Tématem odolnosti se poslední dobou stále intenzivněji zabývají akademická pracoviště a vycházejí o něm texty mezioborových kolektivů, ať už jsou jejich hlavními hybateli filozofky, nebo historikové. Je ale nutné přiznat, že geolog a esejista Václav Cílek o blížících se turbulentních změnách a nutnosti odolnosti píše už dlouho. Po knihách jako Tři svíce za budoucnost. Návody a nápady jak přežít konec světa nebo Ruka noci podaná nedávno s kolektivem autorů vydal další podobný titul s názvem Nové ostrovy. Texty o odvaze, připravenosti a odolnosti. Zaměřuje se na to, jak v každodenním životě budovat odolnější a bezpečnější prostředí, ať už na úrovni rodiny, místní komunity, kraje, jednotlivých ministerstev, nebo celého státu.

K diskurzu expertů a elit Cílek projevuje nedůvěru, přitom sám coby bývalý ředitel Geologického ústavu AV ČR a jeden z lidí zařazených Pavlem Kosatíkem do prestižní padesátky soudobých českých intelektuálů Česká inteligence současnosti k intelektuálním elitám patří: „Jako nejméně užitečná se jeví většina vědeckých článků v respektovaných časopisech, u nichž se ztrácí lidské měřítko a užitečnost ustupuje hantýrce žadatelů o granty. Elity daně vymýšlejí a prosťáčci, jako my, je platí.“ Autoři knihy oproti tomu více sázejí na svépomocné lokální sítě, na kooperativnost a šikovnost těch, kdo v případě potřeby dokážou jako v Kábulu předělat staré automobily na provizorní elektrocentrály.

Využitelná je například i existující síť místních knihoven, mateřských školek a základních a středních škol: „Místní knihovny mohou během krizových situací fungovat způsobem, který umí, tedy pracovat s informacemi, propojovat občany, vytvářet tabule pro vzkazy, mít evidenci o tom, kdo a kam odešel.“ Každá veřejná místnost má mít svého velitele, který od samotného začátku dbá na dodržování pravidel a je jištěn nějakým „vyhazovačem“.

Obecně autoři kladou důraz na manuální zručnost, dovednost přežít a postarat se o sebe v neobvyklé situaci, i když to může znamenat konzumovat něco, co by dotyčný za normálních okolností nevzal do úst, případně vyrovnat se s jiným diskomfortem. Cílek s údivem zmiňuje, že u amerických studentek víckrát zažil situaci, že i za cenu velkého přemáhání nebyly ochotny jít v přírodě na záchod: „Jedná se o záchranu před virtuálním světem, o návrat k základní, materiální rozumnosti, o cvičení rukou… Díky počítačům, telefonům a tabletům jsme začali víc žít ve světě představ, nápadů a názorů, které nejsou dobře ukotvené v reálném světě. Stále častěji potkáváme lidi, o kterých si myslíme, že jsou ‚mimo‘, protože ztratili kontakt s věcmi a materiály. Je zapotřebí vrátit se k věcem a přemýšlet o nich, ne je jenom používat.“

Kniha probírá odolnost v závislosti na různých sférách lidské existence, ať už konkrétních, nebo abstraktních: od potřeby se přezouvat, rozpoznání a sběru u nás volně rostoucích konzumovatelných rostlin a výběru konkrétních nástrojů („osvědčený reznoucí nůž, na němž je vidět, že byl často používán, v kožené pochvě, do které si utíráte zamaštěné ruce“) až po obecný hodnotový rámec: „Jedinec či národ jsou duchovní a kulturní podstaty. Jedná se o samotnou tvář české a moravské kulturní krajiny, Věstonickou Venuši, gotickou architekturu Petra Parléře, umění místních barokních mistrů, hudbu Antonína Dvořáka či poezii Vladimíra Holana. V jejich zrcadle vidíme, že to, co předci vytvořili, v sobě nese krásu, a tím i řád a smysl, na který se dá navázat.“

Zahrnut je i význam kultivování spirituality. Dokonce je zmíněn jeden experiment: „U dvou pokusných skupin byla měřena úroveň neklidu a úzkosti. První skupina se dívala na duchovní film a druhá společně odříkávala růženec. K významnému snížení úzkosti došlo jen u druhé skupiny.“ Jenže problém autoři právem shledávají v tom, kdo se v dnešní době mimo katolickou komunitu do podobného rituálu ještě pustí, respektive se růženec vůbec umí modlit.   

Celkově jde opět o podivuhodnou směs užitečných a podnětných pasáží, k níž se ovšem přidávají i nápady postavené na rozumném základu, ale dovedené ad absurdum; v některých případech Cílek v přesvědčení, že sám ví víc, opět přechází ve zbytečné útoky proti „samozvaným“ expertům: „Když chodíme městem, něco v nás je naučené rozeznávat vůně strachu, deprese či revolty, která najednou zdánlivě bez příčiny vypukne. Navrhuji všímat si toho, co čichem vnímáme, protože možná vycítíme bankovní krizi nebo sociální otřes dřív než nějaký bystrý komentátor nebo influencer.“

Občas narážíme i na (jeho) poněkud blouznivé vize budoucnosti: „V západní Evropě probíhá americký víceetnický model, jehož výsledkem je společnost rozdělená na bílé a barevné čtvrti se dvěma odlišnými standardy vzdělání… Na východním okraji Evropské unie ale možná vznikne nějaký základ Východoevropské říše jako území, které bude národnostně i názorově homogennější, nebude mít historický podíl ani na otroctví, ani na kolonialismu.“ Vznik oné říše zůstává zatím nejistý, i když nadcházející volby nás k ní zřejmě mohou poněkud přiblížit. Poznámka o kolonialismu je ale velmi sporná. Čtenář se tak v knize o různých druzích odolnosti může dozvědět leccos podnětného, musí se ale obrnit trpělivostí a k některým podobným lapsům nebo snad až příliš odvážným proroctvím musí být sám odolný.