V současném (západním) světě kladoucím důraz na rovnoprávnost se i v rámci křesťanských církví ozývají hlasy volající po větším zapojení žen do církevního života, a to včetně možnosti udělovat jim kněžské nebo i biskupské svěcení. Nejde přitom zdaleka jen o církev katolickou, jejímž úhlem pohledu jsou v Česku obvykle poměřovány i ostatní křesťanské církve, otázku zejména biskupského svěcení si klade i mnoho protestantských církví. Jedním z častých argumentů zastánců i odpůrců svěcení žen jsou poměry v rané křesťanské církvi, které ovšem vzhledem k malému množství dochovaných pramenů a jejich nejednoznačnosti lze interpretovat dle preferencí individuálního badatele. Do debaty se přitom zapojují zdaleka nejen teologové, ale i odborníci z jiných oborů a rovněž zástupci široké laické veřejnosti, bez ohledu na vlastní konfesijní ukotvení. Mezi zmíněné odborníky z jiných oborů patří i česko-švýcarský historik umění Ivan Foletti (1980), který do uvedené debaty přispěl v roce 2018 útlou knížkou Ženy u oltáře. Nikdy?, kterou o pět let později v rozšířené verzi a pod upraveným názvem Ženy u oltáře? Matka Boží a gender v raném křesťanství znovu vydalo brněnské univerzitní nakladatelství Munipress.

Ze své pozice historika umění se Foletti pochopitelně zaměřuje především na obrazové prameny, byť se stručně věnuje i interpretaci písemných pramenů. Sám podotýká, že ačkoliv není neobvyklé, že se v nich vyskytují výrazy pro církevní hodnostáře v ženském rodě, které lze do češtiny přeložit jako „jáhenka“, „kněžka“ či „biskupka“, nelze je automaticky brát za důkaz toho, že ženy přijímaly v prvních staletích křesťanství odpovídající svěcení. V mnoha případech je totiž evidentní, že tyto výrazy označovaly buď manželky, či matky těchto hodnostářů, někdy mohl některý z výrazů nést spíše význam slov jako „pomocnice“ či „pečovatelka“, případně mohl odkazovat na roli dané ženy, kterou bychom dnes označili zhruba výrazem hospodářka či rovnou ekonomka farnosti. (Výraz „jáhenka“ je kromě toho doložen i pro ženy, které doprovázely dospělé ženy přistupující ke křtu, přičemž ani to nemuselo nutně znamenat, jak sám Foletti uznává, že šlo o ženy vysvěcené.) Samostatnou krátkou kapitolu autor věnuje zobrazením Panny Marie a apokryfním textům, dle nichž Maria ještě za svého mládí (tedy v době před narozením Ježíše Krista) působila jako chrámová služebnice či pomocnice, která se smí vyskytovat v prostorách vyhrazeným kněžím. Zda z toho lze usuzovat, že přinejmenším některé křesťanské skupiny se svěcení žen nebránily, zůstává otázkou, autor nicméně upozorňuje na pozoruhodnou shodu, že pozdně antické výslovné zákazy svěcení žen a zákazy šíření těchto jmenovitě určených apokryfních textů spadají do stejného období.

Bez jakékoliv ironie je nutné ocenit, že se Foletti vyhnul i jen zmínce o údajné papežce Janě. K historickému bulváru má naopak možná nakročeno autorem sugerovaná představa, že nízký počet dochovaných pramenů, ať už písemných, či obrazových, které by mohly podpořit teze o svěcení žen v prvotní církvi, je důsledkem jejich organizované a cílené likvidace, ze které sice autor nikoho výslovně neobviňuje, ale přesto je zřejmé, že ukazuje prstem na oficiální církevní struktury, možná ji ale použil jen v nadsázce jako svého druhu oslí můstek. Dějiny, a to i ty ještě nedávné, jistě znají mnoho příkladů, kdy písemnosti a umělecká díla věnující se jinému než oficiálnímu výkladu byly cíleně ničeny, obvykle se však dochovaly i nějaké archiválie, kterými toto ničení lze doložit, což platí i pro dobu, které se Foletti v knize věnuje – dodnes se dochovaly například císařské výnosy nařizující ničení ariánských spisů poté, co byla tato nauka na Níkajském koncilu odsouzena jako kacířská. Autor nicméně žádný takový pramen pro případ ničení zmínek o kněžském svěcení žen nezmiňuje a čtenář se neubrání otázce, proč tomu tak asi je.

V další části se Foletti zaměřuje na oněch několik dochovaných zobrazení, která podle něj těmto cenzorům unikla (jak ale píše na jiném místě, jedna taková freska se přitom nachází v neapolských katakombách, spravovaných přímo Vatikánem, což si poněkud protiřečí). Těchto příkladů do knihy zahrnul jen několik, přičemž z textu není jasné, zda jde o všechny příklady, které se mu během jeho výzkumu podařilo nashromáždit, nebo zda jen vybral ty nejreprezentativnější.

I odpůrci tezí o dávném svěcení žen přitom musí uznat, že přinejmenším některé z těchto vyobrazení působí velmi výmluvně a přesvědčivě, příkladem je právě freska ženy jménem Cerula ve zmíněných neapolských katakombách. Na fresce jsou vedle této ženy zachyceny knihy evangelií, které obvykle doprovázely vyobrazení kněží či biskupů, autor výslovně uvádí, že se neobjevují ani na portrétech žen svatořečených či z jiného důvodu uctívaných. Jiné uváděné případy jsou však o poznání diskutabilnější a vůči čtenáři by bylo fér, pokud by Foletti při své interpretaci odkryl trochu více ze své erudice a své závěry obsáhleji zdůvodnil. Pokud například u scény se čtyřmi postavami autor píše, že jde o starozákonní scénu tří mladíků v ohnivé peci, bylo by možná vhodné zmínit, že zachycená čtvrtá postava pak má zobrazovat anděla, který se dle Bible v peci zjevil, a nespoléhat se na to, že si to čtenář odvodí, domyslí nebo případně vyhledá. Podobně u jednoho dochovaného zobrazení podávání eucharistie autor uvádí, že „Kristus stojí uvnitř, zatímco apoštolové v roli laiků se očividně nacházejí mimo oltářní prostor, který byl vyhrazen pro klér“. Pomineme-li, že autor nechává bez komentáře skutečnost, že na zachycené scéně se nachází dvě postavy rozdávající eucharistie, není zcela jasné, jak dospěl k tomu, že apoštolové se nacházejí mimo oltářní prostor, neboť z pohledu pozorovatele se zídka, kterou Foletti bere jako hranici oltářního prostoru, nachází před těmito postavami a netvoří tak mezi nimi a oltářem žádnou bariéru. Pokud má autorovo tvrzení oporu v kunsthistorických znalostech o práci tehdejších umělců s perspektivou, bylo by vůči čtenáři vstřícným gestem to alespoň zmínit. U vyobrazení ženy na pohřební desce v bazilice sv. Máří Magdalény v provensálském městečku Saint-Maximin-la-Sainte-Baume pak autor z nějakého důvodu nezmiňuje, že se jedná o dílo o nějakých osm set let mladší než ostatní analyzovaná zobrazení; soudě dle gesta typického pro modlitbu, které vyobrazená žena zaujímá, a doprovodného nápisu odkazujícího k Panně Marii, služebnici chrámu v Jeruzalémě, podle autora není možné jiné vysvětlení, než že v hrobě spočívá vysvěcená žena. Že by mohlo jít například o projev kajícnosti objednavatelky tváří v tvář věčnosti nebo výraz úcty, kterou ostatní farníci vůči této ženě pociťovali, autor vůbec neuvede, natož aby případně takovéto protiargumenty vyvrátil.

Vedle míst, která čtenáře podnítí předestřít vůči autorovým vývodům vlastní protiargumenty, se pak bohužel do textu dostaly i některé zjevné chyby, které sice nezakládají důvod zpochybňovat autorovu erudici jako takovou, ale přeci jen budou pro odpůrce jeho tezí vítaným střelivem. Pokud sám autor kritizuje jednoho badatele z opačné strany barikády za to, že pro 4. – 6. století rozlišuje Západ a Východ (což je dle Folettiho anachronismus, protože existovala jen jedna Římská říše), musí si čtenář chtě nechtě klást otázku, proč Foletti ignoruje rozdělení této říše císařem Theodosiem I. v roce 395. Církevnímu sněmu (ponechme nyní stranou, zda šlo o synodu či koncil) ve městě Épaone konanému roku 517 pak nepředsedal „Avit Vídeňský“, nýbrž biskup Avit z města Vienne v dnešní jižní Francii.

Ačkoliv Foletti na různých místech opakovaně varuje před příliš zjednodušující interpretací některých dochovaných pramenů a hledáním souvislostí tam, kde žádné být nemusejí, sám se netají názorem, že existenci svěcených žen v rané křesťanské církvi nelze zpochybnit. Poněkud zvláštním dojmem pak může působit jeho myšlenka v závěru knihy, že i pokud by se navzdory jeho argumentům nakonec prokázalo, že církev ke svěcení žen v antice nepřistupovala, neznamená to, že k němu nemůže přistoupit dnes, v době, která již nepokládá menstruaci za rituálně nečistou záležitost, nýbrž za zcela běžný biologický proces. Ačkoliv se z určitého úhlu pohledu jedná o argument validní, čtenář se při vší úctě nemůže zbavit dojmu, že Foletti jeho použitím tak trochu popírá přínosnost vlastní knihy, nadto by takovéto úvahy snad bylo přeci jen lepším přenechat teologům (a teoložkám).

Ať už čtenář patří ke kterémukoliv z obou táborů účastnících se debaty o svěcení žen v církvi, případně stojí mimo ni, bude pro něj Folettiho kniha představovat obohacení nejen ve schopnosti analyzovat předložené argumenty a formulovat vlastní stanoviska, ale (a možná především) i v opětovném připomenutí toho, že i o zdánlivě neměnných tradicích a hodnotách je možné a žádoucí kriticky přemýšlet a debatovat – bez ohledu na to, zda debata vyústí ve změnu statu quo, nebo naopak v jeho potvrzení.