Jak vnímá český japanolog kulturní a literární rozdíly mezi Japonskem, Kanadou a Českem, zeměmi, do nichž ho zanesl osud? V úvahách se nevyhýbá ani tématu náboženství, migrace, držení zbraní v USA či kritice multikulturalismu, který dle jeho názoru ničí svébytnost národů.
AL
Antonín Líman
Límanův obraz Japonska je idealizovaný, zcela přechází to, co už kdysi popsal A. Svojsík, že historie líčí Japonce jako lid „ukrutný a mstivý – a denní zkušenost předvádí nám v Japanu jednotlivce laskavé a zdvořilé“. Také autorův boj proti globalizaci je sporný: to, že sám mohl část života prožít v Japonsku a coby Čech přednášet o japonské kultuře v Kanadě, by bez globalizace vůbec nebylo možné.
Límanova autobiografie časově obepíná lidské osudy a veřejný život u nás i ve světě od třicátých let minulého století až po dnešek, viděné nejen přes železnou oponu, ale i přes příslovečnou Velkou louži. Chlapec narozený v zámožné měšťanské rodině ze Staré Boleslavi byl po šťastném dětství v laskavém a kultivovaném rodinném prostředí doslova stržen do víru politických zvratů druhé poloviny minulého století.
Čerstvý sedmdesátník Antonín Václav Líman putuje od šedesátých let mezi přednáškovými síněmi v Praze, Tokiu, Torontu, Hirošimě, Vancouveru, Kobe a zase Praze s poselstvím o japonské literatuře (a filmu) i o literatuře (a umění) vůbec. Na těch cestách se z japanisty stal orientalistou v psychologickém a filosofickém smyslu toho slova, protože přijal východní Tao - Cestu jako modus vivendi i jako klíč k interpretaci umění.
Prostredníctvom knihy Paměť století: Ibuse Masudži môžme nazrieť do sveta zvaného Japonsko, ktoré je pre nás stále vzdialené a záhadné, hocako by sme jedli na porceláně Mikasa a vozili sa v Tojotě.
Japanolog Antonín Líman, žijící v Kanadě, přijel do Prahy představit novou knihu o japonské kultuře a společnosti Kouzlo šerosvitu a převzal Cenu Josefa Jungmanna.
