V akademické sféře bývá zvykem věnovat koryfejovi některého oboru kolektivní monografii u příležitosti jeho významného životního jubilea. Protože do publikací tohoto typu obvykle přispívají autoři zabývající se nejrůznějšími tématy, bývá výsledkem poměrně pestrá sbírka textů. Jeden z loňských počinů tohoto typu představuje kniha s poměrně obecným názvem Historiografie, sociologie a politika paměti, věnovaná brněnskému filozofovi a sociologovi Miloši Havelkovi u příležitosti jeho 80. narozenin.

Čtrnáct zahrnutých příspěvků pokrývá širokou škálu témat, mezi nimiž si čtenář zajímající se o moderní dějiny vysoce pravděpodobně najde to své. Za ryze sociologickou lze označit pouze první studii, v níž se Marek Skovajsa zaobírá interpretacemi pojmu hodnotové neutrality v díle Maxe Webera, v ostatních textech jasně převažuje tematika historická, tu s větším, tu s menším využitím sociologických metod a přístupů. Nad některými texty se ovšem nelze zbavit dojmu, že odkazy na holdovaného Miloše Havelku, případně na souvislost se sociologií obecně, jsou do nich zakomponovány dosti uměle.

V kontextu Skovajsovy úvodní studie je obzvláště zajímavý především příspěvek polského historika Macieje Górnyho (jde mimochodem o jediný příspěvek z pera zahraničního autora), který porovnává „kulturu porážky“ v případě dvou časově blízkých vojenských proher, totiž Konfederace v americké občanské válce roku 1865 a polského povstání v roce 1863. Z dnešního pohledu je téměř nemyslitelné říci, že by tyto poražené strany bojovaly za stejné hodnoty a ideály, dobové citace, které Górny do textu zahrnul, ale ukazují, že dříve tomu bylo jinak, což Górny nijak blíže netematizuje a čtenáři se tak nutně vkrádá na mysl ona weberovská hodnotová neutralita, kterou v tomto případě lze jen těžko pokládat za výchozí bod ke kultivaci hodnot, jak to činí Skovajsa.

Tematicky blízko má ke Górnému studie Adély Gjuričové s názvem Přestala být historie historií? Aneb co se naučit z cizích válek o dějiny. Autorka se zde na akademické úrovni, bez zjednodušujících zkratek a vyváženě snaží zmapovat americkou debatu o citlivém tématu postkoloniálního přístupu k dějinám a zároveň ukázat, že i v českém prostředí se může jednat o podnětné obohacení. Na příkladu recepce knihy Patrika Bangy Skutečná cesta ven, jíž někteří romští aktivisté vyčetli přebírání koloniálních vzorců, je dle ní vidět, že veřejná debata na toto téma není v Česku zcela jednoduchá.

Jiným fenoménem překračujícím státní hranice se zabývá Jiří Hanuš v textu s názvem Když mizí křesťanství ze společnosti; bohužel se jedná jen o jakousi rekapitulaci na dané téma, v níž autor sice jednotlivé důvody, které přispívají k slábnoucí roli křesťanství v dnešním světě, shrnuje, avšak nijak hlouběji nerozebírá. Jako čtivý úvod k problematice, který čtenáři umožní lépe formulovat vlastní, spíše intuitivně chápaná stanoviska, ovšem studie svou roli plní.

Zatímco Hanuš se zabývá obecně prostorem označovaným jako Západ, přistupuje Jan Horský k tématu křesťanství naopak z pohledu až mikrohistorického a ve své studii zkoumá – při výslovném přihlášení se k Havelkovým metodám – tendence k náboženskému spiritismu v oblasti Krkonoš a Podkrkonošska. Jeho text o fungování spiritismus provozujících skupin v rámci etablovaných, byť nevelkých náboženských struktur, může v mnohém připomenout práci Martina Páchy, přičemž je zajímavé, že Horský na rozdíl od Páchy vnímá slovo sekta v podstatě jako odborný vědecký termín, zatímco Pácha se mu jako pejorativnímu výrazu vyhýbá.

