Malíř a dívka je čtvrtý román známé nizozemské prozaičky Margriet de Moorové, který vychází v češtině. Stejně jako tři předchozí — Šedá, bílá, modrá, Kreutzerova sonáta a Utonulá — přináší tato kniha poutavý příběh, který přerůstá přes konkrétní postavy, prostředí a dobu v univerzální témata, hlubší úvahy a podněty k čtenářově (sebe)reflexi. Autorka i zde předvádí svůj um splétat motivy v okouzlující celek, který pak na jednotlivé složky vrhá nové světlo.
MM
Margriet de Moor
Autorka ve Virtuosovi skvěle propojila svět umění, historie a filozofie, a navíc tak učinila poutavým jazykem a mistrným stylem. Nizozemská autorka jako by si ve svém historickém románu, který však místy vyznívá velmi moderně, nevymezovala žádné mantinely.
Magriet de Moorová vytvořila nadčasový obraz lásky, napsala historický román, jenž nás přesností historického detailu téměř zcela přesvědčí. V pozadí příběhu je Neapol na vrcholu slávy se smrdutými tržišti a s přístavem hýřícím barvami. Tyto barvy, stejně jako každý palác i náměstí, odpovídají pokud možno historické skutečnosti. Řeč a chování postav je však povážlivě moderní. O to jasněji cítíme, jak je tento svět blízký našemu – vždyť i v tom našem vládne rozum, důmyslnost vědy, ale lidé se nak
Milostný příběh v historických kulisách Neapole 18. století i óda na nadpozemsky krásný hlas, a vůbec na jevy, které nás přesahují.
Jednoho dne zmizel z naší vsi chlapec. Gasparo Conti měl bledý, dětský obličej, byl baculatý, ale půvabný jako klas rákosu, a když běhal bosý po vesnických pěšinkách za humny s vidlicovitým klackem v ruce, zněl jeho hlas, jeho volání stejně pronikavě jako křik kteréhokoliv jiného kampánského kluka.
Nizozemská spisovatelka Margriet de Moor se narodila jako Margaretha Maria Antonetta Neefjes 21. 11. 1941 v Noordwijku. Je čtvrtá z deseti sourozenců, její rodiče byli učitelé. Vystudovala klavír a zpěv na Královské konzervatoři v Haagu, koncem 70. let pak ještě studovala dějiny umění a archeologii na Amsterodamské univerzitě. Společně s manželem (sochař Heppe de Moor, 1938–1992) vedla od roku 1984 výtvarný salon, pro nějž natáčela videoportréty vystavujících umělců.
V románu Margriet de Moorové Malíř a dívka má hlavní roli Rembrandt a jedna z jeho nedobrovolných modelek Elsje Christiaens. Kromě nadšených reakcí vyvolává kniha i otázky: o míře volnosti autora historických románů, o věrohodnosti fikce i o angažovanosti prostřednictvím umění.
Příběh Elsje v podání Margriet de Moorové odpovídá do puntíku, mnohdy dokonce doslova, záznamu ve smolných knihách – tedy co se týče dívčina pobytu v Amsterodamu a popisu vraždy (o motivu zločinu se lze pouze dohadovat). Jak přesně se v polovině dubna 1664 do Amsterodamu dostala či z jakých rodinných poměrů pocházela, není známo.
V den, kdy dívku uškrtili, vyrazil malíř do města už ráno. Jinak by tou dobou pracoval, teď kráčel po Rozengrachtu. Bylo po desáté a velmi pěkné počasí. Stísněnost, kterou pociťoval celý uplynulý týden, polevila. První květnové dny jsou od přírody radostné, na léto s úmorným horkem ještě nemyslíme. V ranním světle se průčelí domů skládají z odstínů šedé a hnědé, černá není potřeba, a nebe nad nimi je nepojmenovatelně modré. Přešel ulici.
Výchozími situacemi prozaických textů nizozemské autorky Margariet de Moorové bývají často klíčové životní náhody, převracející naruby dosavadní směřování hrdinů. V novém románu s názvem Utonulá se bárka jejího vyprávění odráží od katastrofální povodně, jež Nizozemsko zasáhla v padesátých letech.
V přístupu k překládání se zásadně lišíme...
Rozhovor o dětství ve dvanáctičlenné rodině, o mluvení prostřednictvím konání a o pohlížení na skutečnost jako na potenciální fikci.
Šestý román nizozemské autorky nově a zajímavě kloubí témata známá z její dosavadní tvorby. Motiv nicotné události, pouhé souhry náhod, která nám zcela podemele půdu pod nohama, pojednává autorka v tomto románu na pozadí přírodní katastrofy, která postihla v zimě 1953 jižní pobřeží Nizozemska.
Jedna z těch dvou, Lidy, stála u okna a vyhlížela ven. Bylo takové to ráno uprostřed zimy, kdy je krátce po rozednění a vichřice z uplynulé noci už není útulná, ale vlezlá a otravná. Nesla na ruce dcerku, kabát už měla zapnutý...
Text přednesla Margriet de Moorová na podzim 2003 v Majakovského knihovně v Petrohradě u příležitosti ruského vydání Kreutzerovy sonáty.
Exportní nizozemská autorka se k próze dostala až v hrabalovsky zralém věku přes studium klavírní hry a zpěvu na haagské konzervatoři.
...patřím ke spisovatelům, pro něž literatura náleží k umění, přesně jako výtvarné umění a hudba, a nikoli k sociologii, politice, náboženství a podobně...
Současná nizozemská autorka, její romány Šedá, bílá, modrá a Kreutzerova sonáta vyšly i česky.
Za román Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw, 1991) autorka obdržela Literární cenu AKO pro rok 1992 a vstoupila tak s konečnou platností do povědomí široké čtenářské obce.
Zvláštní místo v tvorbě de Moorové zaujímají osudy dvou sester – volná série povídek psaných v první osobě množného čísla. Při líčení sesterského vztahu se de Moorová opírá o vlastní zkušenost.
