V mnoha knihách pojednávajících o druhé polovině dvacátého století se autorův hlas buď skrývá za historickými fakty, nebo naopak subjektivní osobní perspektiva přehlušuje až deformuje vše ostatní. Daniela Spenser nachází třetí cestu: na základě životního příběhu své matky a její rodiny sleduje intimní podobu dějinných událostí, aniž by se jako historička zřekla pečlivosti a intelektuálního odstupu. Její kniha Rozpolcená doba, rozptýlené životy není ani memoárovou literaturou, ani čistě historickou studií, ale vyváženým pokusem o rekonstrukci jednoho století z výřezů konkrétních lidských osudů.

Návrat k českým kořenům

Život mexické historičky českého původu Daniely Spenser je neodmyslitelně spjat s dvěma tragickými milníky moderních československých dějin: v roce 1948 se narodila v Praze, po dvaceti letech v roce 1968 emigrovala do Velké Británie a „narodila se“ znovu, tentokrát do svobody. Po studiích v Londýně si ještě dodělala doktorát na University of North Carolina a od roku 1980 působí v Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social (CIESAS) v Mexiku, kde rozvíjí širší tematiku studené války, komunistických hnutí a kulturních politik v Latinské Americe. Po několika monografiích – The Impossible Triangle. Mexico, Soviet Russia, and the United States in the 1920s (1999), Stumbling Its Way Through Mexico. The Early Years of the Communist International (2011) a In Combat. The Life of Lombardo Toledano (2020) – se rozhodla věnovat vlastním kořenům.

Kniha Rozpolcená doba, rozptýlené životy vznikala dlouhých sedm let, během nichž autorka studovala dostupné archiválie a další prameny. Ačkoli již více než půl století žije v Mexiku, zachovala si skvělou znalost rodného jazyka. „Myslím, že se moje čeština hodně zlepšila během těch posledních sedmi let. Musela jsem hodně číst česky,“ směje se v rozhovoru pro Paměť národa drobná elegantní dáma, která zavítala do České republiky při příležitosti českého vydání knihy. „Tu Grollovou jsem si tam dala proto, abych se lidem nezdála jako úplná cizinka,“ vysvětluje, proč si po dohodě s nakladatelstvím Argo přidala i své dívčí příjmení. Ačkoli knihu napsala anglicky, český překlad vyšel dřív než anglický originál. Do našeho kontextu vnáší neotřelý hlas: nijak hlasitě deklarovanou, leč silně implicitně přítomnou lásku k rodné zemi, kombinovanou s kritickým pohledem na její komunistickou minulost. To vše zosobněné v příběhu autorčiny matky Ruth Ornsteinové, poté Grollové a ještě později Toskové.

Příběh jedné hrdinky (a mnoha dalších)

K myšlence napsat matčinu biografii přivedl Danielu Spenser v roce 2013 nekrolog věnovaný její památce. Židovská dívka, která s otcem v roce 1939 uprchla z Protektorátu do Anglie, kde se stala nadšenou komunistkou, vstoupila do ženských pomocných sborů při letectvu (WAAF) a stala se odposlouchávací specialistkou. Existoval snad kdy dobrodružnější způsob, jak se stát hrdinkou? A aby toho nebylo málo, v závěru války odjela jako členka britské armády do právě osvobozeného Bergen-Belsenu, kde na základě čiré intuice narazila na svou umírající matku a zachránila ji.

Opravdu jako z filmu. Jenže kdo zná poválečnou československou historii, ví, že šťastné konce byly tehdy v nedohlednu. Z navrátivších se hrdinů se ze dne na den stali zrádci, strana se zbavovala nepohodlných členů a antisemitismus kvetl vesele dál. Poradit si v 50. letech znamenalo zaplatit vysokou cenu, ať už to s sebou neslo nutnost odložit kojence do jeslí, nebo se zaplést s StB. Vyhrála válku, ale doma vyhrát nedokázala. Byla její emigrace v roce 1968 morálním vítězstvím, či prohrou? Na to autorka odpověď nedává. Popisuje matku takovou, jaká opravdu byla – žena z masa a kostí, smýkaná dějinnými událostmi.    

Rozptýlených životů je ale v knize víc. Babička Anna Ornsteinová si prošla peklem holocaustu, před kterým dědeček Vilém uprchl do Anglie a Ruthin první manžel Kurt Groll do Palestiny. Druhý manžel Vladimír Tosek zase Ruth provedl posrpnovým levicovým exilem shromážděným kolem časopisu Listy. Každý osud by si možná zasloužil samostatný román, Daniela Spenser je však spojuje do koherentního celku a tam, kde chybějí vzpomínky, trpělivě skládá jednotlivé dílky mozaiky z dostupných archiválií. Když se věnuje obtížným tématům, jako matčině spolupráci se Státní bezpečností nebo beznadějnému udržování myšlenek pražského jara v exilu osmdesátých let, nikdy nemoralizuje ani neprojevuje lítost. To historik totiž nedělá. „Máma jako spolupracovnice StB, to jsem netušila. Šokovalo mě to? Ne. Opravdu se snažím v té knize nesoudit. Je to kniha historie,“ dodává pro Paměť národa.

Nejde o to dojmout, ale pochopit

Autorka vychází z širokého spektra pramenů, od archivních dokumentů, soukromé korespondence až po ústní svědectví, pomocí nichž rekonstruuje osudy jednotlivých členů své rodiny. Od kolektivních zlomů přechází k intimním těžkostem, které nahlíží velmi zblízka a s velkou dávkou empatie. Nejde však o nějakou soukromou rodinnou bilanci, autorka se naopak do posledního řádku drží analytického odstupu a záměrně se vyhýbá subjektivnímu pohledu. V knize je historičkou, nikoliv vypravěčkou. A o to méně dcerou. O svém komplikovaném vztahu s matkou raději nepsala ani mezi řádky, jen o něm vyprávěla pro Paměť národa: „Jezdila za mnou do Mexika a ptala se: ‚Can you forget and forgive?‘ Nemůžu. Ale myslím si, že ta kniha je částečné odčinění. Ne odpuštění, ale odčinění.“

Rozpolcená doba, rozptýlené životy je kniha o paměti, která nechce budovat pomníky, ale mosty. Neospravedlňuje, nesoudí, jen s hlubokou důvěrou v inteligenci čtenáře předkládá materiál, z něhož může vzniknout něco jako pochopení. I když bolestné. Je to literatura faktu, která svou střízlivostí a lidským rozměrem připomíná, že dějiny nejsou dílo velkých idejí, ale těch, kteří je nesli na svých bedrech. A kterým bychom měli naslouchat, dokud máme tu možnost. Ale pokud vám jde přece jen o pomníky, zastavte se na pražském Klárově u památníku Okřídlený lev a mezi jmény československých letců RAF zkuste najít to její.