Ke známým projevům stalinského období patřily i masové deportace příslušníků menšinových národů, obvykle do míst, kam by dobrovolně přesídlil jen málokdo. V obecném povědomí jsou známy spíše případy deportací středoasijských etnik, případně německojazyčných skupin obviňovaných po nacistickém útoku na Sovětský svaz z kolaborace s nepřítelem, násilné přesuny se však týkaly i mnoha dalších národů. Mezi ně patřili i Litevci, jejichž vlast po krátkém období meziválečné nezávislosti obsadila Rudá armáda v důsledku rozdělení sfér vlivu mezi SSSR a Německem v paktu Ribbentrop-Molotov.

Mezi čtrnácti tisíci Litevců, deportovaných ze svých domovů shodou okolností jen několik dní před tím, než německá armáda na svého dosavadního spojence zaútočila, patřila vedle teprve osmiletého otce spisovatelky Jurgy Vilé, která jeho příběh posléze zpracovala v dětské knize Sibiřské haiku, i čtrnáctiletá Dalia Grinkevičiūtė (1927–1987). Na rozdíl od mnoha jiných se jí podařilo několikaletý pobyt v nelidských podmínkách na Sibiři přežít a své zážitky s časovým odstupem zaznamenala písemně – pochopitelně potají, jen sama pro sebe, bez naděje na případné publikování. Zápisky, schované do zavařovací sklenice, zakopala na zahradě a objeveny byly až po její smrti. Příběh mladé Dalii inspiroval americkou spisovatelku litevského původu Rutu Sepetys k napsání románu V šedých tónech (česky 2013), loni na podzim se díky nakladatelství Argo a překladatelce Anně Sedláčkové dostal pod názvem Litevci u moře Laptěvů k českým čtenářům i původní text paní Grinkevičiūtė. Nebo přesněji řečeno texty, jak je podrobně vysvětleno v úvodní ediční poznámce.

V nelidských podmínkách Sibiře

Hlavní část knihy nese název Vzpomínky a sledujeme v ní osud Dalii, jejího bratra a matky po dobu zhruba prvních dvou let života na Sibiři (otce ztratila rodina z očí již na začátku deportace, kdy byli muži odděleni od žen a dětí, a již se s ním nikdy neshledala ani o něm během popisovaného období neměla žádné zprávy). Autorka text sice psala zpětně, s odstupem několika let, dokázala se však přidržet perspektivy daného okamžiku a před čtenářem se tak rozvíjí příběh lidí, kteří netuší, kam se dostanou zítra a co tam na ně čeká. Někteří se upnuli k naději z dnešního pohledu velmi naivní, totiž ke zvěstem o plánovaném vypovězení do Spojených států, jiní se raději ani nepokoušeli si představovat, kde jejich cesta nakonec skončí.

Skutečnost ve výsledku předčila i jejich nejhorší představy, ocitli se v místě zvaném Trofimovsk, které bylo možné označit za vesnici nebo alespoň osadu jen s notnou dávkou představivosti a shovívavosti. V nelidských podmínkách, v krajině, kde již neroste ani tráva ani keře, s teplotami i v nejteplejších měsících jen málo nad bodem mrazu, při zoufalém nedostatku jídla, hygienických potřeb i oblečení museli deportovaní Litevci dřít při zpracování dřeva, naplaveného řekou Lenou. Málo známou skutečností spjatou s nucenými pobyty na Sibiři je epidemie kurdějí, která celou skupinu postupně postihne.

Již tak dost krušné podmínky ještě zhoršoval tradiční sovětský šlendrián v zásobování alespoň tím málem, na co měli dle předpisů deportovaní (ovšem formálně neobvinění a neobžalovaní) lidé nárok, i naschvály ze strany Rusů vykonávajících v Trofimovsku vedoucí a dohlížitelské funkce. Přes hlubokou propast mezi dobře živenými a oblečenými posluhovači režimu, žijícími v relativně pohodlných domech, a Litevci živořících v barácích poskytujících před větrem, deštěm, sněhem a mrazem jen minimální ochranu ovšem občas probleskne, že tváří v tvář přírodním silám jsou všichni na jedné lodi: rozkazu přesunout uprostřed zimy část pracovníků na jiné místo se děsí jak ruští dozorci, tak litevští vysídlenci, protože pro první i druhé jmenované je cesta spojena se značnými riziky. Podobně jsou obě skupiny ohroženy jarním táním na řece Leně, po prožité zimě už ale Dalia a její krajané nejsou schopni přijímat vyhlídku na vlastní smrt ve vlnách rozbouřeného veletoku jinak než se značnou mírou letargie.

