Lukáš Fasora

Představitelé evropských politických režimů první poloviny dvacátého století postavených na vizi silného kolektivního aktéra se neodvratně dostali k otázce, jak by měla vypadat nejmenší jednotka třídy, rasy či národa, totiž jednotlivec.

Biografie dělnického vůdce a předáka sociální demokracie mimo jiné usilovně boří mýtus, vytvořený už za jeho života a později využívaný komunistickou stranou k symbolické opoře diktatury.

Kněží jsou v této knize pojímáni jako lidé, kteří se bolestně snažili v nových podmínkách dostát závazkům svého poslání. Museli přitom reagovat na upadající veřejnou autoritu kněze. Aby pestrá škála zařazených osobností byla soudržná, autoři člení své kapitoly podle předem dané, ale dostatečně pružné tematické osnovy. To je nutí vynalézavě hledat nové, nevšední odpovědi.

Nejde o práci polemickou či apologetickou, která by se snažila některému z táborů dobových sporů nějak výrazněji stranit. Spíše se pokouší pochopit, v jakém kontextu antiklerikalismus vznikal a čím jej etablované církve někdy samy vyvolávaly a živily.