Vlaštovka mezi prázdnými lahvemi
Ţîbuleac, Tatiana: Skleněná zahrada

Vlaštovka mezi prázdnými lahvemi

Lastočka neboli Vlaštovka je dívka, která se z dětského domova dostane do péče sběračky prázdných lahví. A protože jsme v Kišiněvě osmdesátých a devadesátých let, musí se kromě hojení vlastních jizev zabývat i tím, co se děje s její zemí, nacházející se na cestě k nezávislosti na sovětském panství. Na jeden život docela dost.

Moldavská literatura má u nás dobrou pozici, protože má dobré zastánce. Dlouhá léta byl jejím zprostředkovatelem českému publiku překladatel Jiří Našinec, letošní laureát Státní ceny za překladatelské dílo. Zatím poslední přírůstek v řadě českých překladů moldavských autorů je próza kišiněvské rodačky Tatiany Ţîbuleac (1978) Skleněná zahrada, mimochodem také oceněná, tentokrát Cenou Evropské rady za literaturu. Osoba překladatele se změnila, do češtiny ji přetlumočila rumunistka a polonistka Jarmila Horáková. Mnoho témat a motivů, které ze soudobé moldavské literatury známe, však najdeme i v této knize.

Skleněná zahrada představuje spojení přinejmenším dvou, spíše tří příběhů, a je třeba říci, že jde o spojení příkladně organické, nenásilné. Protagonistka zvaná Lastočka, tedy rusky Vlaštovka, je dívka z dětského domova, kterou adoptuje žena jménem Tamara Pavlovna, jež se živí, jak se ukáže, sběrem zálohovaných lahví; titul „skleněná zahrada“, jakkoli poeticky se jeví, není nic jiného než příhodné pojmenování toho, jak to v jejich bytě občas vypadá. Lastočka se po Tamařině boku noří do spodních pater sovětského velkoměsta, mezi odpadky a podivné existence, a nekonečné tahání a vymývání lahví ji fyzicky ničí. V tomto pásmu ožívá před čtenářem sovětská realita po odečtení vládnoucí ideologie, jejích symbolů a do značné míry i tragických dopadů na každodenní život: jedinečný fenomén mikrosvěta sovětských dvorků, vyskytující se od Moskvy po Oděsu, volhy a trolejbusy a vlaky, co jedou několik dní, břízky a březová šťáva k pití, bonbony v kornoutech a slunečnicová semínka, ale vlastně sem patří i některé postavy, válečný vysloužilec Zachar Antonovič, nosící neustále vojenskou uniformu s vyznamenáním, kulaté Židovky nebo červenolící ženy s upracovanýma rukama, co pro rázné slovo nejdou daleko. Ani Tamara Pavlovna nejde pro rázné slovo daleko, občas i pro ránu, ale kdo by čekal drastické svědectví o týrání dítěte – a autorčin styl vybízí k tomu, číst pořád tak trochu s obavami –, nedočká se. Lastočka je sice levná pracovní síla, ale zároveň se jí dostává zaopatření a také soustavné výchovy, aby jednou podle představ její opatrovnice něčeho v životě dosáhla. A cestou k takovému vzestupu je podle ní ruský jazyk a ruská kultura. „Uči russkij,“ říká jí hned na začátku. „Bez něgo nikuda“ (s. 23). 

Příběh Lastoččina zrání ve dvojjazyčné společnosti představuje další podstatnou rovinu celého příběhu a zároveň se vplétá do osudového dilematu někdejší Moldavské SSR, dnešní Moldavské republiky, kde spolu ruské a rumunské koexistuje a soupeří. Na postavě Tamary Pavlovny je vidět, že ruština byla v sovětských dobách pokládána nejen za kojunkturální, ale i za kulturně vyšší jazyk. „Russkij jazyk ně vto-ro-go sorta“ (s. 28), vtlouká Tamara Lastočce do hlavy. Jaké potíže nastanou, když se Lastočka v určitém okamžiku rozhodne navštěvovat školu s vyučovacím jazykem „moldavským“ (tedy rumunským, avšak v sovětských dobách psaným azbukou a prohlašovaným za samostatný jazyk), si lze asi představit. Svému setkávání s oběma jazyky, objevování zvuků slov i jejich významů a své vlastní bilingvnosti věnuje protagonistka mnoho prostoru a z těchto pasáží má požitek i čtenář, který není zrovna lingvistou. Mezi výroky „Ruština měla stále zamračenou tvář. Krásnou, nadpozemsky krásnou, ale nesmírně krutou. Když se na mě usmívala, rozkvétalo kolem mě i trní. Ale když jsem udělala chybu…“ (s. 33) a „Kolik příživníků a darmožroutů má slušné živobytí z rumunštiny. Kolik jich poletovalo mezi komisemi, schůzkami a mítinky, zatímco ti, kteří ji opravdu milovali, byli ve všem poslední“ (s. 166) se rozpíná celý lidský život.

