V novém románu Margriet de Moorové se zdařile protínají skutečnost, fikce a historie
Malíř a dívka je čtvrtý román známé nizozemské prozaičky Margriet de Moorové, který vychází v češtině. Stejně jako tři předchozí – Šedá, bílá, modrá, Kreutzerova sonáta a Utonulá – přináší tato kniha poutavý příběh, který přerůstá přes konkrétní postavy, prostředí a dobu v univerzální témata, hlubší úvahy a podněty k čtenářově (sebe)reflexi. Autorka i zde předvádí svůj um splétat motivy v okouzlující celek, který pak na jednotlivé složky vrhá nové světlo.

Ve všech čtyřech románech také nějakým způsobem hraje roli vztah skutečnosti a fikce nebo skutečnosti a umění. Podobně jako Utonulá je Malíř a dívka fiktivní příběh inspirovaný historickými událostmi. Ačkoli malíř v románu není nikdy jmenován, okolnosti jej jasně určují jako Rembrandta. Druhá postava z titulu knihy, tedy dívka, je Elsje Christiaensová (na rozdíl od malíře je označována jménem), rovněž založená na skutečné historické postavě. Oba hrdiny spojují dvě Rembrandtovy kresby této dívky, ale vlastně spolu nikdy nemluvili – malíř ji vyobrazil mrtvou poté, co byla ve svých osmnácti letech v Amsterdamu popravena za vraždu. K této historické skutečnosti si de Moorová přimyslela příběh, který ty dva spojuje v jednom uměleckém díle, podobně jako Rembrandtovy kresby. Děj románu líčí události, které vedly k okamžiku „setkání“ malíře s mrtvou Elsje. Střídají se zde dvě dějová vlákna, dva životní příběhy, které zdánlivě nemají skoro nic společného, ale které teprve dohromady dávají celému dílu smysl.
Ústředním tématem románu je totiž nesmrtelnost (v kunderovském smyslu) a věčnost; toto téma prostupuje celou knihou a vrcholí právě v okamžiku, kdy malíř zvěčňuje oběšené děvče: „On a Elsje. […] To, co je pojí, je zhutněno v téhle chvíli. Jak málo stačí, aby jedna chvíle trvala – ne na okamžik, ale navždycky.“ Motiv nesmrtelnosti je zřetelný i v častém prolínání minulosti se současností, jako například v dialozích vedených mezi malíři: na jedné straně náš malíř promlouvá pomocí obrazů s dávno zemřelým Tizianem, na druhé straně do děje vstupují komentáře o dvě staletí mladšího van Gogha. Vypravěč navíc svými poznámkami z pohledu člověka dvacátého nebo jednadvacátého století připomíná, že zmiňovaná místa, malíři a jejich obrazy žijí dodnes. Kromě míšení minulosti a přítomnosti se tak stírá rozdíl také mezi životem a smrtí, což je symbolicky vyjádřeno větou: „Malíř se chystal namalovat naživo mrtvou dívku.“ Elsje si svou brzkou smrtí zajistila věčný život.

Propletení minulosti a současnosti i života a smrti se odráží také ve zvláštní chronologii románu, který začíná popravou dívky a pak ji nechává ožít, abychom se dověděli, co předcházelo, a který vůbec často prozrazuje dopředu budoucí události (asi není náhodou, že jde mnohdy o něčí úmrtí). Je důkazem chytře napsané a zajímavé knihy, že toto předjímání neubírá na potěšení z četby. Čtenáře udržuje ve střehu mimo jiné to, že různé prvky získávají na významu až nějakou dobu poté, co se poprvé objeví. Je také sympatické, že autorka se nesnaží za každou cenu experimentovat, ale ani není spoutaná tradičními postupy, a forma tak nevtíravě podporuje obsah. Ačkoli se děj odehrává v sedmnáctém století, používá autorka současný jazyk bez archaismů, jak píše v doslovu překladatelka Magda de Bruin Hüblová. De Moorová tím opět zdůrazňuje blízkost dneška a včerejška a zároveň také přibližuje postavy čtenáři. V jejím podání je malíř člověk s běžnými myšlenkami a pocity, se kterým se může identifikovat i čtenář narozený o několik set let později. A nás může těšit, že díky překladatelčinu přirozenému a bohatému jazyku je román Malíř a dívka příjemným čtením i v české verzi.

Recenze Marka Šindelky na tuto knihu na iHNed.
Webová stránka k románu včetně relevantních vyobrazení (v něm.).