Román Původ slz nás seznamuje s příběhem muže, který zastřelí svého již mrtvého otce jako odplatu za traumata, která mu celý život způsoboval. Tímto shrnutím by se v podstatě dalo říct vše. Pakliže se celá kniha takto vejde do jediného souvětí, nabízí se otázka, zda stojí za to ji vůbec číst. Na to nelze jednoznačně odpovědět – čeká-li čtenář logicky vystavěný, dobře napsaný a poutavý děj spolu s racionálním vysvětlením protagonistových činů, bude pravděpodobně zklamán. Ovšem pokud mu je po chuti bizarní tragikomické vyprávění a spoře dávkovaný, ale většinou spíše slabý černý humor, lze knihu s výhradami doporučit.

Na počátku příběhu tedy Paul Sorensen v márnici zastřelí svého otce. Ten je však už dva týdny mrtvý. Vzhledem k podivuhodnosti případu je Paulovi kromě finanční pokuty nařízena především roční terapie. Tu ale vede až neprofesionálně familiérní doktor Guzman, kterému se Paul zpovídá z traumat, jež mu otec způsoboval. Čtenář sleduje jednotlivá sezení z pohledu Paula jakožto vypravěče, prostřednictvím jeho vnitřního monologu. Dozvídáme se tedy, o čem přemýšlí každý měsíc před terapií i po ní, co Guzmanovi prozradí, ale i to, co mu zatají.

Četba však vede k různým úvahám – kolik je toho podobně zatajeno i před čtenářem? Čím se vlastně Paul zabývá v mezičase? Co když je všechno jinak a Paul vnímal svého otce i celé jejich vzájemné soužití zkresleně?

Na tyto otázky však kniha nenabízí uspokojivé odpovědi – nejspíš toho moc zatajeno není, Paul se nezabývá ničím a pravděpodobně ani popisovaná realita není jiná. Jen pár náznaků – či snad spíše čtenářova touha po zajímavějším příběhu – poskytuje prostor k alternativní interpretaci. Nezbývá tedy než postupně přijmout, že jedenapadesátiletý Paul je osobnostně zamrzlý v dětství, neustále si přehrává stará traumata a svůj vlastní život ani tak nežije, jako spíše přežívá. Tímto dává vzpomenout na archetyp tzv. zbytečného člověka. Rovněž veškeré jeho vztahy jsou fiktivní – upíná se na svou představu o matce a bratrovi, dvojčeti, o které přišel při narození, nebo na zesnulého švédského politika-nobelistu, o němž mu otec kdysi namluvil, že je jeho dědečkem (a Paul ho tak stále vnímá). Sleduje blog mořeplavce Jonáše, a když se náhodou setká na pláži s cizím psem, fantazíruje o jeho adopci. Jedinou reálnou společnicí mu je umělá inteligence U.No, se kterou vede dlouhé konverzace s ukládanou historií – kromě sezení s psychoterapeutem je to v jeho každodennosti jediná skutečná interakce.

Kniha je silná ve vykreslení psychického rozpoložení traumatizovaného člověka, který rezignoval na jakékoliv zlepšení své životní situace. To je potřeba vysvětlit – Paul sice souhlasí s terapií a nemá problém Guzmanovi odpovídat na otázky, dokonce se s pár výjimkami nevyhýbá žádnému tématu (byť neprozrazuje všechno); nicméně jeho vnitřní nastavení nepočítá s žádným smyslem terapie, s žádným osobnostním růstem či možností řešení vlastních problémů. Zkrátka si chce jen letargicky odchodit povinná sezení, ať už to má za sebou. Nechápe, proč vlastně na terapii musí chodit, když recidiva není možná, neboť mrtvola otce je již pohřbena na neznámém místě. Místy se trochu snaží Guzmana přechytračit a ukázat, že terapii vlastně nepotřebuje, nicméně o opaku pochopitelně svědčí fakt, že se svá traumata snažil vyléčit či smazat tím, že střílel do mrtvoly otce, kterému se nedokázal postavit zaživa.

Původ slz však není jen bezútěšným vnitřním monologem nešťastného člověka. Autor pracuje i s groteskními prvky a ironií. Když Paul popisuje, jak jeho otec kupoval po stovkách hostie a s chutí je pojídal, nelze se ubránit úsměvu. Podobně když doktor Guzman kvůli své nemoci (ostatně různých chorob má rovněž groteskní množství) vždy v příhodném okamžiku začne slzet. Humorných okamžiků je v knize více, mnohdy jde o značně černý a cynický humor, který příjemně okoření jinak docela stereotypní děj.

Jinak je ale kniha spíše plytká a působí až překvapivě amatérským dojmem vzhledem k tomu, že autor není žádným začínajícím spisovatelem. Například fixace protagonisty na imaginární vztahy by se dala prozkoumat více do hloubky, a zvlášť v dnešní době by to mohlo sloužit jako společenský komentář – kdyby onen jev ovšem v rámci děje měl významnější roli než konstatování, že protagonista to takhle zkrátka má. Podobně zasazení děje do blízké budoucnosti roku 2032 má potenciál nabídnout mnohem víc než lehce pokročilejší umělou inteligenci (což bude s rychlostí jejího vývoje zřejmě brzy působit anachronicky), podobně jako konstantní déšť, který má asi odkazovat na klimatickou změnu. Vodní symbolika je ostatně v ději všudypřítomná, stejně jako symbolika smrti. Jak ale vnímat to, že Paul pracuje ve firmě na výrobu pytlů na mrtvoly? Pokud to mělo být absurdní nebo komické, nakonec to působí plytce a samoúčelně. A voda? Má znázorňovat, že se Paul topí? Ilustruje neustálý déšť jeho depresivní rozpoložení? Má postava Jonáše nějakou spojitost se svým starozákonním jmenovcem s podobným osudem?

Nakonec i duch protagonistova otce, který se obrazně řečeno neustále vznáší nad vodami, zkrátka jen pobaví svou groteskností, znechutí svou zlomyslností a… a to je vše. Román sice obsahuje náznaky, že by Paul mohl být svému otci podobný více, než by se mu zamlouvalo, ale jako u ostatních potenciálně zajímavých dějových linií zůstává jen u náznaků, které nikam nevedou. Nelze se tak ubránit dojmu, že román mohl být napsán – a děj vystavěn – mnohem zdatněji.