Vlivem okolností se postupně odhaluje pravá povaha každého člověka, Dalia ovšem ani s odstupem let nemá potřebu své krajany za jejich činy soudit, spíše se drží prosté popisnosti, když líčí, jak se někteří lidé neštítili okrádat umírající o jejich věci a nuzné příděly jídla, případně donášet na ty, kdo v zájmu přežití překročili některý z nesčetných zákazů – což postihlo i samotnou Daliu. Příklady obětavé lásky k bližnímu jsou naopak v podmínkách sibiřské zimy dosti vzácné, jeden z nich představuje Daliina maminka, odříkající si ve prospěch svých dětí z vlastních malých přídělů jídla až na samý pokraj smrti vyhladověním.

Nekončící šikana

Po Vzpomínkách, zakončených bez bližšího vysvětlení zhruba v létě roku 1943 (možná autorka více napsat nestihla, nebo se ztratily), následují Litevci u moře Laptěvů. V této části, sepsané v roce 1974, Grinkevičiūtė popisuje v podstatě tytéž události, ovšem mnohem stručněji a s faktografickými údaji, které ve čtyřicátých letech znát nemohla (například údaje o počtech deportovaných Litevců, další osud tatínka apod.). Na rozdíl od Vzpomínek zde ale zachycuje i další roky svého života, naplněné mnoha strastmi od skrývání se před úřady, smrt a tajný pohřeb maminky po opětovné zatčení a vypovězení z Litvy. Přestože se jedná o díl výrazně kratší, obsahuje některé podrobnosti, které hrůznost a nelidskost podmínek života deportovaných Litevců oproti Vzpomínkám ještě zdůrazní – zejména to platí pro pasáž o nelehkém osudu dětí, které v Trofimovsku zcela osiřely.

Část V rodné zemi pak chronologicky přímo navazuje na tu předchozí. Přestože se autorka dočkala oficiálně povoleného návratu do milované Litvy, nejedná se ani v tomto případě o radostné čtení. Grinkevičiūtė zůstala v hledáčku úřadů, které jen zřídkakdy vynechaly příležitost ji šikanovat, přestože se jako lékařka v zanedbané venkovské nemocnici podílela na budování komunisty slibovaného ráje na zemi mnohem více než mnozí z těch, kdo jí ztrpčovali život. Happy-end se bohužel nekoná, autorka musela své zaměstnání v nemocnici opustit a její frustrace vyvrcholila žádostí o povolení vycestovat z Litvy, respektive z celého Sovětského svazu. Jak sama v závěru tohoto textu přiznává, nikdy a zejména během let strávených na Sibiři si nedokázala představit, že by někdy mohla chtít sama Litvu opustit, avšak bezvýchodnost její životní situace ji nakonec k tomuto rozhodnutí přiměla. Jak ale vyplývá z úvodní ediční poznámky, její žádost byla zamítnuta.

Silné svědectví o zločinném systému

Poslední část s prostým názvem Miniatury zahrnuje tři krátké, vzájemně nesouvisející texty. První představuje vyjádření naděje, že vždy se snad najde dobrý člověk, který je ochotný pomoci, druhé dva zachycují události noci, kdy byla rodina deportována z domova. V jednom autorka vzpomíná na hodinky, které dostala jako dárek od tatínka a které v nestřeženém okamžiku ukradl jeden z milicionářů, druhý vyznívá o něco méně temně a popisuje chvilkový pohled, který se deportované dívce naskytl z korby nákladního automobilu: ruská sousedka jí i všem ostatním mlčky žehná pravoslavným znamení kříže. Jednoduché, avšak v dané chvíli a na daném místě velmi odvážné gesto.

Jako celek představuje kniha Litevci u moře Laptěvů silné svědectví nejen o zločinném systému ničícím jedním tahem pera osudy celých rodin a etnik, ale snad ještě působivěji o jednom zkaženém životě, vlivem velkých dějin uvězněném po celé dlouhé dekády v bezvýchodném postavení. Po jejím dočtení se neubráníme otázce, kolik podobných tragických osudů zůstane již navždy v dějinách skryto a umlčeno. Zároveň si uvědomíme, že se v dnešní společnosti navzdory všem problémům a potížím vlastně máme více než dobře.