Moldavská spisovatelka a publicistka Tatiana Ţîbuleac žije ve Francii, ale ve své literární tvorbě zůstává věrná rumunštině. V úspěšném románu Skleněná zahrada se vrací do Moldavska 80. a 90. let, kdy se tato historická součást Rumunska zbavuje sovětské nadvlády. Příběh vypovídá o konci 20. století v bývalé sovětské svazové republice přesvědčivěji a barvitěji než historicko-sociologická studie.
Tatiana Ţîbuleac
Lastočka neboli Vlaštovka je dívka, která se z dětského domova dostane do péče sběračky prázdných lahví. A protože jsme v Kišiněvě osmdesátých a devadesátých let, musí se kromě hojení vlastních jizev zabývat i tím, co se děje s její zemí, nacházející se na cestě k nezávislosti na sovětském panství. Na jeden život docela dost.
V románu z Kišiněva osmdesátých a devadesátých let minulého století ožívá kromě protagonistčina hledání jejího místa na světě také atmosféra hlavního města země osudově rozkročené mezi sovětské a rumunské dědictví. Úhelným kamenem tohoto dilematu je jazyk.
Jsou Besarábci národ, nebo „lidé, kteří se narodili v určitém prostoru“? O moldavské dvojjazyčnosti, ale i o autobiografičnosti psaní, o ženských hrdinkách a mužských hrdinech jejích próz mluví v rozhovoru Tatiana Țîbuleac, novinářka a spisovatelka, rodačka z Kišiněva.