„Stůj, Řípe, statně a ty svatý Jiří, tam třímej pevně jasné kopí své, ať blízká saň, jenž tlamu lačně šíří, již ani píď nám vlasti neurve!“ Tak – skoro ve strachu, jako by se chtěl někam stěhovat – oslovoval Svatopluk Čech Říp, horu známou jako tu ze všech „nejčeštější“, protože právě na ni měl praotec Čech přivést svůj lid. I když jestli víme něco docela jistě, je to skutečnost, že hypotetický praotec Čech a jeho lid rozhodně nebyli první, kdo tuto oblast osídlili. Kosmas záměrným zamlčením faktů, zvláště dřívější přítomnosti germánských kmenů, pasoval Čechy na jediné legitimní vlastníky a obyvatele. A podobně byl Říp v 19. století vzýván jako hráz proti rozpínajícímu se němectví, kterou v citované básni představovala ona saň. A už před ním se z Řípu rozhlížel Ján Kollár, který litoval, že tato země (už) nepatří jen českému živlu, a přirovnával „cizozemcův plémě“ k strakatým záplatám hyzdícím šat české země. České a německé kraje se při Kollárovu pohledu z Řípu odlišují i počasím: „Kde lid český, jasno bylo, / než kde Němci aneb zněmčenci, / tam všudy nebe oblačilo“, což historik Eduard Maur ve své výborné knize Paměť hor. Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť (Havran 2006) označil za xenofobní postoj, který byl ovšem v dané době oboustranný a vzájemný.

Dějiny Řípu nově líčí kniha Říp. Hora předků, která se ale vrací do mnohem dávnějších dob než bylo česko-německé soupeření či příchod mytického praotce, který byl v tomto soupeření argumentačně využíván. Sepsali ji archeologové Martin Gojda a Martin Trefný s geologem a popularizátorem vědy Václavem Cílkem. Zkoumají v ní přírodní původ Řípu a jeho okolí, které je převážně ploché, protože bylo zarovnáno činností třetihorních a pleistocenních řek, které zde po dobu několika milionů let překládaly svá koryta. A seznamují s výsledky leteckých průzkumů a následnými archeologickými výzkumy, které v krajině Podřipska „odkryly zemi mrtvých s mnoha kultovními stavbami, ba dokonce celou posvátnou krajinu s velkými kruhovými ohrazeními a dlouhými mohylami“.

Říp je v knize pojímán jako pradávná posvátná hora, kde se potkává nebe a země, kolem níž kroužívali dravci a u níž se navzdory nevelké výšce za nízké oblačnosti mohlo zdát, že „podepírá mraky, a tím i nebe“. To vše v kontextu slov teoretika architektury Christiana Norberg-Schulze, že „nejjednodušším modelem lidského existenciálního prostoru je rovina protknutá vertikální osou“. A v této až archetypální perspektivě kniha vykládá i základní přírodní dispozici Řípu i kult, který se měl kolem něj rozvinout. Řeky dnes už sice máme kanalizované do jednoho koryta a mosty umožňují bezpečný přechod, nicméně v předindustriálním pohledu zřejmě panovala krajině kolem Řípu nevyzpytatelná řeka, a to coby zavlažovatelka polí, dárkyně ryb a užitkového dřeva, ale stejně tak jako „nebezpečná, náladová bytost projevující se povodněmi, ale zřejmě i jako vládkyně nad suchem.“ V tomto chápání by Říp mohl jako více či méně rovnocenný partner doplňovat a stvrzovat roli řeky: „V mytickém pohledu hory obvykle náleží mužným, slunečním božstvům (na Řípu to snad ukazuje zasvěcení rotundy sv. Jiří, který na jaře otevírá půdu pro sluneční paprsky) a řeky většinou ženským, lunárním božstvům. Může se tak jednat o klasickou situaci, kdy se v průběhu staletí a kultur přesouvá důraz tu na řeku, jindy na horu či kámen jako na solární, či lunární aspekty místních náboženství a mýtů.“

Kniha dále hledá či konstruuje analogie se slavnými kultovními místy celého světa, například ve starém Egyptě s tamními pohřebními obřady, kde bylo tělo faraona k umělé hoře, pyramidě, dopravováno po řece. Spekuluje, zdali tomu na dohled od posvátného Řípu nemohlo být podobně, i když uznává, že doklady chybí: „Škoda že se nikdy nedozvíme, zda významný mrtvý nebyl na místo dopraven na vyzdobené lodi po řece a pak obezřetně – vždyť se jednalo o posvátný úkon – vynášen k mohyle pod horu.“

Jiné možné souvislosti autoři hledají u slavného Stonehenge, některé z velkých kamenů byly na místo svatyně přivezeny až ze Skotska. Znamená to, že se komunity napříč dlouhým územím musely spojit a spolupracovat. Musely tedy mít nějaký společný základ, který měl několik faset: náboženský rituál, vytváření sociálního kapitálu důvěry i politický význam. Stonehenge tak nebyl jen svatyní, ale viděno ze sociologického hlediska současně prostředek, jak vytvářet komunitu. Na jeho budování se zřejmě podílela různá etnika či vlny stále nových migrací, „kdy nový lid pomocí stavby či přestavby dřívějších stavebních struktur definuje svoji kolektivní identitu“. A podobně Říp zřejmě pro různá etnika plnil roli posvátné či ceremoniální krajiny opakovaně, od eneolitu přes dobu bronzovou a železnou až po Slovany. Ti tedy „nejsou zakladatelé, ale spíš završitelé dlouhé, pravěké úcty k hoře, předkům, půdě a nebi“, což podle autorů knihy z českých literátů naznačoval třeba už Julius Zeyer. Tento rituální charakter podle nich pokračuje až do dneška a žije v kultech a svátcích sv. Jiří, táborech lidu i nedávných politických shromážděních. Místa jako Říp či Blaník, kterému Cílek a spol. věnoval podobně mytologizující knihu O památné hoře Blaníku a jejím kraji. Příběhy posvátných hor (Dokořán 2022), „se staly centry vnitřní geografie národa a budou v něm a s ním působit i nadále“. Citují přitom i zmíněného Eduarda Maura, podle něhož tábor lidu v době národního vzepětí na jaře 1968 „naznačil, že symbolický význam lokality typu Řípu může nečekaně nabýt na důležitosti v okamžiku, kdy by to nikdo netušil.“

V domýšlení toho, co vše se v dávnověku kolem Řípu mohlo odehrávat, kniha působí velmi sugestivně, a je na čtenáři, zda bude pokládat za její přednost či hendikep, že místy opouští půdu „tvrdé vědy“ a až zasněně či básnivě evokuje, jak mohli lidé před několika tisíci lety prožívat a vnímat pro ně posvátnou krajinu a tamní žluté západy slunce, které krajinu zalévají údajně „neobvykle krásným zlatavým třpytem“. Krajinu s Řípem jako jejím středobodem či světovou osou. Dnes už to naštěstí nemusíme vnímat nijak exkluzivně, bojovně šovinisticky či egocentricky, spíše zdravě lokálpatrioticky – vždyť v mytickém pojetí světa může takových os nerušeně koexistovat více.