Roku 1995 u nás poprvé – a poté ještě několikrát – vyšla vlivná kniha historika Alana Bullocka Hitler a Stalin: paralelní životopisy, která dokládala, že ačkoliv se oba diktátoři ve svých v ideologiích výrazně lišili, jejich absolutní tyranie se v lecčems nápadně podobaly. Po třiceti letech se na pulty zdejších knihkupectví dostává titul Churchill a Orwell, který naopak paralelně pojednává o životech jejich velkých ideových protivníků. (I když Churchilla historické okolnosti přinutily k tomu, aby se v boji proti Hitlerovi nechtěně stal Stalinovým spojencem.) Autorem knihy je Thomas Edwin Ricks (1955), americký novinář a spisovatel specializující se na vojenství a bezpečnost, dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny.

V úvodu autor potvrzuje tušení většiny čtenářů, že na první pohled byli Winston Churchill a George Orwell zcela odlišní. Kromě toho, že Churchill byl zdatnější (narodil se o dvacet osm let dříve než Orwell, ale přežil ho o patnáct let), měli odlišný původ – Churchill aristokratický a Orwell středostavovský. A lišili se přirozeně i svým politickým přesvědčením: Churchill byl tradiční konzervativec a imperialista, zatímco Orwell demokratický socialista a antiimperialista, který poznal život chudých skutečně z první ruky, jak dokládá jeho skvělá reportážní kniha Na dně v Paříži a Londýně.

Toryovský anarchista nebo anarchistický tory?

Nicméně poté, co Orwell během občanské války ve Španělsku na vlastní kůži zakusil metody stalinismu a Churchill se zase myšlenkově vzdálil vedení své konzervativní strany, kterou dokonce roku 1904 opustil, došlo v jejich názorech k jakési pozvolné konvergenci. Zatímco Orwell charakterizoval sám sebe jako „toryovského anarchistu“, Churchill byl zase „anarchistický tory“, který se sice do strany v roce 1924 vrátil, ale konzervativci mu už nadále trvale nedůvěřovali.   

Autor někdy až formou jakýchsi montáží řadí i méně známé okamžiky ze životů obou mužů vedle sebe, aby zdůraznil jejich paralelnost a v něčem až blízkost. Oba kupříkladu ve třicátých letech jen těsně unikli smrti: Orwell ve Španělsku, kde ho nepřátelská kulka trefila do krku, Churchill v New Yorku, kde ho srazil automobil a zlomil mu několik žeber. Kdyby tenkrát zemřeli, vzpomínalo by na Churchilla jen několik historiků specializujících se na britské dějiny počátku 20. století, v případě Orwella pár historiků literárních.

Společně proti nacismu a stalinismu

Celosvětově se totiž proslavili až v následující dekádě. Když se stal Churchill v okamžiku smrtelného nebezpečí, v němž se ocitla jeho země, navzdory skepsi své strany premiérem, byl prý Orwell vzhledem ke svým socialistickým postojům sám překvapen tím, nakolik s Churchillem po většinu války souhlasil – ostatně několik let pracoval v BBC de facto jako propagandista Churchillovy politiky. I když to Orwell glosoval s ironií: „Je příznačné, že mužem, který dokázal nejlépe sjednotit národ v okamžiku katastrofy, byl Churchill, konzervativec s aristokratickými kořeny.“ A jeho nástup k moci prý pochválil slovy: „Poprvé za několik desetiletí máme vládu s imaginací.“ A Churchill zase, stejně překvapivě, souzněl s Orwellem v třídních otázkách. Zasazoval se o to, aby sociální původ nehrál zvláště v armádní kariéře takový význam jako dříve; pochopil, že s důstojníky ze střední třídy a vojáky z dělnické třídy bude nadále třeba zacházet s větším respektem, než jakého se jim dostávalo v minulosti.

Co je ale pro Rickse nejpodstatnější, v klíčových letech, kdy se jejich veřejné působení překrývalo, se oba muži potýkali se stejnými zásadními otázkami, tedy jak se vyrovnat s nacismem a stalinismem a dále s problémem Spojených států, které vytěsňovaly Británii z jejích stávajících pozic. Reagovali na ně oba stejně v souladu se svými vlastnostmi a schopnostmi – intelektem a důvěrou ve vlastní úsudek (třebaže jim jejich názory většina současníků vytýkala). Dobře se jim přitom dařilo rozpoznávat falešné představy panující v jejich vlastních společenských skupinách. (Autor konstatuje, že dokonce i když vládnoucí třída v Británii čelila bezprostřední vojenské hrozbě, „nedokázala shromáždit dostatek vůle k obraně svého liberálně demokratického způsobu života“.) S čímž se u obou jeho protagonistů pojila mimořádná schopnost zacházet mistrně se slovy – a přestože jako spisovatele známe pochopitelně Orwella, Nobelovu cena za literaturu obdržel roku 1953 Churchill.

Oddanost lidské svobodě

Zvláště u Orwella autor vyzvedává, že byl skvělým analytikem zneužívání moci v moderním světě: „Někdy nabývá formy zkoumání vztahů mezi pánem a služebníkem v koloniální Barmě, jindy mezi číšníky a umývači nádobí v Paříži v době hospodářské krize, ale nejčastěji jde o vztah mezi státem a jednotlivcem.“

Podle autora se oba řídili základními principy liberální demokracie: svobodou myšlení, projevu a sdružování. Přes všechny rozdíly měli to hlavní společné: oddanost lidské svobodě. Sice sami přímo nevytvořili prosperující liberální poválečný Západ s jeho postupným rozšiřováním rovných práv žen, černochů, homosexuálů a přehlížených menšin, ale jejich úsilí pomohlo předpřipravit politické, fyzické a intelektuální podmínky, které existenci tohoto světa umožnily. Mezi jejich pokračovateli v tomto úsilí autor jmenuje například Martina L. Kinga, Andreje Sacharova nebo Václava Havla.

Churchill a Orwell se zřejmě osobně nikdy nesetkali, ale na dálku prý jeden druhého obdivovali. Když začal George Orwell psát román 1984, pojmenoval svého hrdinu „Winston“. Churchillovi se prý kniha natolik líbila, že si ji přečetl dvakrát. Co se týká Farmy zvířat, podle Rickse mohl ke stejným závěrům o ruských vůdcích jako Orwell dojít i Churchill sám, někdy používal podobné metafory. Například o Stalinovi si v roce 1950 posteskl: „Jaká škoda, že se z něj vyklubala taková svině!“

Žádná hagiografie

Podobné snad měli i jisté mentální nastavení: oba působili – na různých místech a zcela nezávisle na sobě – jako váleční zpravodajové. Když pak vypukla druhá světová válka, považoval Orwell za „téměř jisté, že k invazi do Anglie dojde během příštích několika dnů či týdnů“, ovšem na rozdíl od mnohých krajanů si tehdejší adrenalinovou atmosféru „užíval“, stejně jako v jiné, odpovědnější pozici Churchill.

Kniha přitom rozhodně není hagiografická: nezamlčuje, že Churchillovo vzdělání mělo řadu mezer a že se jako válečný vůdce dopustil mnoha chyb (například zanedbával logistiku a nedocenil roli námořního letectva). Některé spíše kuriózní „vady“ autor zřejmě v rámci symetričnosti vyjmenovává i u Orwella, jemuž vytýká přecitlivělost na zápach, zvláště ten lidský, a dále některé prvky antisemitismu – ten byl přitom z dnešního hlediska evidentnější a asi výraznější u Churchilla, což ale autor přechází. A na adresu jeho starších románů Farářova dcera, Bože chraň aspidistra a Nadechnout se příkře podotýká, že se téměř nedají číst.

Ze všech sil se snažte zjistit fakta

Ricks není první, koho napadlo paradoxní srovnání těchto dvou výrazných osobností, byl ale první, kdo toto srovnání rozvinul v obsáhlé knize. Ta je přitom psána vlastně celkem tradičně. Autor radí držet se postupu, který praktikovali oba jeho hrdinové: „Nejprve se ze všech sil snažte zjistit fakta a pak na ně reagujte v souladu se svými zásadami.“ Ovšem lze toto doporučení uplatnit ve světě, kde leckteří tvrdí, že mají svoje vlastní „alternativní fakta“, respektive přijímají tatáž jednotlivá fakta jako ostatní, ale interpretují je v rámci zcela odlišného, fantasmagoricky vyšinutého kontextu?

Společenský model i hodnoty, kterých se autor zastává, jako oddanost lidské svobodě, mohou působit vyšeptale a staromódně. Ovšem v době, kdy sílí moc paranoidních a agresivních diktátorů podobných těm z Bullockovy knihy, se stává zřejmější, o jak významné výdobytky šlo. A také jak aktuální je dnes připomínat si osobnosti, které je statečně hájily.