Petra Dvořáková je zkušená česká autorka, která ve svých textech obvykle umně pracuje se všemi vrstvami jazyka a volbou zpracovávaných témat opakovaně potvrzuje, že nepatří ke spisovatelům, kteří se drží jen zaběhaných vzorců nebo momentální nálady ve společnosti. Podobně je tomu i v její nejnovější knize – v novele Zahrada.

V české próze, v poslední době tak bohaté na rozličné literární hrdinky kolem třicítky, se na podzim objevil muž ve středním věku. Z pera Petry Dvořákové se zrodil tak trochu zkrachovalý lékař, jehož příběh je svižný, působí velmi autenticky, ale bohužel se občas neubrání stereotypu souvisejícímu právě s protagonistovým věkem. Zřejmě o to ale ani neusiluje.

Nejmenovaná dědina kdesi na Vysočině žije stejně jako mnoho malých obcí každoročními hody, milostnými pletkami a sousedskou nevraživostí. Petra Dvořáková zaplnila tento svět dokonale odpozorovanými typy, které působí ještě šťavnatěji díky použitému nářečí. A naštěstí se jí přitom podařilo vyhnout se klišé venkovských řachand.

Knihu tvoří tři samostatné prózy, jejichž hlavními hrdinkami jsou ženy. Každý z příběhů je vyprávěný jinou formou, ale pojí je téma – nízké sebevědomí a s tím související hledání vlastního já. Je to oblast, která zavání rádoby autentickými příběhy ze života z časopisů typu Žena a život anebo motivačními texty radícími, jak si zvýšit sebedůvěru. Texty Dvořákové však z předvídatelných kolejí vybočují.