Vittula, či přesněji finsky Vittulajänkkä, kde žije Matti, hlavní hrdina a vypravěč švédského románu Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly, je ve skutečnosti slangový výraz z finštiny znamenající doslova „Kundomočál“. Tímto slovem mládež nazývá, jako jakýsi drsný hold ženské plodnosti, nevábnou čtvrť v městečku Pajala v kraji Tornedalen v nejsevernější části Švédska až u hranic s Finskem.

Mikael Niemi (nar. 1959) patří k nejmladší generaci takzvaných „tornedalských“ spisovatelů pocházejících z kraje, kde se střetávají švédské, finské i laponské kulturní a jazykových vlivy. Debutoval už v roce 1988 jako básník, poté vydal soubor reportáží a rozhovorů s tornedalskými starousedlíky, dobrodružné romány pro mládež a píše i divadelní a rozhlasové hry. Opravdový úspěch mu však přinesl až první částečně autobiografický román „pro dospělé“ Popmusic z Vittuly. Román vyšel ve Švédsku roku 2000 a do té doby nepříliš známého autora rázem proslavil – jen ve Švédsku se dosud prodalo přes 500 000 výtisků, byl oceněn i prestižní Augustovou cenou za nejlepší švédskou knihu roku a přeložen do více než deseti jazyků.

Brzy po úspěchu ve Švédsku se Popmusic z Vittuly dosává i českým čtenářům ve výtečném, stylově přesném překladu Zbyňka Černíka. Podařilo se mu věrně přetlumočit Niemiho styl, v němž se prolíná realismus s fantazií, vyprávění kluka a pohled už dospělého autora, který s odstupem vzpomíná na dětství a dospívání v Pajale.

Popmusic z Vittuly je především nesmírně zábavnou knihou o „exotických“ místech, kam se ani většina obyvatel Švédska nikdy nepodívá. Román přibližuje zdejší obyvatele z pohledu chlapce Mattiho, který dospívá v Pajale v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Líčí jeho přátelství s podivínským nemluvným Niilou, jehož rodiče patří mezi laestadiany, vyznavače zdejšího přísného evangelizačního hnutí. Matti vzpomíná na chlapecké hry a fantazie, rvačky s partou, na první vzduchovku a první kytaru, první pořádnou pařbu a následnou kocovinu i na svou první holku.

Niemiho kniha ale zároveň podává pestrý obrázek celé pajalské komunity, kde se střetávají tradiční patriarchální kořeny, laponský šamanismus i finská zadumaná nostalgie s postupně sem pronikajícími moderními vlivy. Dokonce i do Pajaly totiž dorazí rocková hudba. Desky Beatles a Elvise Presleyho znamenají pro Mattiho a jeho kamarády největší poklad a závan dosud nepoznané svobody. Matti s Niilou nové hudbě úplně propadnou, přitahuje je mnohem víc než chlast nebo holky.

Popmusic z Vittuly je mozaikou nejrůznějších, vzájemně propojených příběhů a komických epizod. Jednotlivé kapitoly by mohly klidně fungovat jako samostatné povídky a jejich názvy vždy stručně shrnují obsah. Vypravěč s humorem a sebeironií popisuje často bizarní zážitky, vzpomíná na přátele a další svérázné postavy, ale o jeho vnitřních pocitech se přímo nedozvíme. I společenská kritika v Niemiho knize probleskuje jen nepřímo, nejvýrazněji nejspíš v ironickém popisu učebních osnov zeměpisu, v nichž jsou rozlehlé, ale řídce osídlené oblasti severního Norrlandu odsunuty na okraj zájmu.

Niemiho styl nezapře inspiraci místním lidovým vypravěčstvím. Psaná literatura totiž v Tornedalenu dlouho neexistovala, zato si tu lidé stále vyprávěli historky, postupně je rozvíjeli, až se ze skutečného příběhu stávala i fantastická zkazka. Tak se v románu třeba dozvíme o jisté vdově, která se syny propašovala do Švédska koně tak šikovně rozřezaného, že ho poté dokázala zas sešít a prodat jako živého. Ale i když se realistické líčení často zvolna prolíná do báchorek a snů, Niemi rozhodně nepředkládá žádný romantizující obrázek dalekého severu, kde lidé žijí souladu s rytmem přírody. Jeho líčení opileckých večírků, bujarého veselí na finsko-švédské svatbě či Mattiho „letní brigády v zabíjení myší“ sice vyvolávají smích, ale drastické detaily vyžadují i silný žaludek.

Autor vidí postavy z tornedalského údolí laskavě i nemilosrdně, směšné i důstojné v jejich velkorysém furiantství i omezené zabedněnosti. Vidí je, jak se bohapustě chvástají a perou, jak místní muži bijí své ženy a děti a pak pijí ze zoufalství, beznaděje či prostě ze zvyku. Jsou hrdí, za jejich okázalým lokálním patriotismem se však často skrývá nejistota a pocity méněcennosti pramenící z geografické a jazykové izolace. Místní lidé mluví švédsky s výrazným finským akcentem, přitom ale neovládají „říšskou“ finštinu.

Tornedalská finština totiž donedávna existovala jen v ústní podobě. Až v osmdesátých letech byl vytvořen slovník tornedalské finštiny, která se teprve roku 1999 stala, vedle laponštiny a romštiny, jedním z oficiálních minoritních jazyků ve Švédsku.

Tornedalští starousedlíci v Niemiho románu si cení si hlavně těžké fyzické práce, k vymoženostem moderní civilizace se chovají se značnou nedůvěru. Generace Mattiho rodičů vyznává jasné morální zásady – žít dobrý život, nekrást a nepomlouvat ostatní. Hlavní životní zásadou, která se dědí z otce na syna, je nebýt „knapsu“, což v místním jazyce znamená babský. Mattimu a Niilovi například dělá starosti, zda jejich zpívání v rockové kapele bude pokládáno za dostatečně mužné. Podle místní tradice může chlap zpívat, jen když se pořádně napije. Mezi takové podezřelé aktivity patří paradoxně i četba knih.

Dobrá kniha je zkrátka „horší než droga“ a v případě Niemiho románu lze tomuto návyku velmi lehce propadnout.