Dokázal-li Horský svou studií zdárně propojit historii a sociologii, je text Zdeňka Nebřenského Polští spisovatelé, stalinismus a Foucaltův dispozitiv naopak příkladem těch příspěvků, do nichž je sociologický rozměr roubován ne snad přímo násilně, ale rozhodně bez hlubší souvislosti s vlastním tématem kapitoly, byť se jinak jedná o dosti čtivé zmapování opatrných diskusí o umělecké kvalitě mezi polskými spisovateli a kritiky na počátku padesátých let. V menší míře lze totéž konstatovat i o studii Pavla Himla, zajímavé analýze náhledu pozdně osvícenských úřadů na pohyb osob a možnosti jeho organizace a řízení, opatřené poněkud zbytným přívěškem v podobě posledního odstavce, jehož hlavním přínosem je jmenovitá zmínka o Havelkovi. Paralely mezi nařízeními o chůzi vpravo po Karlově mostě a kontrolami cizinců, kteří se mohli ocitnout v podezření jen proto, že se dali do řeči s vojákem, představují náhled do myšlenkového světa, který je tomu dnešnímu s jeho mantrou o volném pohybu osob vzdálen více, než si obvykle připouštíme. Naopak další z editorů knihy, Martin Nodl, jménem Miloše Havelky svůj příspěvek o literárním zpodobňování krále Přemysla Otakara II. zahajuje. Rozbor divadelní hry Lesk a bída krále Otakara rakouského autora Franze Grillparzera, vzniklou ve 20. letech 19. století, včetně inscenací uvedených v moderní době na českých i rakouských jevištích, autor staví do protikladu k ztvárnění, jakého se králi železnému a zlatému dostalo u Františka Palackého v jednotlivých vydáních jeho Dějin národu českého v Čechách a na Moravě. Snad jen Nodlova formulace ze závěru této kapitoly, dle níž se česká společnost dnes již nerozhoduje, zda patří na Východ nebo na Západ, vyvolá jen smutné povzdechnutí nad tím, jakým směrem se od vydání knihy stihl začít ubírat tuzemský politický vývoj.

Jiný příklad propojení historie a sociologie představují dva příspěvky věnované Tomáši Garrigue Masarykovi, v jehož pestrém portfoliu oborů, jimiž se zabýval, nalezneme právě i sociologii. Luboš Velek se poměrně podrobně zabývá okolnostmi vzniku a zániku periodika České noviny, v němž sehrála roli roztříštěnost tehdejší (chronologicky studie pokrývá několik měsíců roku 1895) české politické scény a její neschopnost ustanovit si společné cíle v rámci rakousko-uherského soustátí, natož pak společnými silami pro dosažení těchto cílů pracovat. Velek do studie přidal i osobní rozměr, jak naznačuje i podtitul celé studie Poslední dějství přátelství T. G. Masaryka a Josefa Kaizla. Velkův příspěvek opět čtenářům připomíná, že dějiny zkrátka tvoří jen lidé, se všemi svými kladnými i zápornými vlastnostmi. Vratislav Doubek pak do publikace přispěl textem s názvem Parametry a dispozice drobné práce T. G. Masaryka. Od soukromého k veřejnému. Jak sám autor v úvodu podotýká, jedná se o přípravnou studii k chystané monografii, v níž bude prostor se zde spíše jen naznačenými tématy zabývat detailněji. Těmito tématy jsou jednak Masarykův postoj k tehdy poměrně silnému abstinenčnímu hnutí a Masarykovy snahy o vlastní abstinenci, jednak podpora jeho ženy Charlotty a dcery Alice, především v otázce rovnoprávnosti žen. Nejedná se sice o témata, která by byla ve spojení s T. G. Masarykem ta nejzásadnější, jak ostatně naznačuje už sám název Doubkova příspěvku, studie ale vykresluje pozdějšího prvního československého prezidenta opět o něco plastičtěji a mnohovrstevnatěji.

