Složité osudy uprchlíků, kteří musejí během krátké chvíle opustit svůj domov a s pár věcmi vyrazit do nejisté budoucnosti, se v literatuře objevují poměrně často. Dalším a bezesporu zajímavým příspěvkem do této řady knih je i nový román mladé chorvatské spisovatelky Ivany Bodrožić.

Hrdinkou je dospívající dívka, jež spolu s matkou a dospělým bratem opouští Vukovar, který dobývají jednotky východoslavonských Srbů a jednotek v  podstatě již jen srbsko-černohorské „Jugoslávské lidové armády“ (JNA). Vukovar následně v listopadu 1991, patrně i v rámci tajného jednání Tudjman – Milošević, padl a během několika desítek hodin bylo povražděno a těžce raněno několik stovek chorvatských obránců a obyvatel, kteří město nechtěli nebo nestihli opustit. Otec hlavní hrdinky ale patřil ke stovkám zmizelých, o jejichž osudech zprávy chyběly – mohli být zabiti nebo odvlečeni do zajateckých táborů v Srbsku. Nejasný otcův osud tvoří jen jednu traumatickou rovinu vyprávění. Další je nucené vyhnanství, kdy se rodina stěhuje po uprchlických táborech, až zakotví v oblasti Záhoří (Zagorje) severně od Záhřebu, a to na delší dobu, než dostanou přidělený státní byt, což nakonec trvá mnoho let. Traumatizující je tedy pobyt v cizím prostředí, vyrovnávání se s nepochopením a posměšky okolí. Dívčin vztah se starším bratrem je také velmi nevyrovnaný, neboť sourozenci nejsou schopni se spolu upřímně bavit o  problémech ani svých, ani ve vztazích s matkou a prarodiči. K tomu přistupuje klasické experimentování s alkoholem, zanedbávání školní docházky, první větší lásky, lhaní matce i třídní učitelce – prostě běžné problémy dospívajících. Jenže na hrdinku románu je toho trochu více, než je obvyklé. Uplyne několik let a rodina se konečně dozví, jak to s otcem po dobytí Vukovaru dopadlo, a  rodina také nakonec získává vlastní byt. Závěr je tedy poměrně pozitivní a  optimistický v očekávání věcí příštích.

Ivana Bodrožić patří k talentovaným mladým nadějím chorvatské literatury. Je držitelkou řady ocenění i za své básnické počátky. Kniha je napsána zručně a  přesvědčivě, čemuž zajisté napomohly autorčiny osobní zážitky a zkušenosti z občanské války v Chorvatsku. Překlad Dušana Karpatského je na úrovni, pouze někdy se trochu projevuje značný věkový rozdíl mezi autorkou a  překladatelem a Karpatského snaha o současný kolokviální jazyk mladých nevyznívá vždy přesvědčivě. Opravdu se mladí na diskotéce baví stylem: „No jo, DJ je kluk mé sestry, musí pouštět takový sračky… Ó, a já jsem myslel, že je to kamarádka“ (s. 114) apod.? Problematické se mi jeví zvláštní míchání spisovného a nespisovného jazyka v jedné větě.

Jediným problémem, který je s knihou spojen, je otázka cílové skupiny českých čtenářů. Od bojů ve Vukovaru uplynulo už více než dvacet let, takže se už nejedná o aktuální téma ani v Chorvatsku, a o traumatech dospívajících dívek je na pultech našich knihkupectví knížek dost. Trochu se tedy bojím, že vcelku dobrá a kvalitně napsaná kniha zapadne bez většího zájmu českých čtenářů.