Perzekuce spoluobčanů kvůli jejich náboženskému přesvědčení je rysem vlastním snad všem totalitním režimům, osobní smutnou zkušenost s ní získalo i několik generací Čechů a Slováků. Míra perzekuce se pochopitelně v závislosti na různých faktorech liší, ani komunistické Československo nebylo v tomto ohledu výjimkou. Zatímco v případě dominantní římskokatolické církve existuje k tomuto tématu poměrně bohatá sekundární literatura, u jiných křesťanských církví je stav dosavadního poznání výrazně chudší. Na historiografií téměř až opomíjených náboženských skupin, o nichž nejspíše většina čtenářů ani neví, že v Československu vůbec působily, zaměřil svou pozornost mladý historik Martin Pácha (nar. 1991) a dosavadní výsledky svého výzkumu shrnul v monografii s názvem Zakázaná víra, kterou na trh uvedlo nakladatelství Argo.

Křesťanská víra a komunistické přesvědčení

V centru autorovy pozornosti stojí dva náboženské proudy, totiž Svědkové Jehovovi a letniční hnutí, obecněji pojatý úvod však tematizuje vztah komunistických úřadů a církví, respektive postoj komunistických úřadů k náboženství, v širší rovině. Vymezení tří „náboženských trhů“, které autor přebírá od zahraničních badatelů, totiž oficiálně povoleného, zakázaného a šedé zóny rozprostřené mezi oběma těmito polohami, není až tak překvapivé, spíše jde o vědecky pojatou definici stavu, který si většina čtenářů dokáže intuitivně vymezit a představit sama. Překvapivé mohou být ale některé skutečnosti, na něž autor upozorňuje. V prvních letech po skončení druhé světové války nebyla hranice mezi komunistickým přesvědčením a vírou v Boha nijak ostrá, mnoho řadových členů KSČ bylo zároveň aktivními věřícími, a i proto byla oficiální rétorika KSČ v tomto období poměrně mírná. Autor rovněž zdůrazňuje někdy opomíjený fakt, že ateismus „neměl bojovat proti člověku, nýbrž o člověka, a teoretickým nepřítelem mu měla být náboženská víra“ a že „člověk věřící v Boha nebyl z ateistických pozic apriorně nikdy vnímán jako nepřítel“. Když komunistické vedení posléze přešlo k agresivnější politice vůči církvím, ozývaly se mezi přemýšlivějšími soudruhy názory, že prostý zákaz náboženství nepřinese výsledky, pokud režim lidem zároveň nenabídne nějakou alternativu, která by jim pomohla vysvětlit metafyzické otázky či vyplnit spirituální potřeby. Zajímavým postřehem je pak porovnání přístupu komunistických ideologů k „minoritním náboženským skupinám“ (slovo „sekta“ autor vnímá jako pejorativní až dehonestující), a to komunitám středověkým a raně novověkým na jedné straně a těm z jejich pohledu současným: zatímco prvně jmenované byly často představovány jako nositelé protokomunistických ideálů, jimž pouze doba neumožnila se projevit jinak než na náboženském poli, moderní „sekty“ byly vnímány jako prodloužená ruka kapitalistů bojujících za jejich zájmy. To ostatně svým způsobem dokládala i skutečnost, že vedení těchto skupin zhusta sídlilo v kapitalistických zemích.

Další významný faktor, který ovlivňoval možnosti fungování zejména menších církví, byla neznalost odpovědných úředníků, majících obvykle jen zkušenosti s fungováním církve římskokatolické a neschopných pochopit jak věroučné rozdíly mezi jednotlivými denominacemi, tak i praktické záležitosti jich se týkající (například neexistence striktní hierarchické struktury a jednoho člověka, kterého by jako svého představeného uznávali věřící na celém území republiky). Když například adventisté žádali o legalizaci své činnosti, argumentovali skutečností, že v samotném SSSR jejich aktivity povolené jsou, což čeští úředníci vůbec nevěděli a museli si u sovětských soudruhů ověřit, zda tomu tak skutečně je. Svou roli hrály i třenice mezi ministerstvem vnitra a Státním úřadem pro věci církevní – povolené církve spadaly pod druhý jmenovaný úřad, zatímco monitoring činnosti těch nepovolených pod ministerstvo. Není si těžké představit, že obě instituce se snažily posílit svou pozici poukazem na množství agendy, kterou musí zpracovávat, což ve výsledku ponechávalo věřící opět zejména z menších církví v nejistotě, často se táhnoucí i po několik dekád.