Poslední čtyři příspěvky se chronologicky i tematicky týkají období tuzemské komunistické totality. Jan Dobeš mapuje vnitrostranické debaty o politických procesech a možnostech rehabilitace jejich obětí na přelomu 50. a 60. let, v jeho textu především zaujme (byť nepřekvapí) nízká schopnost sebereflexe jednotlivých funkcionářů i KSČ jako celku. V oněch poměrně ojedinělých případech, kdy byl někdo za svou aktivitu při přípravě či samotném průběhu politických procesů potrestán, se jednalo spíše o výsledek vnitrostranických mocenských soubojů než snahy nalézt spravedlnost – tak byl na mnohem nižší a méně prestižní funkce odsunut například Alexej Čepička poté, co již nemohl počítat s ochrannou rukou svého tchána Klementa Gottwalda, později byli podobně odsunuti mnozí starší soudruzi, na jejichž místa se drala nová stranická generace, pro niž angažovanost služebně starších soudruhů v politických procesech představovala při této příležitosti vítanou munici. Milan Hanyš se pro změnu zabývá Chartou 77, konkrétně interními debatami chartistů o tom, zda fungovat více jako volné sdružení na osobních vazbách, nebo jako formální institucionalizovaná struktura. Chronologicky svou studii Hanyš ohraničil začátkem akce Asanace v roce 1980, která znamenala citelný zásah do struktury první generace chartistů.

Jen volnou přímou souvislost s komunistickým režimem má text Vladimíra Urbánka o vzájemné korespondenci Julie Novákové a Milady Blekastadové. Je sice chronologicky ohraničen časem normalizace, ve své podstatě se však jedná spíše o příspěvek komeniologický, neboť autor v něm tematizuje postupný přerod vztahu mezi oběma ženami od vážené učitelky na jedné straně a nadšené amatérky na straně druhé ke kolegyním, jejichž práce je zhruba stejné vědecké úrovni. Zároveň Urbánek analyzuje genderové aspekty vědy, kdy Blekastadová posléze připravila k vydání zásadní monografii o Komenském, čímž do značné míry popudila řadu mužských kolegů-komeniologů, jimž podle jejich názoru tento úkol náležel (ale zároveň měl každý z nich své důvody, proč se k jejímu napsání ještě nedostal). Protože Milada Blekastadová představovala i významnou osobnost v česko-norském kulturním kontaktu, není Urbánkův text bez zajímavosti ani pro čtenáře z řad skandinavistů.

Poněkud rozpačitě vyznívá příspěvek řazený jako poslední, v němž Antonín Kostlán píše o historiku Karlu Pichlíkovi. Jedná se o jakousi kombinaci obecně známých životopisných faktů a vlastních vzpomínek na Pichlíka, zakončenou citací dopisu, který Pichlík Kostlánovi poslal zhruba dva měsíce před smrtí a v němž se omlouvá, že není schopen dodat slíbený příspěvek do sborníku ke konferenci o české vědě a Pražském jaru, protože se spoustou lidí, o kterých by psal, se stýkal ještě za normalizace, kdy donášeli na své kolegy či jinak podlehli režimním tlakům. „Stále ještě nejsem schopen být tolerantní natolik, abych dokázal o nich i psát…“ napsal Pichlík doslova a tuto citaci Kostlán zvolil jako název celého svého příspěvku. Jako sonda do myšlenkového světa člověka, který sám z vlastního rozhodnutí opustil vědeckou kariéru ještě před nástupem normalizace, je sice Pichlíkův dopis zajímavým svědectvím doby, samotné to však z Kostlánova spíše vzpomínkového textu odbornou studii nedělá.    

Vzhledem k omezenému prostoru nepředstavují jednotlivé texty samy o sobě vyčerpávající zpracování nastolených témat, nabízejí však výchozí pozici k jejich dalšímu výzkumu nebo alespoň promýšlení. Každý čtenář si vzhledem k individuálním preferencím jistě najde takové, které jej osloví více než ostatní, to už je vlastní kolektivních monografií tohoto typu, jako celek kniha každopádně představuje inspirativní průřez tématy, přístupy i metodami, který obohatí zdaleka nejen studenty a badatele stojící na začátku kariéry a rozmýšlející se, jakým směrem se po ní vydat.