Jiří Opelík

Autorovi nemůžeme upřít obrovskou erudici i cit, s nimiž o Karlovi i Josefovi píše. Ba můžeme mu i věřit v to, že se s druhým z bratrů za šedesát let, kdy o něm píše, „sblížili spolu velice“, takže si sice netykají, ale křestními jmény se oslovují.

Mnohonásobný vrah Kugler je po své smrti povolán před boží soud, ale trest mu kupodivu nevyměřuje Bůh, nýbrž lidé na nebi, bývalí soudcové. Opět tu vládne idea dělby práce mezi člověkem a Bohem, jejich role jsou vymezeny. Co se trestu týče, patří člověk člověku – člověk zasluhuje jen lidské spravedlnosti. Bohu je ponechána pouze úloha svědka, protože všecko ví – jakožto vševědoucí nemůže soudit.