně marketingový trik, ale současně tehdejší jihozápad Grónska skutečně mohl vypadat přívětivě, zejména ve srovnání s Islandem, kde tou dobou už Vikingové a jejich potomci stihli životní prostředí téměř zničit. Když se setkali s předchozími obyvateli, nebývala to setkání přátelská. Jak líčily rukopisné dějiny Norska z 15. století: „Lovci pak dále na severu za norskými osídleními narazili na malé lidi, jež nazývají skraelingy. Když jim bodnutím způsobíte jiné než smrtelné zranění, rány jim pouze zbělají a nekrvácejí, pokud je ale zraníte smrtelně, krvácejí bez přestání.“ Což bylo podle Koubského výmluvné: „Jestliže při prvním setkání s cizinci zkoumáte hlavně to, jak hodně krvácejí, jsou karty jasně rozdány a nezbývá než hrát dál.“

Jistě by bylo bývalo dávalo smysl naučit se od předchozích místních obyvatel stavět kajaky, ovládat psí spřežení nebo aspoň napodobit jejich praktické oděvy. Nic z toho však Vikingové neudělali. Oblékali se do místní vlny a kožešin, avšak šaty šili podle evropských střihů, v arktických podmínkách zcela nepraktických. I proto je pak z Grónska vytlačil příchod neevropských „cizinců“, Inuitů, kteří za daných okolností prokázali civilizační nadřazenost. „To se Evropanům nikde jinde nestalo,“ dodává Koubský. Současně ale Vikingy zcela neodsuzuje. Souhlasí s tím, že u nich došlo k civilizačnímu kolapsu. S uznáním přitom konstatuje, že v obtížných podmínkách vydrželi 400 let. Trochu potměšile a současně sebereflexivně vzhledem k našemu pohodlnému životnímu stylu dodává: „Těžko se ubránit zlomyslné otázce, jak dlouho by tam spolu s nimi obstáli jejich soudobí kritici. Týden? Měsíc?“

Inuité a málo pochopení pro individuální nezávislost

Inuité byli nejen podle Koubského společností konzervativní a silně prodchnutou spiritualitou: „Běžně kolem sebe vídali duchy a radili se s nimi.“ Nepřekvapivě byli silně závislí jeden na druhém, což znamená, že měli mnoho pravidel a málo pochopení pro individuální nezávislost a experimentování. Byli silně závislí na rozmarech přírody. A i když svému prostředí dokonale rozuměli, stejně mnozí z nich umírali hlady a mrazem: „Naprostá většina z nás by s nimi asi neměnila. Když ale zvážíme život průměrného Evropana mezi roky 1400 a 1700 – chudoba, nemoci, války, pověry, zvůle, upalování čarodějnic, extrémní sociální rozdíly –, stojí severská alternativa k němu přinejmenším za úvahu.“

Postupně ale na ně i na ostatní Inuity začal dorážet novověký evropský svět. Interakce probíhala různě. Zde dva exemplární případy. Anglický mořeplavec Martin Frobisher (1535–1594) jako první Evropan přistál na Baffinově ostrově, arktickém území náležejícím dnes Kanadě, přivezl odtamtud několik zajatých Inuitů, kteří v Anglii záhy zemřeli, a obrovský náklad bezcenného pyritu, jejž omylem považoval za zlatou rudu. Tím dle Koubského předznamenal jednu z tradic evropského přístupu k zámoří: nepřesnost, hloupost, násilí a záměnu přání za skutečnost. Později byl povýšen do šlechtického stavu, a to za zásluhy v anglo-španělské válce, v níž posléze padl. Zcela jiný přístup zvolil jeho vrstevník John Davis, který během svých výprav do Arktidy zmapoval západní pobřeží Grónska. „S místními Inuity poklidně obchodoval, nikoho nezajal a do šlechtického stavu povýšen nebyl,“ komentuje to Koubský se svým suchým humorem.

Dánsko a paternalismus

Zlom ale nastal až díky dánsko-norskému luteránskému pastorovi jménem Hans Poulsen Egede (1686–1758). Ten se vypravil do Grónska, protože chtěl najít dávné Vikingy, o jejichž grónské existenci se ve Skandinávii tušilo, ale nalezl už jen opuštěné ruiny jejich osídlení. Místo toho tam narazil na Inuity, mezi nimiž se rozhodl misionářsky působit. Historka o překladu verše z Otčenáše jako „tuleně našeho vezdejšího dejž nám dnes“ je podle Koubského patrně smyšlená, ale se skutečností, že Inuité opravdu nemohou vědět, co je to chléb, se Egede nějak vypořádat musel.

Tak se Grónsko dostalo pod nadvládu Dánska, přičemž dánští úředníci na tamní obyvatele hleděli jako na naivní děti přírody, které je zapotřebí chránit a vychovávat, tedy chovali se k nim paternalisticky. Skandinávská společnost má k paternalismu tendenci obecně, patrně díky kombinaci své historie, důsledného luteránství a přírodních podmínek. „V Grónsku mu Dánové značně popustili uzdu,“ glosuje to autor. Následovaly snahy udělat z Gróňanů Dány; vzniklo dokonce umělé slovo „Severodánové“, které mělo tento posun zdůraznit.

Budoucnost a otázka relativní síly

Budoucnost Grónska podle autora teď ovšem záleží na mezinárodní situaci, bude mimo jiné zkouškou, do jaké míry demokratické země světa drží pohromadě a nakolik jsou ochotny dodržovat všeobecně prospěšná pravidla: „Alternativou k tomu je právo silnějšího a zákon džungle.“ I když zrovna v Grónsku je otázka síly zvláště relativní a nejúspěšnější tam dříve byl často ten, kdo byl nejvíce flexibilní a nejlépe se přizpůsobil tamním extrémním podmínkám.

To je také asi hlavní téma Koubského knihy, která obtížné téma zpracovává hutně a čtivě, jakkoliv tvrzení, že ropa pochází z těl mrtvých dinosaurů, je snad až příliš velká a zcela jistě vědomá nadsázka (jejím prazákladem byl plankton). Grónsko se v knize mění v jakousi laboratoř, v níž jsou konkrétní civilizace a kultury vystaveny obzvláště silnému tlaku či alespoň testu. Jednotlivé kapitoly jsou uvozeny citáty ze slavného románu Cit slečny Smilly pro sníh od Petera Høega, ale téma Koubského knihy je současně robinsonovské. Původní verze Daniela Defoa byla přitom oslavou středostavovského Angličana schopného podmanit si přírodu i „divochy“, ale například v alternativní verzi Pátek aneb lůno Pacifiku od Michela Tourniera se naopak Robinson stává žákem domorodce Pátka, který se ukazuje být moudřejší a lépe rozumějící prostředí, které obývá.

Jako studie vztahu arogance západní civilizace a moudrosti domorodců, ale i hold všem, kteří v drsných podmínkách prokázali svoji odolnost, zůstane Koubského kniha podnětná a v hlubším smyslu aktuální. Ať už se chtivý, ale přelétavý pohled toho či onoho amerického prezidenta zrovna zaměřuje právě na Grónsko, nebo úplně jinam.