Říkali jsme té místnosti centrála chladu. Byla velká, šest krát čtyři metry. Okna byla jenom na chodbě, bezpočet malých obdélníků táhnoucích se přes všechna poschodí. V mých vzpomínkách byla vždycky špinavá. Dva ze tří dnů halil nebe nad námi dým ze sousední teplárny. Nikdo by je nedokázal udržet čistá.
IP
Inka Parei
Psaní je pro mě jako výzkumný projekt. Dokážu doopravdy psát teprve tehdy, když mám k určitému tématu otázky. Ale už několikrát jsem se sama sebe ptala, proč je mi vlastně tato otázka kladena?
Surrealistický výlet do minulosti, realistický pohled na Německo včera i dnes, osobní příběh na pozadí „velkých“ dějin anebo thrillerové pátrání po muži z hrdinovy minulosti? Tím vším je nový román berlínské autorky Inky Parei (1967), v němž se z mnoha dílků postupně skládá obraz nejen německo-německé společnosti osmdesátých let minulého století.
Četba románu Inky Parei je přesný opak toho, co bychom nazvali zábavnou četbou. Je to precizní literární reprodukce určité životní situace, které se ze všech sil snažíme vyhnout a přejeme si, abychom se do ní nikdy nedostali: být starý, osamocený a nemocný.
Příběh se odehrává v posledních hodinách života starého muže, který byl po celkovém zhroucení tak tak schopen dovléci se do postele a nyní se nachází v jakémsi mezistavu – mezi životem a smrtí. Ještě žije, ale pomalu se propadá smrti...
Německá spisovatelka Inka Parei (nar. 1967) se proslavila hned svým prvním románem. Byl přeložen do 9 jazyků.