Zaměřeno na jehovisty a letniční hnutí

Základ knihy představují čtyři kapitoly, v nichž autor analyzuje zmíněné Svědky Jehovovy a letniční hnutí, vždy pro každou z církví samostatně v období padesátých let a následně v období let šedesátých až osmdesátých. Toto teologické i chronologické rozprostření tak umožňuje srovnat nejen proměnu přístupu, který vůči menšinovým církvím zaujímaly úřady, ale rovněž přiblížit strategie, které menšinové církve používaly k tomu, aby mohly alespoň v omezených podmínkách existovat. Situace obou církví se přitom dosti lišila: vůči Svědkům Jehovovým panovala ze strany úřadů nedůvěra kvůli jejich odmítání vojenské služby či účasti ve volbách již od dob první republiky, zatímco členové letniční církve byli součástí oficiálně povolené Jednoty českobratrské, což alespoň teoretickou míru právní ochrany poskytovalo i jim. Vztahy mezi českými bratry a letničními křesťany nebyly ovšem vždy idylické, docházelo i k případům udání, což autor vysvětluje snahou českobratrských ochránit vlastní církev před případnou perzekucí za poskytování podpory nepovolené církvi. Do již tak složité a nejspíše nejen pro komunistické úředníky nepřehledné situace pak vneslo chaos ještě proroctví o brzké zkáze Těšínska, odkud se většina tuzemských letničních křesťanů rekrutovala. Jejich snahy hromadně přesídlit do Polska (většinou se jednalo o etnické Poláky) ovšem narazily na nesouhlas nejen československých, ale i polských úřadů.

Obě církve se zároveň opakovaně snažily o získání státního souhlasu se svou činností, přičemž rozhodně neplatí onen zpětný pohled s dnešní znalostí stavu věcí, že se jednalo o snahy předem odsouzené k nezdaru. Zejména Svědky Jehovovy udržovala Státní bezpečnost, které se postupně podařilo velkou část vedení jehovistů přimět ke spolupráci, v naději, že legalizace je otázkou blízké budoucnosti; slibné vyhlídky letničních křesťanů na získání kýženého povolení vzaly zasvé při srpnové invazi roku 1968. Letniční křesťané se nakonec legalizace dočkali v létě 1989, zatímco Svědkům Jehovovým se ani přes opakované pokusy (jeden z nich podrobněji rozebral Ivan Petranský ve svém příspěvku v kolektivní monografii Znormalizováno) legalizace dosáhnout nepodařilo; autorovi posloužili jako ukázka skutečnosti, že ani po listopadu 1989 nemuselo být získání církevního statutu snadnou, či dokonce jen formální záležitostí. V obecné rovině pak autor dochází ke konstatování, že stát sice ústavou garantuje náboženskou svobodu, ale sám zároveň určuje, kde má tato svoboda své hranice, což je vlastně protimluv.

Potíže byrokratické i ryze praktické

U takto malých náboženských skupin, čítajících jednotky tisíc lidí, nadto ještě roztroušených po různých místech republiky (snad s výjimkou relativně početné, výše zmíněné těšínské komunity letničních křesťanů), platí ještě více, že jejich osud je často provázán s několika konkrétními osobami, které svým zápalem dokáží společenství udržet živé, nebo je naopak svými chybnými rozhodnutími přivést k úpadku. Autor se sice povětšinou drží odosobněného úhlu pohledu a několikrát upozorňuje, že není úkolem historika vynášet zjednodušené rozsudky typu „hrdina“ nebo „kolaborant“, vzhledem k povaze tématu knihy se však dost dobře nemůže bližšího přístupu alespoň k některým vedoucím osobnostem obou církví zcela zříci. Zároveň upozorňuje i na různé praktické aspekty náboženského života těchto malých společenství, ať už jde o společně trávené dovolené, které účastníky posilovaly v přesvědčení, že „v tom nejsou sami“, nebo na problémy Svědků Jehovových, provádějících křest ponořením celého těla do vody, což v případě konverzí uskutečněných ve vězení nebylo vždy snadné prakticky zajistit. Alespoň částečně zabrousí i k širší mezinárodní perspektivě, aby k překvapení čtenáře – a nejspíše i svému vlastnímu – zjistil, že navzdory tolik opakovaným heslům o vzájemné spolupráci mezi socialistickými zeměmi neexistoval žádný jednotný postup ani výměna zkušeností mezi jejich úřady, co se postupu vůči církvím týče. Dokonce i přístup mezi českými a slovenskými úřady byl leckdy odlišný, jak autor naznačuje ve stručně pojaté pasáži o zvláštním právním intermezzu, kdy letniční křesťané byli na Slovensku uznáni jako církev již v roce 1977, ovšem jejich čeští spolubratři si na oficiální povolení museli počkat až do roku 1989.

Autor svou studií pomáhá zaplnit ne snad vysloveně bílé, ale přeci jen málo známé místo moderních dějin, o kterém kromě přímých účastníků a jejich blízkých dosud věděl jen málokdo. I když si většinou drží od popisovaného tématu věcný odstup, je dobré si po přečtení knihy uvědomit, že jím přiblížené a rozebrané strategie, jichž obě strany během svého čtyři desítky let trvajícího zápasu využívaly, měly v první řadě dopad na konkrétní lidské osudy. Navzdory použitému odosobněnému akademickému stylu kniha svědčí především o síle víry lidí, kteří se jí nebyli ochotní vzdát ani v situaci, kdy jim i jejich rodinám mohla způsobit značné komplikace. Už jen proto si zaslouží, aby se na ně nezapomnělo.