Objev, že ta naučená moldavština je vlastně rumunština, udělala Lastočka totiž už jako téměř dospělá žena – v době, kdy se i její země dále emancipuje. Ostatně tím vrcholí proces, který zachytila už předtím ve své každodennosti – že moldavské děti najednou nadávají těm ruským do okupantů, že podle některých dospělých gorbačovovská „glasnosť“ znamená, „že můžeš posílat Rusy domů“ (s. 120). Povahu společenské změny, která visí ve vzduchu od 80. let, od perestrojky a výbuchu černobylské elektrárny, vnímá čtenář díky pestré paletě detailů a komentářů, jež působí bezprostředně, jako by je skutečně pronášela dívka, která se událostem zoufale snaží porozumět, ale chybí jí odstup a celkový obraz, stejně jako všem, kdo ji obklopují. „Byly pryč ty časy, kdy jsme všichni jedli z jedné ruky vodnaté třešně a neváhali bychom zabít ježka. Ve skutečnosti jsme se báli“ (s. 132).  

Tento autorčin styl je velmi příznakový. Je silně lyrizovaný, neustále osciluje mezi osobními vzpomínkami a reflexemi těchto vzpomínek. Na rozdíl od jiných svých generačně blízkých moldavských autorů Ţîbuleac nehledá východisko z krutých dilemat osobních ani politických v absurdním humoru (což by odpovídalo rumunské románové tradici), ale pokládá tón svého hlasu do melancholických, až tklivých poloh. Třetí příběh v téhle spletenině se týká minulosti ještě dávnější, té, která se odehrávala ještě předtím, než Lastočka překročila práh bytu Tamary Pavlovny – trochu zážitků z dětského domova, ale mnohem víc svého vztahu nechtěného dítěte k vlastním rodičům. To jim hrdinka adresuje otázky, které se jí vtírají na mysl, když vzpomíná na kišiněvské dětství i dospělý život, jejž tráví v Bukurešti jako lékařka. Oni jsou adresáty jejích anafor, její vy. A právě na této třetí vrstvě je zřejmé, že autorský přístup nevychází z linearity příběhu. Spíš jde o střih, fázování, zhušťování; text je členěn na velmi krátké kapitoly, jejichž součástí jsou tupé, někdy až nonsensové konce, autorka nechává situace doznívat v prázdných časových bublinách, nebo tuto funkci plní – básně. Ano, řada kapitol má zakončení ve verších, jako by pro citovost její výpovědi byla nevázaná řeč – paradoxně – příliš omezující. 

Lastočka je typ hrdinky, která se snaží na každém kroku nespadnout – ví totiž, že jí to reálně hrozí. Hledání vztahů k nikdy nepoznaným rodičům, pěstounce, sousedům a spolužákům, nakonec i mužům a vlastnímu dítěti je stejně těžká a nebezpečná práce jako hledání identity mezi dvěma jazyky. Při ní si člověk těžko může být něčím jistý. Nejednoznačnost, kterou vypravěčka dává svým přerývaným stylem, plným zámlk a náznaků, je jednak morální, jednak žánrová, celou dobu zde temně hučí zvuk až hororových poloh, do které však nikdy nespadne; i vychovatel Rodion Eduardovič, který v domově podle všeho s chovankami dělal dost ošklivé věci, je dělal právě jen podle všeho, naplno to nikde řečeno není. Možná, že tenhle způsob vyprávění je jeden z těch, které se o historických obdobích tak těžce zkoušených zemí, jako je Moldavsko, hodí nejvíc – nemá-li se o nich mlčet.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jarmila Horáková, Větrné mlýny, Brno, 2022, 224 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse