Vyhnáni na Sibiř
Vilé, Jurga: Sibiřské haiku

Vyhnáni na Sibiř

Osudy tisíců Litevců, kteří byli během druhé světové války deportováni na Sibiř, přibližuje autorka Jurga Vilé v příběhu svého otce, tehdy osmiletého kluka. Ilustrované vyprávění překračuje rámec dětské literatury a dospělé čtenáře staví před otázku, proč nedokážeme podobnému násilí a porušování lidských práv zabránit ani dnes.

Přání dozvědět se a pochopit, jak se dějiny promítly do osudů našich předků, co museli vytrpět a jak jejich minulost ovlivňuje nás samotné, představuje impuls pro vznik mnoha literárních děl, a to ať už jde o autorské prvotiny, nebo o texty renomovaných tvůrců. Jde o příběhy veskrze tragické a bolestné a nedá se bohužel říci, že bychom se díky nim vyvarovali stejných chyb a psali jinou, lepší historii. Podobně jako ve slavném komiksu Maus (1980) Arta Spiegelmana se litevská autorka Jurga Vilé (nar. 1977) rozhodla vyprávět o tom, co prožil její tatínek jako kluk za druhé světové války. Grafický román psaný z perspektivy dětského hrdiny však zdaleka není určen jen malým čtenářům.

Tábor na Sibiři

Osmiletého Algise, který vyrůstá v malé vesnici v centrální Litvě, odvlečou spolu s celou rodinou v roce 1941 sovětští vojáci do pracovního tábora na Sibiř, na sbalení věcí mají deset minut, nikdo netuší, kam a proč jedou. V nelidských podmínkách, nulové hygieně, mrazu a hladu tu živoří a těžce pracují stejně jako tisíce dalších Litevců, které sem deportoval sovětský okupační režim. Zatímco Algisův otec, autorčin dědeček, kterého v průběhu cesty spolu s ostatními muži oddělili od žen a dětí, tábor nepřežije, zbytek rodiny se po letech exilu vrací domů.

Algis jako dospělý muž se svými dětmi občas o Sibiři mluvil, vzpomínal například na zmrzlé brambory a radost, s jakou je tehdy jedli. Na rozdíl od něj autorčina babička o prožité bolesti nebyla schopna mluvit vůbec, ale její deník, v němž popisovala smutné zážitky, ale i krásu ruské přírody a přívětivost některých místních lidí, se stal důležitým inspiračním zdrojem knihy.

Tehdy stejně jako dnes

Při čtení Sibiřského haiku se neubráníme silným emocím. Malý kluk, navzdory veškeré hrůze a smrti blízkých, jíž je svědkem, dokáže alespoň částečně chápat to, co se kolem něj děje, jako dobrodružství. Ani na Sibiři ho neopouští zvídavost a chuť žít, i tady nachází prostor pro zakázaná dobrodružství a první lásku. Těžké dny Algisovi, stejně jako všem ostatním, pomáhá překonat touha vrátit se do rodné země, kterou v knize symbolizují litevská jablíčka. Jejich semínka si vězni uchovávají jako zlatý poklad a pojmenují po nich svůj místní pěvecký sbor. Autorka mísí komiksové části, koláže dopisů příbuzným a krátké kapitoly psané ručně velkým tiskacím písmem, jež tu a tam doplní úsměvná kresba. Každá nová postava si zaslouží představení, události posouvají děj kupředu, ale najde se i prostor pro recept na vězeňskou polévku.

Algis vše přežije především díky fantazii, tu v něm podněcuje z domova dovezená kniha japonských básní haiku i duch mrtvého kačera Martina, jenž ho všude doprovází a pomáhá mu v těch nejhorších chvílích. Mix nesnesitelné reality a dětských snů skvěle podtrhují ilustrace Liny Itagakiové, které jistě přispěly k popularitě knihy i mnoha jejím oceněním. Stylizované, místy až magické kresby dotvářejí vnitřní svět klučičího hrdiny. Dominují tlumené, nepříliš optimistické barvy, jež ale místy prosvítí barevné vlasy postav.

Litva bojovala za svou nezávislost velkou část 20. století, čelila četným vlnám okupací a deportací, z nichž kniha přibližuje jednu z nich. V kontextu současné rusko-ukrajinské války získává Sibiřské haiku ještě bolestivější nádech. Vyprávění nelze odložit jako příběh minulosti, ale musíme ho chápat i jako obraz světa, ve kterém žijeme a ve kterém jsme dosud nenašli cestu, jak čelit podobným nespravedlnostem, násilí či deportacím.

Dílo litevské autorky spadá do kategorie knih, jež tragické události historie nazírají dětskýma očima, ne však proto, aby je marginalizovaly nebo v nich prvoplánově hledaly humorné chvíle, ale naopak aby ukázaly jejich nesmyslnost a daly hlas jejich obětem. A k těm patřily, a dodnes patří i děti.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Věra Kociánová. Argo, Praha, 2022, 248 s.

Zařazení článku:

dětská

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse