Není úplně obvyklé, aby politik vydával svoji autobiografii či jakousi politickou závěť už v devětatřiceti. Příběh bývalé finské premiérky Sanny Marin ale není standardní, a proto může z určitého úhlu pohledu dávat sepsání jejího politického odkazu smysl. Jak sama v úvodních kapitolách zmiňuje, její sociální původ a kulturní prostředí, které ji v dospívání obklopovalo, ji rozhodně nepředurčovaly k dráze úspěšné političky. Ani v egalitářském Finsku není běžné, aby se v tak mladém věku dostal do politiky někdo, kdo pochází z nižších sociálních vrstev, vychovávaný v prostředí LGBTQ+ komunity, a především z rodiny bez vysokoškolsky vzdělaných členů. Přesto se Sanna Marin dokázala dostat až na vrchol ve věku, kdy mnozí její vrstevníci teprve řešili, co si vlastně počít se svým životem. V tomto ohledu je její příběh neobyčejně poutavý a rozhodně velice inspirativní. Navíc se díky tomu dá jednoduše pochopit, co se Marin snaží svým čtenářům říci: „že se každé dítě může stát kýmkoliv a všichni lidé mohou žít naplno.“

Už úvodní medailonek autorky na předsádce českého vydání zmiňující mimo jiné, že zastávala úřad premiérky nejdéle v dějinách Finska, je lehce úsměvný. Při vědomí, že nebyla v úřadu ani celé jedno funkční období (přesně 3 roky a 193 dní), by se mohlo zdát, že za více než sto let finské nezávislosti nebyly tamní vlády příliš stabilní. Kouzlo oné formulace ovšem spočívá v ženském rodě slova premiérka (mimochodem samotná finština ženský rod nemá). Faktem je, že před Sannou Marin v čele finských vlád stanuly jen dvě ženy. Anneli Jäätteenmäki ze Strany středu (Suomen Keskusta) byla v roce 2003 v úřadu premiérky pouhých 69 dní. A ani její stranická kolegyně Mari Kiviniemi tam v letech 2010–2011 nevydržela příliš dlouho: celkem jeden rok a jeden den. Ve světle toho se tak premiantství Sanny Marin může jevit jako příslovečné vítězství jednookého mezi slepými. Navíc tento výrok zcela opomíjí skutečnost, že ve finské společnosti, snažící se o co největší rovnost mezi pohlavími, by takto vyzdvihovaný primát vyvolal nejedno pozdvihnuté obočí. Ostatně sama Marin se ve své knize snaží právě proti jakýmkoliv podobným nerovnostem a genderovým stereotypům ve společnosti bojovat a nejspíš by zrovna tento „úspěch“ vyzdvihovaný při propagaci své osoby s radostí vynechala.

Cesta na vrchol aneb politika jako služba vlasti

Hned v první kapitole uvádí autorka čtenáře do vrcholného momentu své politické kariéry, totiž do předvolební kampaně na jaře 2019, kdy musela jako první místopředsedkyně finské sociálnědemokratické strany zastoupit zdravotně indisponovaného předsedu strany Anttiho Rinneho. Následují kapitoly, které se věnují jejímu dětství a dospívání, přibližují také autorčin vstup do politiky, jenž v ní zpočátku vyvolal jistou deziluzi, kterou se ale samozřejmě nenechala odradit. Můžeme se tak třeba dočíst o prvním politickém protestu – proti kácení lesa za školou – nebo o rozhodování, ve které finské politické straně se angažovat. Finská levice je poměrně široká a lze na ní najít hned několik parlamentních stran: od sociálních demokratů (Sosialidemokraatit) přes zelené (Vihreät) až po levicový svaz (Vasemmistoliitto). Marin se nakonec po důkladné rozvaze rozhodla pro prvně jmenovanou stranu. Jak sama přiznává, její politické směřování hodně ovlivnila četba levicových klasiků, Marxem počínaje a Gramscim konče. Nejvíce jí však svými názory konvenovali němečtí socialisté Eduard Bernstein a Karl Kautsky.

Přes složité začátky se autorce a současně hrdince poměrně rychle podařilo prokousat se stranickou hierarchií až k samotnému vrcholu, což připisuje na vrub mimo jiné své bezmezné loajalitě stranickým kolegům a bezkonfliktnosti. Jakékoliv osobní ambice nebo politický tah na branku jsou vždy až někde daleko vzadu za službou vlasti a práci pro větší blaho společnosti. V podstatě to vyznívá tak, že Marin vždy jen plnila svou úlohu, a když ji strana a země potřebovaly, tak se obětovala a postavila do čela. Přestože mezi jedny z nejznámějších klišé o Finech patří jejich klidná a rozvážná povaha, asi jen málokdo uvěří, že by cesta na vrchol v tak mladém věku byla tak bezproblémová a přímočará.

Ani při líčení zahraničněpolitických jednání v dalších kapitolách (během covidové pandemie nebo při vyjednávání vstupu Finska do NATO) se čtenář nedozví o žádných výrazných rozepřích nebo konfliktech. I když jí byli mnozí z politiků, se kterými musela jednat (Trump, Orbán, Erdogan), osobně nesympatičtí a ideologicky velmi vzdálení, Marin se nikdy nezmiňuje o čemkoliv negativním. Spíše naopak: i politici s výrazně odlišnými názory od jejích vlastních nakonec při osobním setkání nepůsobí zdaleka tak negativně. Pokud už dochází při vyjednávání ke konfliktním situacím, stačí zřejmě jen vytrvat ve svých argumentech a obhájit svoji pozici.

Nekonfliktní politička a její skandály

Podobně i při líčení vnitřní finské politiky a vyjednávání především s koaličními partnerkami (koaliční vláda Sanny Marin byla složena z pěti stran, přičemž v čele všech stály v té době ženy) málokdy dochází k výraznějším nesouladům. Když už přece jen vyhrocené situace nastanou (nesouhlas předsedkyně levicového hnutí Li Andersson se vstupem do NATO nebo spory s lídryní centristů Annikou Saarikko ohledně rozpočtu v době covidu), snaží se je Marin jako správná lídryně a zároveň mediátorka řešit kompromisy, které prakticky vždy zafungují. A pokud ne, není to její vinou. Pro celou knihu je celkově příznačné, že se autorka do velké míry vyhýbá popisování jakýchkoliv střetů. Ať už jde o soupeření o stranické funkce, nebo spory s politickými soupeři. Pokud už je naznačen nějaký rozkol, většinou je neosobní. Ani jasní ideoví oponenti nejsou vykreslováni nijak negativně. Snad jedinou stranou, která si vyslouží hned několikrát obvinění z podrazu, je jeden z jejích koaličních partnerů Strana středu. Přičemž zde můžeme vnímat mezi oběma stranami animozitu již z dřívější historie, kterou ovšem autorka sama osobně necítí.

Celá jedna kapitola je věnována skandálům, které se převážně týkaly autorčina osobního života a vystupování. V části věnované tomuto období přichází s otázkami, do jaké míry má vrcholný politik právo na soukromý život a nakolik dnešní bulvární média (spolu)vytvářejí mediální kauzy jen za účelem zvýšení zisku z prodeje. Ačkoliv v mnoha ohledech lze k Sanně Marin cítit sympatie a přijmout názor, že kritika v těchto případech byla ve velké míře nezasloužená a mnohdy spíše účelová, nezbývá asi než si přiznat, že do budoucna se mediálně známé osobnosti prostě budou muset smířit se ztrátou značné části svého soukromí a počítat s nepřiměřeným zájmem hlavně bulvárních mézahrandií o svou osobu. I když mnohdy uměle vykonstruovaným.

V předposlední kapitole Marin popisuje volební porážku ve finských parlamentních volbách v roce 2023. I když si pod jejím vedením sociální demokraté lehce polepšili, skončili ve volbách až třetí za pravicovou Národní koalicí (Kokoomus) a populistickou Finskou stranou (Perussuomalaiset), které společně s dalšími dvěma menšími stranami vytvořily novou vládní koalici. Tuto novou pravicově orientovanou vládu vidí Marin jako hrozbu nejen pro finský sociální systém, školství nebo zdravotnictví, ale i pro veškeré liberální hodnoty, které celý život vyznávala. I přes volební porážku a rozpad manželství se autorka snaží zakončit knihu pozitivně a předat čtenářům poselství o tom, že každý se dnes může chopit příležitosti a dosáhnout svých vysněných cílů.

Poselství pro mladé politi(č)ky

Mezi kladné stránky knihy rozhodně patří její čtivost a přiměřený rozsah. Marin nezabíhá do zbytečných detailů, nesnaží se pitvat v detailech politického vládnutí. Naopak v jejím podání jsou důležité momenty její politické kariéry dobře srozumitelné a lehce pochopitelné. I vize, kterou se snaží předat dalším generacím mladých lidí, vyznívá jasně a nekomplikovaně. Je zřejmé, že svojí snahou o inkluzi všech možných minorit a vytvoření společnosti s rovným postavením jak mezi pohlavími, tak lidmi všeobecně, cílí především na mladou generaci. V tomto ohledu Sanna Marin bezpochyby přináší příběh, který může inspirovat mnohé její čtenáře a dodat jim odvahu naplnit své sny a předsevzetí. Na druhou stranu její příběh mnohdy vyznívá lehce naivně a až příliš idealisticky. Obsahuje očekávatelná klišé o loajalitě, odvaze a nezdolné vůli a předvídatelnou šablonu o tom, jak pracovitost a píle přináší zaslouženou odměnu. Až si čtenář může klást otázku, jestli je vůbec možné, aby tak konkurenční prostředí, jakým je politika, umožnilo cestu až na vrchol někomu natolik nekonfliktnímu a s deklarovaným minimem osobních ambicí. V tomto ohledu celá kniha vyznívá tak trochu jako příběh o finské Popelce, která jen díky své pracovitosti a píli a také shodou mnoha vnějších okolností ke štěstí přišla. Je však také třeba zmínit, že kniha finské političky byla napsána v angličtině a očividně je primárně určena pro americký trh a americké publikum, tam se podobné příběhy o cestě z ničeho až na vrchol těší přece jen mnohem větší popularitě. I když mohou znít lehce kýčovitě.